Píseň putujícího.

Jan z Hvězdy

Píseň putujícího.
Přes hory a doly táhne Touha mne bezjmenná; Kamkoliv oko dosáhne, Všudy, všudy vlast to má! V stinném háji odpočívám Na podušce mechové, Svorně s lesním ptactvem zpívám O milosti růžové. Pod večer do vísky zajdu, A ve chýši slaměné Srdce přímé, štědré najdu A děvčátko růžené. Jak zasvitne zoře jasná Okénkem na lůžko mé, Řku: „S Bohem, děvinko krásná!“ A chopím se hole své. 16 V ranní rose kráčím dále Přes pahorky zelené; Stana na vysoké skále, Zírám v doly omžené. V rumech dlívám starodávných Častokrát v libém snění; Na hrobech reků velslavných Pohřížím se v truchlení. Pak myslím, kdy dojdu cíle Jako tito pouti své? – A mladé svěřiv se síle Kráčím, kam mne osud zve. A tak půjdu, až té slasti Se mi někdy dostane, Že v cizí naleznu vlasti Srdce dlouho hledané. 17