Píseň putujícího.
Přes hory a doly táhne
Touha mne bezjmenná;
Kamkoliv oko dosáhne,
Všudy, všudy vlast to má!
V stinném háji odpočívám
Na podušce mechové,
Svorně s lesním ptactvem zpívám
O milosti růžové.
Pod večer do vísky zajdu,
A ve chýši slaměné
Srdce přímé, štědré najdu
A děvčátko růžené.
Jak zasvitne zoře jasná
Okénkem na lůžko mé,
Řku: „S Bohem, děvinko krásná!“
A chopím se hole své.
16
V ranní rose kráčím dále
Přes pahorky zelené;
Stana na vysoké skále,
Zírám v doly omžené.
V rumech dlívám starodávných
Častokrát v libém snění;
Na hrobech reků velslavných
Pohřížím se v truchlení.
Pak myslím, kdy dojdu cíle
Jako tito pouti své? –
A mladé svěřiv se síle
Kráčím, kam mne osud zve.
A tak půjdu, až té slasti
Se mi někdy dostane,
Že v cizí naleznu vlasti
Srdce dlouho hledané.
17