Útěcha v nesmrtelnosti.

Jan z Hvězdy

Útěcha v nesmrtelnosti.
Když nademnou mračna táhnou Neštěstím obtěžkaná, Prsa bolem proklaná Darmo po ulevě prahnou: Tu obrátím zrak do výše, A v tom moři blankytném Tato slova čtu si tiše: Vždyť jiná jest ještě zem! Když na svět se zblízka dívám, Vždy jarý mne pojme hněv; K srdci vstupuje mi krev, A tu smutné chvíle mívám. I proklínám šalbu klamnou, Vida cnost ve spolku zlém; Však tu hlas se ozve zamnou: Vždyť jiná jest ještě zem! 72 V noci chladné když slzívám Nad mé lásky mohylou, Tvář od žele unylou Darmo před měsícem skrývám: Zdá se mi, že vrby černé To si praví v šeptu svém: Zas se sejdou duše věrné, Neb jiná jim kvete zem! Když lichá se moudrost směje Přepiatému šílení, Že zde v marném kvílení Nad domnělou vinou vzeje: Mě nezvrátí slova mylná, Jinák psáno v srdci mém; Neb v něm víra žive silná, Že jiná jest ještě zem. Nuže světe, svodný světe! Všech tvých nebojím se zlob; Zchvať mé tělo v časný hrob, Duše pro budoucnost kvete! Kde nezajde slunce jasné, Věčný máj se zelená, Vyjeví se mé sny krásné: Tam uzřím tě, vlasti má! 73