Písně i jiné drobné básně (1843)

Jan z Hvězdy

Zábavné spisy Jana z Hvězdy.
PÍSNĚ i jiné drobné básně
Píseň česká.
Ranní.
Večerní.
Společní píseň.
Silvestrova noc.
Píseň májová.
Píseň putujícího.
Zastaveníčko.
Píseň májová.
Při obžinkách.
Milost.
Smutný pastýř.
Myslivecká.
Píseň k hvězdám.
Tajená láska.
Pochod kozácký.
Poutník.
Těžkomyslnost.
Mé žely.
Růže a děvče.
Žárlivý.
Sen.
Lína.
Opuštěná.
Loučení.
Dívka nemocná.
K měsíci.
Lízinka.
Láska nad bohatství.
Abelard a Heloisa.
Dívčino pozdravení.
Večerní obět.
Na hřbitově.
Píseň Dalibora vězně.
Spokojenost mysli.
Útěcha v nesmrtelnosti.
Lidští věkové.
Uvítání Jeho c. kr. Milosti Císaře a Krále Ferdinanda V. do Čech r. 1835 .
K slavnosti korunování Jeho c. k. Milosti Ferdinanda V. za krále Českého roku 1836 .
Modlitba Páně.
Domácí lékař.
Ku včelinkám v zimě.
Napomenutí.
Plavba života.
U VItavy.
Znělky.
Naděje.
Vyhnanství.
Utěcha.
Má kde vlast?
Sedlák na billiáru.
Nápisy.
Ženská hlavní ozdoba.
Důkladná příčina.
Dobrý výklad.
Na tetku.
Pravá příčina nářku.
Na zdráhavou Julinku.
Hrobový nápis Stanisl. Vydrovi.
Předešlost, přítomnost a budoucnost.
Opoutaný Milek.
K B. St...vi.
Jitřenka.

Zábavné spisy
Jana z Hvězdy.
Svazek II. Písně i jiné drobné básně.
V Praze. V knihtiskárně a skladu Jar. Pospíšila. 1843.
[2] PÍSNĚ
i jiné drobné básně
od Jana z Hvězdy.
V Praze. V knihtiskárně a skladu Jar. Pospíšila. 1843. [3]

Píseň česká.
Píseň česká slavně znívá, V chrámu Páně když se zpívá, Kde duch prost vší pozemskosti Na perutěch pobožnosti K vyšším stanům zalétá; Píseň česká slavně znívá, Když lid „Svatý, Svatý!“ zpívá. Píseň česká sladce plyne, Z ust děvinky když se vine; Jako mez imezi květinami Když potůček lučinami Ke své řece pospíchá. Píseň česká sladce znívá, Dívka když o lásce zpívá. Píseň česká líbě znívá, Kdy společně se zazpívá: 5 Jako když větérci máje Laškují s větvemi háje, Tak tu rozmar s námi hrá. Libě česká píseň znívá, Když ve spolku se ozývá. Píseň česká srdce jímá, Brzy proudí, brzy hřímá; Někdy lahodou oplývá, Jindy žalem se odívá, Tu zas frašně stěbetáštěbetá; – Nejvřeleji ale znívá, Lásku k vlasti kdy rozhřívá. 6

Ranní.
Slunéčko když vychází Ze brány růžové, Po výšinách nasází Květinky nachové; Lahodně, čerstvě, jemně Vanou větérky ke mně: Co šeptají? – Dobrotu Páně vzývají! Na zahradě kvetoucí Jaké to pásmo krás! Rubíny zde planoucí, A tam safíry zas! Probuzené květinky Své zdvihají hlavinky: Co kývají? – Bohatství Páně hlásají! 7 Mhla stříbrná pokrývá Průhledným pláštěm les, Kde hlasně se ozývá Zpěvného ptactva ples. Květoucí stráně, háje Zvučí písněmi ráje: Co zpívají? – Čest, chválu Tvorci vzdávají! 8

Večerní.
Již zlaté slunéčko zašlo, Již zapadlo do moře; Hnedle pojeví se hvězdy Na nebeské prostoře. Tesklivě a se slzami Již se s námi loučí den; S nebe pak se k zemi snáší Anjel míru – vlídný sen. On, seslán od lásky věčné, Setře potu krápěje, Onť i z pusté říše strasti Květ vykouzlí naděje. Nuže, spěte oči kalné! Luna s hvězdičkami bdí; Pod ochranou Nejvyššího Blaze, bezpečně se spí. 9

Společní píseň.
Sedněme si k stolu, Bratří, přátelé! Pijme a pak spolu Pějme vesele. Hle, jak vínko perly hází! To nás sprostí všech nesnází; České víno, český zpěv Matnou nám rozproudí krev. Proč bychom na světě Byli sloupové, Když kolem nás kvete Kvítí májové? Vždyť po nás se rády točí Českých dívek modré oči; Pějme chválu českých děv, Ať slaví je český zpěv! 10 Aj ty naše vlasti, Matko rozmilá! Tys do věnce slasti Všecky vevila. Zpěv a víno, děvče hezké, To jsou dary země české; Česká zem a český zpěv, Toť je rajské krásy zjev! 11

Silvestrova noc.
Ticho! – Dvanáctá bije, Umírá zvonu hlas; Na věži sejček vyje, S časem se snoubí čas. Starý rok v hrob se sklání, A burných větrů vání Jemu vyzvání. Sirou zem sníh pokrývá Co bílým příkrovem, Pláč větrů se ozývá Nad velikým rovem: Jedenť zas rok v tichosti Složil své choré kosti Ve klín věčnosti. A na rově se směje Děťátko spanilé, 12 A vůkol kvítí seje Na kosti uhnilé. I vítej, hosti, vítej, Ty trud a strast zamítej, Věnec uplítej! Sem sklenice! – Nalejte! Ať krev se rozhřeje, A vy, bratří, zpívejte, Ať duch též okřeje. A péče zžírající Ochotně ve pěnící Ztopte sklenici! S rozveselenou tváří Pozdravme zas rok nový; Ať nám všem v jeho záři Čas zkvete růžový! Ať trudné prchnou strasti, A rozhostí se slasti Po české vlasti! 13

Píseň májová.
Zas slunéčko Teple hřeje, Zas na nás se Z hůry směje, A po dlouhém spánku Všecko zas okřeje. Vítej máji, vítej, Jasně nám zasvítej! Hle jak modré Violinky Otvírají Své očinky, Z háje zeleného Kynou konvalinky! Vítej máji, vítej, Věnce nám uplítej! 14 Kdy tak krásně Jako v máji, Když to ptactvo Pěje v háji? Tuť hned každému se Sní o samém ráji. Vítej máji, vítej, Dlouho nám zakvítej! Dokud kvete Máj, zpívejme, Na své dívky Zpomínejme! A v tom zpomínání Vesele zvolejme: Vítej máji, vítej, Dlouho nám zakvítej! 15

Píseň putujícího.
Přes hory a doly táhne Touha mne bezjmenná; Kamkoliv oko dosáhne, Všudy, všudy vlast to má! V stinném háji odpočívám Na podušce mechové, Svorně s lesním ptactvem zpívám O milosti růžové. Pod večer do vísky zajdu, A ve chýši slaměné Srdce přímé, štědré najdu A děvčátko růžené. Jak zasvitne zoře jasná Okénkem na lůžko mé, Řku: „S Bohem, děvinko krásná!“ A chopím se hole své. 16 V ranní rose kráčím dále Přes pahorky zelené; Stana na vysoké skále, Zírám v doly omžené. V rumech dlívám starodávných Častokrát v libém snění; Na hrobech reků velslavných Pohřížím se v truchlení. Pak myslím, kdy dojdu cíle Jako tito pouti své? – A mladé svěřiv se síle Kráčím, kam mne osud zve. A tak půjdu, až té slasti Se mi někdy dostane, Že v cizí naleznu vlasti Srdce dlouho hledané. 17

Zastaveníčko.
Nespi, nespi, dívko krásná, Ostav měké lůžko své; HIe jak hoch i luna jasná Ven tě teď ve spolku zve! Neslyšíš-li strun mých znění? Již-li tě objímá sen? Či tebou mé nehne pění? O vyhlédni z okna ven! Zde stojím! Neníť tma hustá – A nežádám věru moc, Jen by tvá zašeptla usta: „Hochu drahý, dobrou noc!“ Jak by zněla slova z ráje, Proniknou mé duše noc; 18 Zazní struny – zazní háje, Zazní: „Milko, dobrou noc!“ Pak mé oči ještě jednou, Jevíce mé lásky moc, Vzhůru k okénečku vzhlednou, Zkazujíce: „Dobrou noc!“ 19

