Na manželku.
Máš pravdu, že jsi diamant,
jak v sadu krásná růže,
leč démant řeže pouhé sklo,
a ty zas svého muže.
Žes anděl v děvu vtělený,
tak líčil mně tvůj přítel;
já věřil mu, a ze mne byl
hned horoucí tvůj ctitel.
*) Pláč.
19
Leč po svatbě tu seznal jsem
ty andělské tvé vlohy,
když na mou hlavu šedivou
jsi nasadila rohy.
Tvé krásné oči nemají
dojista žádné vady,
jen škoda, že tak „šilhají“
po důstojnících rády.
Do tance jsi čilá,
pozvolná však k práci,
při které se tobě
stará nechuť vrací;
zvlášť při šití často
dnové marně mijí,
ačkoli přec s tebou
všichni čerti šijí.
Neberu si k srdci,
když je venku zima,
jež nás také zhusta
doma krutě jímá;
mně víc není třeba
nežli se opíti,
dovedeš mně pak již
řádně zatopiti!
20
Aj, tobě se špatně vede,
ty bys ráda kočár měla?
Však nač bys ty ještě jela,
když ti huba tak dosť jede?
Vlas z hedvábí a pleť tvá ze sametu
mne povždy k tobě mocnou touhou vábí,
však divím se, že ještě na odvetu
ty po sametu toužíš po hedvábí.
Nuž, podej důkaz řídké ctnosti
a vylož význam činu svého,
proč, majíc jazyk ostrý dosti,
jej přece brousíš o každého.
Ty stýskáš si, že zanedbávám tebe,
že věrnosť moje k tobě přestala;
však mýlíš se, já líbal bych tě stále,
bys byla mladou, hezkou zůstala.
Nebýt perel těch tvých zoubků
dvojím krásným pořadem,
drahá, nevěřil bych, ženo,
žes ty pro mne pokladem.
Nebýt růží na tvých lících,
nevěděl bych pro pět ran,
proč jsem asi trny tvými
celičký tak pobodán.
21
Nebýt stříbra tvého hlásku,
jak bych asi chudým byl,
máme teprv čtrnáctého,
a mně sotva zlatník zbyl.