U VItavy.
Aj řeko prudkotoká, proč tvé tak rychle ženou se
Stříbrovlny? Vždyť tam na břehu růže kynou! –
Ach ty kvítky jenom Iíbáš v prchu tamto peřesté,
A tvůj tok prchavý hříčku si jinde volí. –
Ach mně druhdy také kvítek bylo Iíbati přáno
V lásky snu blaženém, v máji milém života.
Vesna uprchla jará; s ní můj též kvítek uvadnul;
Já pak v smutku tichém ztrátu jeho zde želím.
Ach proč rovně není s smutkem zapojíti mi přáno
K kvítkům chladně jiným? proč mi tu lkáti jenom?
Líno mi odtržená osudem! Ty ve věčně kynoucím
Máji obýváš tam, kde trudu, tísně není. –
O zachvěj mi s výše nebes ve větérku vanoucím
V prahnoucí prsa má útěchu srdci milou!
90