Píseň májová.
O té krásy! – Máj se milostný Vrátil v oudolí naše zas: Vítej, vítej, hosti libostný! Zní zevšad ti přírody hlas. Aj již klíčí kvítky se různě, V nich zefyr lehký se kochá! Zpěv ozývá v háji se luzně, Z hrdýlek něžných klokotá. Bratří, v chladný stín se posaďme, Ať na nás květ s výše padá! Vínem českým svá prsa chlaďme, To zdraví i síly dodá! 20 Dívky ať spletou květověnce, Kvítím ať zdobí čela nám! Pak hubinkou své tu milence Každý odplatí za to sám. Píme, hrejme, pějme, milujme, Až celý zde vykvete ráj! Věrni v lásce, v důvěře stůjme, Věčněť nám trvat bude máj! 2221

Při obžinkách.
Ženci a žnečky, Vijte věnečky Z modravé charpy a zlatých klásků, Vijte do věnců vděčnost a lásku! Všecko již s pole Pěkně v stodole, Všude je hojné požehnání, Všude radost a všude plesání! Nás v letě k práci Budili ptáci; Slunečko na nebi notně hřálo, Chládku i oddechu bývalo málo. 22 Teď za to míle Nastala chvíle, V nížto radostně se veselíme, Pánu Bohu za to díky činíme. Nuže plesejme, Hlasně volejme: „Zdráva buď vrchnost, jenž lidu přeje! Bůh jí na cestu kvítků naseje!“ 23

Milost. (Triolet.)
O růžová mladosti, Nech lásky klamlivé! Co jest blahost milosti, Než růžové mladosti Oheň pošlý z jarosti, A čáry mámivé? O růžová mladosti, Nech lásky klamlivé! Ta slast, jenž prsa ouží, Peřesté roucho má; Ta nesladí, ta souží, A darmo prsa ouží, Potajmo jen vždy touží, Potajmo bolně lká. Ta slast, co prsa ouží, Peřesté roucho má. 24 Kdož by chtěl věčně nýti A slasti odvykat? – Milost? ta káže mříti, Při luně teskně nýti, Blahým se vezdy mníti, A věčně povzdychat. – Kdož by chtěl věčně nýti A slasti odvykat? 25

Smutný pastýř.
Mně v mladosti Bez radosti Má plyne chvíle; V jaru vonném vadnu, A milostí chřadnu, K hrobu se chýle. Zdenka v borku Na pahorku Ovce vodívá. Mne, celé když stádo Pase tam se rádo, Slza polívá. V vonném máji, V květném háji Po hrobu toužím. Mohu-liž se smáti? Mně sluší jen lkáti, Až se usoužím. 26 Jak mi míle Plouly chvíle V slasti milostné, Spanilá když Zdenka Byla má milenka V době radostné! Ach ty svazky První lásky, Pásky milostné! Zapolítly s slastmi, Zanechavše s strastmi Chvíle žalostné. 27

Myslivecká.
Vítejte mi mladé háje, I vy hvozdy vlasti mé! Vás já zovu zemské ráje, K vám mne mocná touha zve. Ještě lesy mha pokrývá, Zraky ještě víže sen; Již se štěkot psů ozývá, Již na lov vybízí ven. Ještě lampa dohořívá, A to bledá dennice; Již se ranní žalm ozývá Chválozpěvné pěnice. Myslivec, ten musí zrána Po suchu i bařině; Otevřenať lesní brána V kterékoli hodině. 28 Však i v lese všecko vstává, Zvěř i ptactvo zpěvavé; Neboť na nebi pohrává První světlo míhavé. Tam jelen rosu setřásá, Letem suky utíná; Lovci srdce v teletěle jásá, Když kohoutek napíná. Padne rána! – skála dává Družné skále znamení; Jelen pružný dokonává – Král plachého stvoření. Tu se pase laňka směle: Ach, kýž o své zkáze zví! Však lovec má srdce v těle, Neublížíť za vlas jí. Radš odvrátí oka svého, Neb i doma čeká naň Žínka mladá – duše jeho – Rychlá, štíhlá jako laň. 29

Píseň k hvězdám.
Hvězdy tiché, o jak Jste tak krásné, Vůkol co tíhnete Luny jasné! Již ode dávna tam S modré výše Zříte na nás lidi Vlídně, tiše. Jak se na nás libě Usmíváte, Když mateně v modru Bloudíváte! Bluďte si vezdy jen, Světla krásná! – 30 Má mezi vámi je Hvězda jasná. K vám, o tiché, mne to Vábně táhne; Tam blažený duše Mír dosáhne. K vám, moje vůdkyně, Duch zalítne; Tam mu nový zase Ráj vykvitne. 31

Tajená láska.
V tichém snu odpočívá Vesnička zvečera, Měsíček se usmívá Na vlnky jezera. A ve kvetoucí stráni Slavíček libě lká, A jen po dlouhém lkání Na chvílku umlká; Milostnou ale píseň Hned zase obnoví, Až všecku svoji tíseň Ve zpěvu vysloví. Rozkošnýmiť on hlásky Jeví své toužení, Jeví i bol své lásky Ve truchlivém pění. 32 O bys věděl, slavíčku, Že stejně cítíme: Zaletěl bys, poslíčku, K okénku dívky mé. Zasedna na větvinku Větrem rozhoupanou, Zbudil bys mou dívčinku, Spaním opoutanou. A zpěvem bys roztoužil To srdečko její, Bych déle se nesoužil Přemarnou nadějí. A však kdybys to věděl, Teprv by bylo zle! Jiným bys to pověděl – Snad i milence své. Pak by se mohlo státi, Že, co jsme skrývali, O tom by snad i ptáci Na střeše zpívali. 33

Pochod kozácký.
Červená se zoře – Na zelené hoře Ženci žito žnou; Pod horou kozáci, Švarní to jonáci, Do pole jedou. Slunce nad horami – Píky nad hlavami Vysoko se pnoupnou; Píseň od Urálu Ve slavném chorálu Vane dolinou. „Hoj tam za horami Pláče nad synami Sirá otčina! Již s tebou se loučí, Bohu tě poroučí Carská družina.“družina. 34 „PláčePláče tam matička, Povzdychá sestřička, Zoufá dívčina! – Jen co vraha zklátí, Zas se k vám navrátí Carská družina!“ Ženci žnou na hoře; Vítr po úhoře Píseň zavívá; Však na rozloučenou Z dálí ještě jednou „Hurra!“ zaznívá. 35

Poutník.
Z hor přicházím časně zrána Od černého jezera, A hle dole kyne brána Hostinského kláštera. Na horách – tam bylo temno, Strašné vody hučení! A zde dole jaktě jemno, Všecko v slunci se mění! Jak radostně se to míhá, Všeckoť živo, všecko hrá! Tam i zde, jak se to stíhá! V zlatě vše plynout se zdá. – 36 Ach jen v srdci mém tma věčná! O kdy zde se rozední? O kdy modlitba srdečná Tento žalář rozbední? Slyš! – Svaté již zvony znějí! Dál, jen dál ku klášteru! Nábožní tam bratří pějí Mně do srdce důvěru. 37

Těžkomyslnost.
Krásné sny, Jež jsem sníval v mládí květu, Zlaté dny! Kam jste prchly v prudkém letu? – Písně mé, Oněmělé šalbou lichou! Zvuky své Změňte rychle v žalost tichou! Jiskra tvá, Náděje! mi vezdy plála, Duše má Pevně proti vlnám stála. Nyní jen Tmavé přeludy mne baví, 38 Celý den Hroby před oči mi staví. Tento svět Nemá pro mne slasti žádné; Krásný květ, Jehož šetřil jsem, ach, vadne! Těsný cit Darmo prsa moje ouží; Chladný byt Jest, po čem má duše touží. 39

