HLUBOKÁ LÁSKA.
Tak jsem si vždycky přál žít lásku hlubokou!
Tu lásku srdcí dvou, tu lásku duší dvou,
jež sobě předurčeny od věčnosti jsou –
jež spolu všude, nerozlučně jdou,
i cestou prokletou, i cestou trnitou,
poněvač ani jinak nemohou....nemohou...
Takové lásky já však nepoznal!
Já poznal jen tu malou, chvilkovou,
jež pomiluje dnes a zítra jde zas dál –
jen onu lásku lidí, duší dvou,
jež setkaly se pouhou náhodou,
jichž srdce však si vlastně cizí jsou.
A léta jdou....jdou... a stále léta jdou,
bez lásky sněné neustále jdou –
a léta pláčí jen nad touhou mou:
Po lásce srdcí dvou, po lásce duší dvou,
jež sobě od věčnosti předurčeny jsou,
jež spolu světem nerozlučně jdou,
i cestou prokletou, i cestou trnitou,
poněvač ani jinak nemohou...
17