Božena.
Kvete kvítko u potoka,
Nevinná to lilie!
Kdož as kvítko to utrhne,
A do věnce uvije?
Aj, vždyť přijde mládenec,
Vplete kvítko u věnec.
Pere děva u potoka,
Krásná jako z růže květ;
Děv co spanilých kdy bylo,
Krásnější nespatřil svět;
Ve vsi je sic zrozena,
Ale pro trůn stvořena.
A hle, z lesa tam vyjíždí
Lovců zbor, vše mládcové,
Z nich ze všech je nejšvarnější
Ten na brůně sněhové;
100
Oděn krásně, bohatě,
Jen se leskne ve zlatě.
Všickni napájejí koně
Z blizoučkého potoka;
Jeden však z těch hochů dívce
Hloub nahlédnul do oka.
„Děvo krásná, budeš má!
Tebe sám mi Pánbůh dá!“
Děva však sklopí očinky,
V tváři se začervená:
„Já jsem, pane, dívka veská,
Říkají mně Božena.
Sprosta jsem sic proti vám,
Ale šálit se nedám!“
„Aj pro Bůh! – kdož by tě šálil!
To na muže nesluší!
A já kníže jsem, jenž slovo
Dané nikdy neruší.
Nechť celý se horší svět,
Já slovo nevezmu zpět.“
Rychle sklopí děva zraky
K mládenci pozdvižené,
101
A prsami chotě svého
Kryje tvaře zarděné.
Usta víže stud děví,
Oči lásku však jeví.
Opodál zbor lovců žasne
I plesá v podivení:
Kníže Oldřich v šírém poli
Své slaví zasnoubení –
A choť jeho blažená
Je vesňanka Božena.
102