Mé žely.
I. Již nevab mne k sobě více, Krásný a však padlý anjele! Viz, jak pobledly mé Iíce, Viz ty oči vybdělé! Oči, jenž se jako v moři Ve tvé kráse topily, Až posléz ve sladkém hoři Světla svého pozbyly. Srdce? – Ach to srdce slabé, To vždy rozum překoná; Mezi kvítím hrob si hrabe, – Vím, že brzy dokoná. O jen kdyby dokonalo, Co dech kvítků zpražených! Aspoň by do hrobu vzalo Dob památku blažených. 40 II. Vůle lidská? – znám to, znám, Tať se jako třtina klátí; DensDnes vystaví ctnosti chrám, Zítra již jej zase zvrátí. Já též, uvěřiv své síle, S láskou pustil jsem se v boj; Ale sotva mine chvíle – Zmožen žebrám o pokoj! Nastokrát jsem se vyhnouti Chtěl jejímu objetí; Ale zřím-li ji kynouti, Veta po předsevzetí! Mysl má jen tou se kojí Nadějí, že mocný čas, Jenž všeliké rány hojí, Jí též poklid vrátí zas. III. Druhdy za to měl jsem mylně, Kouzla že jsou báchory; – TedTeď již v kouzla věřím silně, Všem mudrcům na vzdory. 41 Kouzla ta jsou oči, rtové, Hlas, i každé kročení, Jenž mi den co den vždy nové Způsobují trápení. – Vím to, že mě nemiluje, Oči, vzdechy, usta – lhou; Předceť ve mně rozněcuje Touhu lásky plamennou. Marnáť pomoc! marná rada! – Neb se ptáku podobám, Jenž okouzlen okem hada, V jícen mu veběhne sám. 42

Růže a děvče.
Na zahradě kvete růže, To růžička červená; Nikdo k růži té nemůže, Jest trním ochráněná; Jen barevní motýlkové, Jako hraví blázínkové, V pravo, v levo Iítají, Lístky její Iíbají. Za dne kvete v plné kráse, Po slunci se ohlíží; Pozdním večerem však zdá se, Že se v smutek pohříží: Svine se, skloní hlavinku, A v jejím nachovém vínku Pojeví se perličky Co bolestné slzičky. 43 Kvete děvče u Vltavy, Děvčátko nelíbané; Jeť starými tetičkami Ve dne, v noci hlídané; Jen ztřeštění panáčkové, Jako praví blázínkové, Kolem okna běhají, Po děvčátku šilhají. Kvete děvče v rajské kráse, Spanilé a nevinné, Po anjelsku usmívá se To poupátko dětinné. Po samotě předce touží, Tajný zármutek ji souží; Proto její tvářičky Často rosí slzičky. 44

Žárlivý.
Srdce mé – pohádko tmavá! Ký divých to vášní roj S city tvými si pohrává, Plodě věčný nepokoj? Vždyť i já jsem šťastný býval Za mladosti růžené; Tehdáž bol mi nerozrýval Toto srdce zkoušené. Neznalť péče já nižádné, Prost jsa všeho truchlení; Leč co láska srdcem vládne, Počalo mé trápení. Hned celý milostí hořím, Hned i vztek mne pozvedá; Zas tu strasti sám si tvořím, O poklidu nevěda. 45 Ráje lásky ve snách zírá Oko mé, a k slasti zve; Za bdění však poutem svírá Peklo všecky smysly mé. Ach, mé sny trvají krátce, Jak ta svodná lásky slast! K hořké procitnu památce, A v novou se vrhnu strast. O kýž přijde ten sen dlouhý, Dlouhý – bez procitnutí, Jenž utápí všecky touhy V moři zapomenutí! 46

Sen.
Po jezeru člunek plynul, V člunku já i Lína má, Sladce jsem ji k srdci vinul – Kdož byl šťastnější než já? Sotva však se blahým čiji, Procitnu – a štěstí míjí; Bylť to jen Pěkný sen. Najednou se vlny věží, Člun se zmítá, bučí hrom: „K břehu dostanem se s těží!“ – Propast pohltí nás v tom. Sotva zvím, jak spí se v hrobě, Procitnu a pravím k sobě: Bylť to jen Strašný sen. 47 Brzy však jsem opět jasnou Nebes spatřil oblohu, K srdci tiskna Línu krásnou Octnul jsem se na břehu. Sama Láda, dím, mne pěstí: Ach co naplat? – vše to štestí Byloť jen Marný sen. Proč by měly kalit strasti Život nám zde na zemi? Osud mění trudy v slasti, Pojí trní s růžemi. Přetrp krátký čas zde mile, I malá života chvíle Jestiť jen Krátký sen. 48

Lína.
Kdyby krásná Lína moje byla, Jak bych zjasnil mysl mrákotnou! U ní by se v mžitku proměnila Žalost strastná v radost blahotnou. Jediné jen od ní políbení Ztišilo by všechny žádosti, Každé vřelé modrých očí zření Množilo by plamen milosti. Kdyby něžná Lína moje byla, Na marnou bych slávu zapomněl; Byťby nás jen slamná střecha kryla, Blahý bych s ní život vésti chtěl; Něžní koráloví rtové její Rozněcují k lásce plamenné, Amorové z nich se lstivě smějí, Kynou Iíbat Iíce růžené. 49 Kdyby vnadná Lína moje byla, Nejvyšší bych došel blahosti, Aniž chtěl, by Láda pro mne vila Řetěz jinovábných radostí; Její řeči stříbroznění budí Buďto city čisté milosti, Aneb balzám v srdce lijíc, pudí Z mysli trudonosné starosti. Kdyby věrná Lína moje byla, Věčná jala by nás blaženost, Smrt by nás jen na čas rozloučila – Plamen lásky vřel by na věčnost. – Osude, přej sťastněšťastně dojít cíle, Jenž mne blahým učiniti má, Popřej brzy dočkat se té chvíle, V které bude sličná Lína má! 50

Opuštěná.
V sněžném květu jabloň stála, Překrásně se bělela, A já s mým milencem v trávě Podle ní jsem seděla. Kvetly růže, konvalinky, Já je smutna trhala, A do svých kadeří s pláčem U vínek je splétala. Ach, tu on mi s citem vřelým Z oka slíbal slzinku, A v tato mne slova těšil, Tiskna moji ručinku: 51 „Neplač, neplač, má panenko, Vždyť blaží nás jarní čas; Než podruhé růže zkvetou, Svazek svatý svíže nás!“ Ach již třikrát růže zkvetly – Zas je viji u věnec; V sněžném květu jabloň stojí; – Můj však nejde milenec! 52

Loučení.
Pode mlejnem na vrbince Houpá se tam žluté ptáče, A nahoře u okénka Má panenka hořce pláče. Pod okénkem jará řeka Hrkem pod kola pospíchá, A nahoře o samotě Má panenka těžce vzdychá. Neplač, neplač, má panenko, Že mne mečem opásali; Zrodilyť nás české matky, Bychom pro vlast bojovali. 53 A ty jarotoká řeko, Tam, kde se tvé stříbro pění, Pod okénkem mé milenky Zabublej tam pozdravení! A ty malý žlutý ptáčku, Leť tam k tomu okenečku, Rci, že jí posílám tyto Okotěšky do věnečku. Řekni, aby neplakala, Ten-li vínek prchem svadne; Třeba kvítky opadaly, Má že láska neochladne. 54

Dívka nemocná.
Povězte sestřinky, Co mám za nemoc? Že oka nezavru Celou skoro noc. Ach jistě že Vašek Mi zlý udělal, S smíchem včera když – ach! Hubinku mi dal. Pořád mne to svírá, Píchá a trhá; Ni ve dne, považte! Pokoj to nedá. Sestřinky zlatičké, Pomozte mi jen; Zde v srdci vezívězí to, A – nechce to ven. 55

K měsíci.
Luno milostná, jak ty tichounké Záře vysíláš v okno nizounké! Jak zlatoleskné slunce uhasne, Osvěcuje svit tvůj nebe jasné. Pak se jinoch k své vkradne děvince, Líče sliby své jí po hubince. Tam v chladu jilmu, slyš, vzdechy tejné: Aj vzdechy lásky – lásky nadějné! Tamť i slavíků zní klokotání, Tvorstvo dojemně zvouc k milování. 56 Když mile stříbro tvé v toku hrává, vábně holoubek v háji vrkává. Cožkoli v lásky dlí blaženosti, Všecko kochá se v tvé spanilosti. – Luno milostná, jak ty tichounké Záře vysíláš v okno nizounké! 57

