Ubohý pastýř.
Na pahorku pastýř seděl
Mezi stádem svým;
Na oudolí dolů hleděl
Okem zkaleným.
Druhdy často pěl zde píseň
S něžnou čilostí,
Neb ho netížila tíseň
Strastné milosti.
Druhdy, když ho oblažila
Dívka milostná,
Tuť mu každá chvíle byla
Chvíle radostná.
O v jak blahé slasti jemu
Život uplynul,
Kdykoli ji k srdci svému
Sladce přivinulpřivinul.
97
Čarokrásným se mu zdálo
Být to oudolí;
Utěšeně naň se smálo
Celé vůkolí.
Leč u prostřed blaženosti,
V prostřed podletí
Pohynuly ty radosti, –
Žalost v zápětí!
Osud kynul mocí černou,
Jíž se koří svět, –
A smrt zhltla dívku věrnou,
Co mráz Vesny květ.
Pak zdobilo hrobku její
Vonné myrtoví;
Větérkové posud vějí
Dech tam ambrový.
Mezi slavíkovo pění
Zněl hlas smutného,
Mísilo se žalostění
Mládce věrného.
98
O jak těsný bol ho tížil,
S jakou tklivostí
Pokaždé se k rovu blížil
S zbožnou tichostí!
Nedlouho však jemu oužil
Prsa trudný cit;
Dalť mu osud, po čem toužil,
Dal mu – chladný byt.
99