Mé žely.

Mé žely.
I. Již nevab mne k sobě více, Krásný a však padlý anjele! Viz, jak pobledly mé Iíce, Viz ty oči vybdělé! Oči, jenž se jako v moři Ve tvé kráse topily, Až posléz ve sladkém hoři Světla svého pozbyly. Srdce? – Ach to srdce slabé, To vždy rozum překoná; Mezi kvítím hrob si hrabe, – Vím, že brzy dokoná. O jen kdyby dokonalo, Co dech kvítků zpražených! Aspoň by do hrobu vzalo Dob památku blažených. 40 II. Vůle lidská? – znám to, znám, Tať se jako třtina klátí; DensDnes vystaví ctnosti chrám, Zítra již jej zase zvrátí. Já též, uvěřiv své síle, S láskou pustil jsem se v boj; Ale sotva mine chvíle – Zmožen žebrám o pokoj! Nastokrát jsem se vyhnouti Chtěl jejímu objetí; Ale zřím-li ji kynouti, Veta po předsevzetí! Mysl má jen tou se kojí Nadějí, že mocný čas, Jenž všeliké rány hojí, Jí též poklid vrátí zas. III. Druhdy za to měl jsem mylně, Kouzla že jsou báchory; – TedTeď již v kouzla věřím silně, Všem mudrcům na vzdory. 41 Kouzla ta jsou oči, rtové, Hlas, i každé kročení, Jenž mi den co den vždy nové Způsobují trápení. – Vím to, že mě nemiluje, Oči, vzdechy, usta – lhou; Předceť ve mně rozněcuje Touhu lásky plamennou. Marnáť pomoc! marná rada! – Neb se ptáku podobám, Jenž okouzlen okem hada, V jícen mu veběhne sám. 42