Lízinka.
Lízinka – ach, to je děvče! To je růže rozvitá: Mléko, krev – jsou její tváře, Z očka plane nebes záře; Kdo ji spatřil, kdo ji zná, Hned se mu o ráji zdá. Lízinka – ach, to je děvče! To je rajské stvoření; Promluví-li, neb zazpívá, Jako stříbro to zvonívá; Dech její jest – koření, Usta – kvítků spojení. Lízinka – ach, to je děvče Jako z větru utkané! V chůzi, v tanci jen se snáší, Vděky, kam se hne, roznáší, A to vděky neznané, Půvaby nehledané. 58 Lízinka – achach, to je děvče! To je anjel vtělený: Dobrá, vlídná ku každému, A pobožná k Bohu svému; Když poklekne k modlení, Každý by se modlil s ní. Lízinka – ach, to je děvče! To je Češka upřímná: Nestydí se mluvit česky, Ach, jak jí to sluší hezky! „Oni“ nidkynikdy neříká, Každému hned zavyká. Lízinka – ach, to je děvče! To je blaženosti chrám! To-li děvče nedostanu, Radši mládencem ostanu; Ve věnci se pohřbít dám, Sám a sám – ach, sám a sám! 59

Láska nad bohatství.
On. Aj, děvinko, blaho moje! Mně daruj to srdce svoje, Jehož cenu znám! Stojíť za tisíce – Já však ještě více Tobě za ně dám: Já tě za tvou lásku, Spanilý obrázku, Zlatem zasypám! Ona. Ach, netrapte srdce moje! Jiné dejte zlato svoje – Já již hocha mám! On nemá tisíce, Chud je – však co více, Když ho ráda mám? Jemu čistou lásku, Něžnou srdcí pásku Věrně dochovám. 60

Abelard a Heloisa. (Dle Bar. z Fouqué.)
Dívka: Na luhy a šíré háje Večer kvítka rozsívá; Jedno však z těch dítek máje Vždy hlavinku klonívá. Krásu děvy Bez ulevy Klášterní zajímá moc. Kvítko ladné Smutně vadne, Dává světu dobrou noc. Jinoch: Bože! červánky se třpytí, Slavík sladce klokotá, Bledá luna jasně svítí: Kde jsi, Heloiso má? Ticho! z domu Zvuk to zvonů Truchlivě a dutě zní. Ztichly písně Mé, a z tísně Zpěv se dere pohřební. 61 Dívka: Abelarde! patř na kvítí, Nevábí tě vonný máj? Jinoch: Heloiso! nechceš jíti Zpátky přes ten dálný háj? Oba: Ne, nám v světesvětě Žel jen květe, Žáden z nás jej nevolí. Kdo se souží, Darmo touží, Samota ho nebolí. Dívka: Přes vody to smutně znívá; Abelarde, jsi-Ii to? Jinoch: Přes daleký hvozd to zpívá; Heloiso, ty-li to? Oba: V květném máji Sladce v háji Slavíčkové šveholí: Zamkni mříže, Temná chýže, Mne samota nebolí. 62

Dívčino pozdravení.
Aj, bledý měsíčku, Ty tichý poslíčku, Pluj a pluj a pluj! Pluj tam za ty hory, Za modravé bory, Kde bydlí druh můj. U okna-li stává, Po mně-li vzdychává, Svěť, o svěť, o svěť! Potěšuj smutného, A do srdce jeho Vsej mé lásky květ! Ach milý větříčku, Rychlý ty poslíčku, Věj, o věj, o věj! Mému potěšení Sladké pozdravení V libém vánku dej. 63

Večerní obět.
Od kostelních věží znějí Zvony večerní, Větérkové chladně vějí, Víc a víc se tmí. Bělorouné stádo bére Z lad se s brekem do vsi šeré. Slavíčkové v háji pějí S libou zvučností; Starých hradů zdi se rdějí V bledé skvělosti. Rolník trudné práce nechá, Unaven k domovu spěchá. Luna svítí jasnou září S nebes výsosti, Ve vlnách se s bledou tváří Zhlíží v temnosti; Hvězdy, věrné druže její, Vůkol ní se hrdě skvějí. 64 Příroda teď odpočívá, Zesnula již ves; Žádný hlas se neozývá, Utich’ lesní ples. Černá noc se s stíny blíží, Mrákotou zem celou tíží. Komuž tato luna svítí V bledé skvělosti? Komu obor hvězd se třpytí S modré výsosti? – Hle! toť obět přirození Tomu, jehož konce není. – Bože! Ty, jenž hromohlukem Nám jevíš moc svou, Veleben buď slávozvukem, Ctěn i lyrou mou! Ty jsi mocen v lásce, v hněvu, Ty jen hoden slávozpěvu! 65

Na hřbitově.
Lehce, tiše na hroby Větérkové vějí, Tu, kde prázdni poroby Dávní bratří spějí. Ach, jim nezní čarný hlas Milostného ptence, Zovoucího v pozdní čas Jinocha k milence. Svár i mrzké rozbroje Tady oněmějí: Neb zde v místě pokoje Všecky vášně spějí. 66 Bratří v Pánu zesnulí! Jak jste sladce snili, Anť se zámky sesuly, Jež ste v větru zdili! – Mne zklamala naděje Se vším světem vnadným; – Kýž též větřík zavěje Nad mým hrobem chladným! 67

Píseň Dalibora vězně.
Ach jak jest tu pusto, temno, Kde ni svit se nekmitá! Ach jak jest tam venku jemno, Tam kde růže rozkvítá! – Tam za mříží Svit se míhá – O jak ho mé oko stíhá! Ale tělo pouta tíží. Slyš! není to tiché Ikání, Zhora co zachvívá sem? – Toť mých dítek bědování, Toužících po otci svém! Zněte písně Trudu mého, Ze srdce ať sevřeného Boly vypudíte tísně! Ha, kdy opět od vězení Těžké vrznou veřeje? 68 Vedete mne k usmrcení, Či mne klame naděje? Smrti chladná, Dcero míru! O vyveď mne z toho víru Tam, ach, poroba kde žádná! – Aj slyš! klíče zvenku chřestí, A hřmot kroků se schodů. – Rci, co mi tvá usta věstí? Neseš-li mi svobodu? Ach proč zraky Tvé mne šálí? Smrt se blíží z temna dálí, Černé z mysli plaší mraky. – Dobrou noc, ty zrádný světe! Milé dítky, dobrou noc! Od mříží již odejděte, Zpomoziž vám vyšší moc! Tamo vládne Smilování, Kde se myriady klaní, Poroby kde není žádné! 69

Spokojenost mysli.
Dcero božská! – sílo smrtelníků, Blahá mysli spokojenosti! Tobě víří tisícero díků Z povděčného srdce hlubokosti. Šťastný ten, kdo s sebou spokojený, V tichém klidu žije na zemi! Jeho život jesti přeblažený, On zde kráčí mezi růžemi. Co mu do světa i jeho těku? On si vlastním v srdci stvořil svět; Čisté vědomí podá mu léku, Oprchá-li žití jeho květ. Cenať pravá založena v ctnosti, Zlato, sláva před ní mizí v nic; Ctnostný s plamennou pne toužebností Věčné slávě ruce vstříc. 70 Jemu na pozemské pouti kynou Rozmanité, čisté radosti; Chvíle jeho jako snové plynou, Bez zármutku, v tiché blahosti. Neb jaký cíl žití pozemského Pán vykázal milostivě nám? – „Bažte po ctnosti – jsou slova jeho – A tam blaho věčné bude vám!“ Nechť se tedy srotí osudové Nademnou co mračna hrozící; Nedbám – ty-li rámě liliové Mně podáš ve zkáze bouřící. O přispějž mi v hrůzonosném boji, Buď mým štítem, blahotvorkyně! A pak uveď ducha k světla zdroji, Když se sprostí v smrti hodině. 71

Útěcha v nesmrtelnosti.
Když nademnou mračna táhnou Neštěstím obtěžkaná, Prsa bolem proklaná Darmo po ulevě prahnou: Tu obrátím zrak do výše, A v tom moři blankytném Tato slova čtu si tiše: Vždyť jiná jest ještě zem! Když na svět se zblízka dívám, Vždy jarý mne pojme hněv; K srdci vstupuje mi krev, A tu smutné chvíle mívám. I proklínám šalbu klamnou, Vida cnost ve spolku zlém; Však tu hlas se ozve zamnou: Vždyť jiná jest ještě zem! 72 V noci chladné když slzívám Nad mé lásky mohylou, Tvář od žele unylou Darmo před měsícem skrývám: Zdá se mi, že vrby černé To si praví v šeptu svém: Zas se sejdou duše věrné, Neb jiná jim kvete zem! Když lichá se moudrost směje Přepiatému šílení, Že zde v marném kvílení Nad domnělou vinou vzeje: Mě nezvrátí slova mylná, Jinák psáno v srdci mém; Neb v něm víra žive silná, Že jiná jest ještě zem. Nuže světe, svodný světe! Všech tvých nebojím se zlob; Zchvať mé tělo v časný hrob, Duše pro budoucnost kvete! Kde nezajde slunce jasné, Věčný máj se zelená, Vyjeví se mé sny krásné: Tam uzřím tě, vlasti má! 73

Lidští věkové.
Nemluvňátko, doby oblakové Hóry, ověncují růžemi. Blaze mu! neb tito krásní snové Nevrátí se nikdy na zemi. Vizte – jak tu lehce, tiše dřímá! Tento sen mu slastí jedinou; Však i ten klid osud mu odnímá – Dítko pláčem jeví jestost svou. Pacholátko mladistvé se honí Po motýlku, jako po štěstí; Onoť neví, proč se slza roní, Nezná trud, ni svár, ni neštěstí. Srdce měké mládce ohnivého Počne cítit slasti milosti; – Láska dráhou květnou vede jeho V zem očarnou věčné mladosti. 74 Pak se octne v říši skutečnosti; Sen uprchne v dálí omžené, A jun z této sladké zmatenosti Klesne v rámě strasti studené. Muž účinný v život kročí směle, Putuje ku chrámu moudrosti; Bubliny jej mání mlhoskvělé, Pravdu hledá – v říši temnosti. V půdu kyprou dobré seje činy, Nadějí se koje zlatých žní; K cnosti bádá povyrostlé syny, A na dcery s potěšením zří. Šedý stařec – k poslednímu cíli, K hrobu řídí slabé kroky své. Ach k té pouti dost mu zbylo síly, Tam ho dovlekou i nohy mdlé. A pak ustelou mu lůžko chladné, Kde též dávné bratry složili; A když jednou rovověnec svadne, Neví nikdo, kam ho vložili. 75

Uvítání Jeho c. kr. Milosti Císaře a Krále Ferdinanda V. do Čech r. 1835.
Černý mrak se rozstřel nad krajinou, Jako flor nad rakví věnčenou; Umlkáť zpěv ptactva – květy hynou, Truchlíce s hlavinkou skloněnou. Lid se děsí, k nebi upna zraky, Trne mezi strachem, nadějí – Aj tu mizí poznenáhla mraky, Slunce vyjde z zlatých veřejí! A kam jediný paprslek padne, Tam nový život se rozvije; Vše se zveselí a vše omladne, Co se v záři jeho napije. – 76 Právě tak nedávno nám se dělo A té vlasti smutkem ztížené; Srdce naše zármutkem se chvělo, Oko k nebi bylo upřené: Aj, tu On přichází jako jasné A velebné slunce ze mraků! – Tak přichází požehnání spasné Rolníkovi z černých oblaků. Ferdinand přichází! – a s Ním slasti, Jenž v průvodu dobrých králů jdou; Nové zkvete blaho České vlasti Pod jeho otcovskou ochranou. Nuž, zavítej, oslavený králi! Vítej v dědiny svých poddaných! Věř, že dávno vstříc Ti plápolaly Milliony srdcí oddaných. Neb jsi nám dal ujištění blahé: Že si vážíš lásky národů! Nuže! Buď Ti to dědictví drahé Stráží proti zradě, podvodu. 77 Záře oka Tvého kde zasvítí, Kudyžkoli kráčí noha Tvá, Ať vyrůstá Ti na cestě kvítí, Ozdoba to diadému ctná. Lilie, květ míru, pobožnosti, Růže víry s vůní pochotnou,*) Kvěťtež jako obraz české ctnosti S věrností ve spolku ochotnou! Ačtě velkou k míru lásku máme, – Vrah hrozí-li blaha našeho: Růži života – krev – rádi dáme Pro vlast svou i Krále dobrého! ——— *) České národní barvy, bílá a červená. 78

K slavnosti korunování Jeho c. k. Milosti Ferdinanda V. za krále Českého roku 1836.
„Ajta! vstaňte pěvci národu a vlasti, Ovíjejtež struny věncem zeleným; Jevte Čechů plesy, naděje a slasti Od Vltavy až ku břehům vzdáleným! Praho věžatá, otevři brány slavné! V sídle královském radostný zavzni zpěv; Ty pak, národe, schovanče slávy dávné, Znovu cit radosti v hlučném plesu zjev!“ Takto Fáma, zapoletnouc v dálné říše, V roh stohlasný slavnovážně zahřměla, To hrdé paláce, to i nízké chýše V rouše oblakovém letmo projela; A lid všecken hotoví se ku slavnosti, V srdci každém hrá radost povýšená; Jak by nastal věk Rudolfův, věk blahosti, Jak by kletba dávná byla zničena. 79 Kdož by neplesal, anť kyne vlasti jeho Blaho řádu, míru, práv obhájení? Anť tu pán dědičný, Otce Syn dobrého, Vchází s národem ve svaté spojení? O toť blaha vrch, když vazba lásky pojí Národ s vladařem! tuť srdce okřeje, Rány dávnoleté zázračně se hojí, A z želu vyrůstá kvítek naděje. Aj květ národu, zbor šlechty doprovází Vládce svého v svatyni ozdobenou! Kněžstvo pěje hymny, sluha Páně sází Králi korunu na hlavu vznešenou; Praporce tam vlají, hlas zvonů zaznívá, Před hradem se hemží pestrý lidu dav; A z hrdel tisícera se křik ozývá: Král náš Český, Ferdinand buď živ a zdráv! A hlas lidu, jsa pomíšen s modlitbami, Dým co vonný bohumilé oběti, Vstupuje, aj! vzhůru k Otci nad hvězdami, Svých jenž blaho říší má na paměti. On, jenž světy řídí, koruny rozdává, Prosby millionů jistě vyslyší; Zrosteť zase Česká víra, Česká sláva, Zkvete mír, a v míru blaho nejvyšší! 80

Modlitba Páně.
Otče náš! K tobě důvěrně voláme, Neb my lásku dobře známe, Nás kteroužto objímáš, Otče náš! Bože náš! V nejjasnější velebnosti Ty přebýváš na výsosti, Svět okem svým přehlídáš, Bože náš! Pane náš! Dejž, by tvé velebné jméno Nás ode všech bylo ctěno, Jež za dítky uznáváš, Pane náš! 81 Králi náš! Rozmnož říši svých milostí, Rozněť v nás oheň těch ctností, Za které nám nebe dáš, Králi náš! Tvůrce náš! Tvou ať vůli tak plníme, Jak o andělích to víme, Svou milost když nám ty dáš, Tvůrce náš! Dárce náš! Své uděl nám požehnání! Tvá dobrota všecko chrání, Vše živíš a ostříháš, Dárce náš! Soudce náš! Odpusť nám! hle my slzíme, A bratřím též odpouštíme, Jak ty nám to ukládáš, Soudce náš! 82 Spáso náš! Nám slabým nedej klesnouti, V hříšném víru zahynouti; Neb naši ty křehkost znáš, Spáso náš! Štíte náš! Ach odvrať od lidu svého Největší zlé všeho zlého – Hřích, jejž v nenávisti máš, Štíte náš! 83

Domácí lékař.
Aj vy páni! co děláte, Že do roka sílu peněz Daremně za Iíky dáte? – Já jináče poradím, Lékaře vystrnadím, A že mi za pravdu dáte, O to se vsadím. Já jsem také postonával, A při každém zakašlání Lékaře na radu brával. Tu mne hlava bolela, Tu zas noha brněla, Nemoc, ač jsem polehával, Z těla nechtěla. Teď jsem ale – věz to světe! – Zdráv a čerstvý jako ryba, Mladost mi na tváři kvete; 84 Lékaře teď v domě mám, Jenž mne léčí sám a sám. Já mu za to – poslechněte! – Krejcaru nedám! Jen že z pouhé náklonnosti Vždy jej u tabule mívám; Jen když vzácní přijdou hosti, Tuť on trochu se zdrahá; Ač do mísy nesahá, Ale jídla slušně dosti Ztrávit pomahá. Arci žeť je patron chladný, A než jsem se s ním seznámil, Věru nebyl tuze vnadný; Zvlášť nahoru – již jej znám – Nikdy nechce chodit sám; Však tu vím prostředek snadný: Přinesti jej dám. Jeho lahodě i vnadě Zvláště v létě se podávám; Scházímeť se na zahradě, A co dobří přátelé Líbáme se vesele, Až i k jeho moudré radě Jdu do koupele. 85 Co jsem za pivo i víno Jindy do roka vyházel, Teď to všecko ušetříno; On co vládne v domě mém, Nepořádku není v něm, Já pak – s chloubou buď pravíno – Zdráv jak řípa jsem. On chladí, on též zahřívá, Jeho rady kdo užívá, Vždycky jasné mysli bývá. Allons! kde je sklenička? Zdráv buď doktor Vodička! Jemu ke cti ať se zpívá Tato písnička! 86

Ku včelinkám v zimě.
Medopilné vy včelinky! Co pořád v oulečku temném Na kopečku smutně dlíte, Nehledíce pastvy sladké? Či že nekvetou na louce Medulinky sladkolisté, Či že sníh teď háje kryje? Nezachvátilť všechny ještě Šedivý Leden květinky – Posavád skvějí se krásně Na Julinky rtech i Iících! V letu rychlém tam popilte, Medopilné vy včelinky, A ze rtů i Iící ssajte Medu nejsladšího hojnost! 87

Napomenutí.
Milé kvítky, něžné kvítky, Jak jen na vás pohledím, Z outrpných očí tu vezdy Potok slzí vycedím. Dnes Iíbeznou ještě vůní Míle potěšíte nás, Dnes jste spanilé; však zítra Kde která, ach, bude z vás? – Milé dívky, něžné dívky, Jenž tak vábně kvetete! Hajte svaté nevinnosti, Sic co kvítky zvadnete. Mnohá v jaře věku kvetla Jako růže spanilá, Svadla mrazem nepravosti, Ctnost i krásu ztratila! 88

Plavba života.
Všech nás život jest plavba jenom k hrobu. Ach jak se šíří tam daleké moře, Pohrávající lehce bárkou, Jíž k břehu hvězda nadějná svítí! V přístav jedinký všickni musíme my, Žebrák i pán, jen později, dříve neb, A buďto bouří, buďto klidně, V zem tuto dopluje předce každý. Šťastný, korouhev ctnosti-li vyvěsil, Pevnou za veslo víru zvoliv si, Ducha chrabrostí k plavbě velké Zaopatřiv se co vůdce moudrýmoudrý. Nuže bratří! Tam břeh zelená se, ač V dálí co obraz vystavený v mlze. O tam čeká nás klid po pouti! Vzhůru bratří tedy! mužně plujmež! 89

U VItavy.
Aj řeko prudkotoká, proč tvé tak rychle ženou se Stříbrovlny? Vždyť tam na břehu růže kynou! – Ach ty kvítky jenom Iíbáš v prchu tamto peřesté, A tvůj tok prchavý hříčku si jinde volí. – Ach mně druhdy také kvítek bylo Iíbati přáno V lásky snu blaženém, v máji milém života. Vesna uprchla jará; s ní můj též kvítek uvadnul; Já pak v smutku tichém ztrátu jeho zde želím. Ach proč rovně není s smutkem zapojíti mi přáno K kvítkům chladně jiným? proč mi tu lkáti jenom? Líno mi odtržená osudem! Ty ve věčně kynoucím Máji obýváš tam, kde trudu, tísně není. – O zachvěj mi s výše nebes ve větérku vanoucím V prahnoucí prsa má útěchu srdci milou! 90

Znělky.

Naděje.
Sne blahý, naděje! Ti vše se koří, Co v smutku jest, co radost požívá, Ač mnohého jen stín tvůj kojívá, Ač mnohý tvrze v povětří si tvoří. Ten kdo se souží, koho žalost moří, Tě za své outočiště jisté má; I ačkoliv tvé klamy dobře zná, Předc srdce jeho láskou k tobě hoří. O šťastný – komu blahá naděje, Když ze všech stran neštěstí naň se valí, Svým světlem ku pomoci přispěje! Leč běda! – komu, když se oko kalí, Cit budoucnosti v srdce nevseje: Jen marný blud ho, ne naděje šálí. 91

Vyhnanství.
Vyhnán z lásky květoucího ráje, Kamž mne vedly stezky kvítkové, Kde mnou hráli zlatí časové, Co větérci spanilého máje: Nesmím ohlédnouti se na háje, Kde vše pělo písně májové, Ni obraz milosti růžové Volno v mrákotné přenesti kraje. O kam se duch truchlý poděje? Zpět mi kročit plamenný meč brání, V předu sivé, sněžné závěje, Chladného severu zpurné vání! Ach mně ostala jen naděje – A s ní teskné upamatování. 92

Utěcha.
Mne již stinné háje, sad kvetoucí, Mne ni Vesna více netěší, Co dvé smutnočerných cipryší Nad hrobem se chvěje lásky vroucí. Všecko mrtvo! – Ach co srdce mroucí Sladkou nadějí as potěší? Zdali smrt mou žádost vyslyší, Či mám věčně nýti v tužbě žhoucí? O ne! – Tam, kde v plné kráse květe Věčný, nepomíjející máj, Tam mi v tobě, nadpozemský světe, Vykvitne zas blaženější ráj. Tamť se zjeví všecky sny mé krásné, Tam i Línu uzřím v říze jasné! 93

Má kde vlast?
Hle jak krásně červánky tam planou! Vše v blahém již klidu spočívá, Jen slavík se z háje ozývá, Lehcí jenom větérkové vanou. Vše se kojí slastí Bohem danou, Všecko toho blaha požívá: Ach, mne bol a strast jen kojívá, A z mých zraků tiché slzy kanou. O jen tecte, tecte slzy tiché, Rmuť se, rmuť, o srdce ztrápené! Sroťte se jen na mne zrady liché, A vy duše dravé, kamenné! Marnéť šípy vaše! marná strast! – Patřte! – Tam váš sudí – tam má vlast!!

Sedlák na billiáru. Fraška k deklamování.
Ženo! juž jsem tady z města – Nešťastná to byla cesta! Ačkoliv jsem v Praze Prodal všecko draze; O zelí se lidé prali, Z rukou si je drali; Žito – jakobych je na vítr byl hodil! Jak živ jsem tak dobře nepochodil! Ale co chtěl sám čert mít? – Odpusť Pánbůh, že mám klít! – Napískalť mi do uší: Vašku! než vyjedeš z brány ven, Udělej si dobrý den! Já řku, to se přisluší, Aby, když ti páni měšťáci – 95 U nás říkáme jim šosáci – Tolik peněz za žito ti dali, Zas na tobě něco vyzejskali. Moc ne – to se rozumí Takhle ňáký pakatýlek, Coby přišlo za věrtýlek – To člověka nezkazínezkazí. Utrácet? o to je hej! Pánbůh uchovej! Kapsa někdy bývá mělká, Kontribuce vždycky velká! Ale – vem to nešť! – Zajdu tedy do hospody Kdes tam za rohem, na ráně – Když se jede k nám, po levé straně – Ženo! tam jsi měla vidět hody! Hostů všude na mancáry, Na tabulech samé čáry. – Já si sednu mezi ně, Jím a piju v bázni boží – Řad se vůčihledě množí – Až tak k páté hodině. Tu mi napadne: což kdybys ještě Takhle – já řku – ohlídnul se po městě? Kdo ví, kdy zas Prahu uvidíš? Ať tu něco zkusíš, něco zvíš! 96 Zaplatím svůj řad a jdu. Potloukám se ulicemi, Koukám vzhůru, koukám k zemi, U všeho se chvílku zastavím, Podivím se, hlavou zavrtím, Až pak přijdu k ňákým dveřím – Byly barvené a ze skla, Stěna za nimi se jenom leskla; A tam spatřím – sotva zraku věřím – Kupu hejsků. Co zač? Nevím zhola; Ale pěkné měli šaty! – Honiliť se s bičišťaty Kolem podlouhlého stola. Já řku: Jestli se ti rozkmotří, Bude z toho hodná mela! – V tom tu jeden jako střela Zrovna k dveřím přiskočí: „Strejčku Vašku! jak se máte? Zdali pak mne ještě znáte? Proč byste tu venku stál! Pojďte dál!“ Proč bych se byl nutit dal? Také bych ta bičišťata Rád byl omakal. Vejdu tam a koukám bystře, 97 As tak chytře, Jako vůl na nová vrata. Teprv vidím, že to žádná rvačka, Ale ňáká z brusu nová hračka. Pomysli si! – Stůl tam byl Celý suknem potažený, Kolem pěkně ohražený, Pevný, jakoby ho slil. A slyš – k tomu patří velká víra! V každém rohu byla díra, Pod ní sáček jako vrš – Pravá strž! Na stole kuličky hladké, Bílé, červené a Bůh ví jaké; A když strčil do nich, holí míře, Hnedle jedna byla v díře. Říkali ti tomu piriál – Aby kozel na něm hrál! Když tak pozoruji, co se děje, Jak tu jeden druhému se směje, Ten se zlobí, onen kleje, Jiný, než se rozpřahá, Holi křídou pomahá: Smích se ve mně rozmahá. Já řku: „To je mela! to je švanda!“ 98 Jen mi to z ust vyskočilo, An tu na mne celá banda – Všichni, co jich tu jen bylo, Křičí: „Hola, strejčku, hola, Nepustíme vás tak zhola! Kdo se nám chce smáti, Musí také umět hráti! Dokažte vy sílu svoji, Naučte nás mapy klásti, Jabka česat, hrušky třásti – Pak jsi náš a my jsme tvoji, Nic nás více nerozdvojí!“ Já řku: „Páni kamaradikamarádi! Odkud pak jste, že tak rádi Něčí sílu skoumáte? Hoj! ve mně se zklamáte! Uzdvihnuť já – věřte směle – Hrachu půl páta věrtele. Míníte-li šikovnost? Tu teprv jsem hořký host! V kuželkách jsem mistr pravý; Prásknu-li kdy mezi ně, Hned je znát, že rešpekt mají, Všecinky vám vrávorají, Ba i král se poroučí – A sok s penězy se rozloučí. Chcete-li mě ale, tu mě máte! 99 Sem bičiště! Uhlídáte – Třeba mířil všelijak, Že vám sedlák vytře zrak!“ Směle k stolu se přiblížím, Zchytra kuličky přehlížím, Kde by se co dělat dalo, By to dobrý konec vzalo. Pak se rozpřáhnu – a hrr už mezi ně! Šlo to lépe, než pluh v novině. Jáť se znám, buď Bohu chvála! v míře; Trknu – trefa! obě byly v díře. A tu bylo smíchu, až mi zašel sluch! „Strejčku Vašku, brávo, brávo! Vyť jste trkl jako mladý bůh; Ale billiáru není zdrávo!“ V tom tu z toho zatra-víru Jakýs blázen vyskočí, A mně zrovna před oči; Při tom že mě skoro ohluší, Začne hulákat mi do uší: Pardié! udělal jste díru! Tu dukáty posázíte, Nebo stříbrem vyplatíte, Tak to v obyčeji jest – Na mou a těch pánů čest!“ 100 Zdá se mi, že tomu človíčkovi Malgér nebo Margél říkali – Tak ňák! – Podoben byl sklepníkovi, Nohy mu jen Iítaly, Jazyk jako meč, a celé tělo Jakby na drátkách viselo. Ten mi v uších ležel stále, Že prej o krok nesmím dále, Až tu díru zaplatím. Já pak div se nezfantím: „Jen mi věřte, brachu, na mou čest! Než jsem přišel, měl jste děr tu šest!“ Darmo mluvit! On vždy na svém stál, Že jsem díru v sukně udělal; Arciť bylo sukno natržené – Ale to je hluku pro malinkou díru! „Moje stará, na mou milou víru! Vám to zpraví za pár grošů! Vezmeť nítě obarvené, A našije toho, jen to fikne, Žeby nepobral to na sto košů!“ Tak mu mluvím, tak se smlouvám, Aby slevil, mu domlouvám – Jakoby psa dráždil vedle vrat! Aby do něj tisíc hromů – 101 Chtěl-li jsem se dostat domů, Osm toralů jsem musel dát! – Vejdělek byl frňk! – a blázen já, Jenž teď hořký nářek vedu, Do Prahy tak brzo nepojedu. Kdybych ale předce jel – Neboť člověk neví, co naň čeká – Tedy bych se na pozoru měl, Aby nebyla ta cesta zlá! Děj se vůle tvoje, Pane! Ale na ten piriál, Co mne tolik peněz stál, Ani čert mne více nedostane. 102

Nápisy.

Ženská hlavní ozdoba.
Proč jest každá krásotinka Kvítím nebo péřím zdobená? Nestálost – květinka, Péří – lehkost znamená.

Důkladná příčina.
Proč pak teď, když vyjde kniha nová, Nekladou se: „Pozatmělá slova“? Byla ondy stížnost Jetřichova. „Hm!“ dí na to básník Simeon: „Já bych musel vydat lexikon!“

Dobrý výklad.
Omne tulit punctum, qui miscuit utile dulci: „Aj,“ vece hospodský; „dávno to, věřte, činím!“ 103

Na tetku.
Jako zorní záře Rdí se tetky tváře; O nich právem říc’ se může: Vykvetly, hle! – zimní růže.

Pravá příčina nářku.
Pláče proto Vaněk, že má ženu v hrobě? – Ne! Snad že ji dřív Bůh nepovolal k sobě.

Na zdráhavou Julinku.
Ona kvete v kráse nelíčené, Ona jesti plna milosti; O jak ploulbych v slasti neskončené, Kdyby, když se táži v sprostnosti, Také-liby mne as ráda měla? Jen to slovo zpátkem říci chtěla!

Hrobový nápis Stanisl. Vydrovi.
Starče slepý, dny tvého žití slední byly kalné; – Svítíť jasněji teď záře nebes ti libá. 104

Předešlost, přítomnost a budoucnost.
Sladko a volno mi jest, minulých pomním-li radostí, V přítomnou milerád slast i žalost se dělím; Vítejtež mi v jasnu libém, o chvíle nadějné, Vás co budoucnost má v lůně chová zakrytém!

Opoutaný Milek. (Z řecké Anthologie.)
Milku, tebe kdo zde chytře k tomu sloupu uvázal? Kdo přelstil tebe as, an jsi taký zchytralec? Kloučku, nyní plačeš a nadarmo roní se slzinka; Tok-li našich i slzí k smíchu ti vezdy nebyl?

K B. St...vi.
Líče Milkovy nám podvody Díš, že mozek láskou jako smola plane. Věru, to se ztěžka tvé kdy hlavě stane, Neb ta nikdy není bez vody. 105

Jitřenka. (Z řecké Anthologie.)
Co, druhu můj, znamená slzy mok ti s tváře plynoucí? Proč as stesk mlčivý číši ti slasti kalí? Zdaž jediného tě jen ošemetná soužila láska? Zdaž jediného Milek krutě bolestmi mučil? Pí! Zapomeň trudu! – PatřPatř, jak tam Jitřenka vychází Z vln – kdož ví, zdali též Hespera zříti budem? 106 Obsah.
Stránka Píseň česká5 Ranní7 Večerní9 Společní píseň10 Silvestrova noc12 Píseň májová14 Píseň putujícího16 Zastaveníčko18 Píseň májová20 Při obžinkách22 Milost24 Smutný pastýř26 Myslivecká28 Píseň k hvězdám30 Tajená láska32 Pochod kozácký34 Poutník36 Těžkomyslnost38 Mé žely40 Růže a děvče43 Žárlivý45 Sen47 Lína49 Opuštěná51 Loučení53 Dívka nemocná55 K měsíci56 Lízinka58 Láska nad bohatství60 Abelard a Heloisa61
[107] Dívčino pozdravení63 Večerní obět64 Na hřbitově66 Píseň Dalibora vězně68 Spokojenost mysli70 Utěcha v nesmrtelnosti72 Lidští věkové74 Uvítání J. C. K. M. Ferdinanda V. do Čech76 K slavnosti korunování J. C. K. M. Ferdinanda V.79 Modlitba Páně81 Domácí lékař84 Ku včelinkám v zimě87 Napomenutí88 Plavba života89 U Vltavy90 Znělky91 Sedlák na billiáru95 Nápisy103
E: av; 2004 [108]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(V knihtiskárně a skladu Jar. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 108

Kniha má pevnou nepůvodní vazbu. Desky jsou polepeny lesklým hnědým vzorovaným papírem, jejich rohy překrývá černý papír imitující vzhled kůže; v levém horním rohu předních desek je vlepen štítek s předtištěným textem Umělecká beseda a signaturou. Hřbet svazku je pokryt lesklým plátnem s plasticky vystupujícím vzorem a v horní části přelepen dvěma navzájem se překrývajícími papírovými štítky; na vrchním štítku je černě zapsána signatura. Ořízka je zdobena tmavým pavučinovým vzorem. Předsádky jsou zhotoveny z tužšího bílého papíru (v levém horním rohu předního přídeští je umístěn sešitový štítek s černě vypsanou signaturou). Knižní blok začíná vakátem. Strana [2], která je vysazena černými minuskami a zarovnána na střed, nese v horní části nápis Zábavné spisy Jana z Hvězdy; po jednoduché zarážce následuje uprostřed strany údaj Svazek II. Písně i jiné drobné básně; v patě strany, pod silnou rovnou čarou, je vložena tiráž (V Praze. V knihtiskárně a skladu Jar. Pospíšila. 1843.). Strana [3] představuje titulní list. Je rovněž tištěna černě a zarovnána na osu: v hlavě je vyražen název sbírky (slovo Písně ozdobnými verzálami, další text titulního listu již minuskami); na střed strany je situováno jméno autora; v patě se nachází tiráž, zcela shodná s předchozí stranou. Obě strany [2] a [3] užívají na jednotlivých řádcích různých typů a velikostí písma. V pravé polovině titulního listu je otištěno modré kulaté razítko Umělecká beseda v Praze (verzály, opakuje se na s. 23, 31 a 106), nad ním je tužkou zaznamenána signatura 7 R 1 II c, modře přeškrtaná. V horní polovině strany [4] se nalézá černé kulaté razítko Majetek Umělecké besedy (verzály), pod ním je modrou inkoustovou tužkou vypsána již zmíněná signatura. Názvy básní jsou vyraženy tučnými minuskami, pouze nadpisy Znělek (s. 91-94) a Nápisů (s. 103-106) mají podobu drobnější kurzivy. V závěru básní se střídá několik ornamentálních zarážek. Paginace je umístěna v hlavě stran na ose, arabské číslice jsou podtrženy krátkou rovnou čarou. K zdůraznění slov či veršů je použito kurzivy. Kniha je ve velmi dobrém stavu, vazba ani papír knižního bloku nenesou žádné známky poškození.

Formát: 170x105 mm

Zdroj. signatura: ÚČL AV ČR; 7 R 1/2.c

Sbírka Písně i jiné drobné básně od Jana Jindřicha Marka je podepsána pseudonymem Jan z Hvězdy. Kniha je vysazena latinkou s -w- místo -v-, -au- místo -ou-, -g- místo -j-, -j- místo -í- a -ey- místo -ej-. Citoslovce ai, hoi přepisujeme jako aj, hoj. Podle předlohy zachováváme verzálu na začátku každého nového verše. Nadpisy přesahující v předloze na nový řádek spojujeme na řádku jediném. V básni Abelard a Heloisa (s. 61-62), psané formou dialogu, posouváme jména mluvčích na samostatný řádek. Poznámku na straně 78 dole vkládáme pro přehlednost pod linku, v předloze nevytištěnou. V básni Sedlák na billiáru (s. 95-102) nejsou zcela jasné hranice slok na rozhraní stran; při rozhodování se proto řídíme především významovou uzavřeností těchto slok. Znělky (s. 91-94) a Nápisy (s. 103-106) považujeme v našem vydání za samostatné oddíly; na rozdíl od knižního Obsahu na straně [108] zobrazí rejstřík vytvářený aplikací názvy všech skladeb, obsažených v těchto dvou oddílech. Text, vykazující řadu dobově příznačných jazykových jevů, v co největší míře šetříme. V oblasti hláskosloví zachováváme kolísající kvantitu samohlásek (v letě - v létě, libě - líbě, náděje - naděje, míle - mile, usta, chvílku), kvalitu souhlásek včetně variantnosti (anjel - andělích, bařině, rešpekt; též tvrdé zakončení substantiva skloňovaného podle vzoru kost: obět), ou- místo ú- / u- (oudolí, outočiště, outrpných, plouly) či -ej- místo -ý- / -í- (vejdělek, sejček, mlejnem, vyzejskali), dále vkladné hlásky (charpy, paprslek, zavzni - zazní, předce), hláskové výpustky (mha, cnost - ctnost, jabka) a přesmyky (mhla, toralů, tj. tolarů), všechny další odchylky přibližující grafický záznam mluvenému projevu (píme, ňák, ňáký) a veškeré hláskové alternace (tejné - tajný, líky - léku, květe - květe). Ponecháváme rovněž vokalizované předložky (ze brány, ve klín) a nevokalizované předpony (rozstřel se, rozhřeje se, bezjmenná). V pravopisu nevstupujeme do distribuce s- a z- v předponách (skoumáte, zbor, zklátí), případně z- namísto vz- (zpomínání, zpurné, zkazujíce, zbudil), do psaní i - y (cipryší), skupiny hlásek -ia- (přepiatému), zdvojených souhlásek ve slovech domácích i přejatých (dennice, ssajte, billiáru, milliony, ale měké, podávám se) ani do užívání apostrofů, které se objevují pouze dvakrát: v příčestí minulém utich’ a v infinitivu říc’. Dodržujeme velké začáteční písmeno jako výraz náboženské úcty či úcty k panovníkovi (Tvorci, Nejvyššího; Krále), ve slovech antropomorfizovaných (Leden) i v adjektivech utvořených od jmen vlastních (Česká víra, Česká sláva). Respektujeme hranice slov v písmu u příslovcí (v pravo, v levo, ode dávna, pod večer, z brusu), v dobově obvyklých spojeních předložky a zájmena (nademnou, zamnou), v kondicionálu jakoby, jakby (s. 98, ř. 8: Pevný, jakoby ho slil.), výjimečně též jakobych, žeby, coby, ploulbych, také-liby ráda měla. Na rovině tvaroslovné a slovotvorné přejímáme v deklinaci substantiv v singuláru genitiv stola, vokativ hosti, v plurálu nominativ sloupové, rtové, osudové, lokál na tabulech, perutěch, instrumentál synami; adjektiva utvořená příponami odlišnými v daných případech od současné češtiny: klamlivé, slamná; knižní zájmeno an (anť), zájmeno jenž užívané ve stejném tvaru pro všechny rody i obě čísla (s. 24, ř. 8 zdola: Ta slast, jenž prsa ouží,); archaickou číslovku: dvé, jmenný tvar číslovky záporné: žáden; slovesný tvar hrá a imperativ: tecte, rci; potěšuj; příklonné -ť: onť, jedenť, toť, předceť, marnáť, otevřenať, neublížíť, scházímeť se, výjimečně též -tě: jaktě, a -ž: přispějž, zpomoziž, kvěťtež, ovíjejtež. Slovní zásobu sbírky charakterizuje kromě některých zastaralých slov (ptence, jun) velký počet zdrobnělin (očinky, okénečku, slzinku, ručinku, zlatičké, tichounké ad.) a kompozit (květověnce, rovověnec, stříbroznění, mlhoskvělé, medopilné ad.). V interpunkci doplňujeme opomenutou čárku mezi větnými členy, větami v souvětí nebo na konci větného celku. Nevstupujeme však do interpunkce ve vokativu, před spojkou a v poměru slučovacím (s. 84, ř. 9-11: Já jsem také postonával, / A při každém zakašlání / Lékaře na radu brával.), v přirovnání uvozeném spojkami jak, jako, než (s. 46, ř. 5-6: Ach, mé sny trvají krátce, / Jak ta svodná lásky slast!) či ve spojení ten kdo, tam kde nebo u výrazu hle, kde je psaní čárky nejednotné. Malé písmeno po vykřičníku, který neuzavírá větu, neopravujeme (s. 69, ř. 7: Aj slyš! klíče zvenku chřestí,). V přímé řeči šetříme vyznačení věty uvozovací pouze pomlčkami (s. 71, ř. 7-8); formální opakování uvozovek na začátku i konci obou slok jediné přímé řeči na straně 34-35 rušíme.