ŽALNO MYSLIT.

Zikmund Winter

ŽALNO MYSLIT.
Žalno myslit na celý řád světa, žalno myslit mi na celý život. – Od dětství jen samý strach a pouta, samá marná touha, marné naděje – a teď neustálé utrpení, utrpení jen, mimo život, prostřed čtyřech stěn! Kdybych aspoň věděl, co že jsem, kdybych aspoň věděl, co že budu! Ta nejistota od zrození k smrti, ten dramatický chaos v erotickém žití, ta nejistota v celé lidské snaze, neznámost účelu a perspektivy! A pak-li klam je všechno – k čemu snažení? Když všeho obsahem jen illuse, když všeho výsledkem jen vzpomínka, k čemu to vše, k čemu, ach, k čemu vše? K čemu je život, je-li cílem smrt? Žalno myslit na celý řád světa, žalno myslit mi na celý života....život... 62 Po všem tom boji s vlnami a tmou, a vichřicí a deštěm, v stálém kymácení, na rozbouřeném moři života – při stálém vyhlížení břehu, v mořské nemoci – teď jenom vrak na výspě uvázlý, k zlé smrti v opuštění odsouzený vrak! – Víření všeho slyším kolem hlavy, co žil jsem, toužil, bojoval a trpěl – – vzdáleně slyším, jak ruch ulice při oknech zavřených v tiché celle – a smutno ze všeho, tak smutno ze všeho mi je, strašlivě smutno, že bych zemřel....zemřel... Kdybych aspoň věděl, co že jsem, kdybych aspoň věděl, co že budu – snad by se dalo smířit s osudem a nalézt účel i v tom utrpení – – – Kdybych jak Job uslyšel aspoň hlas, který by s hůry volal, že se rouhám! Ale ta nejistota od zrození k smrti – ta možnost marnosti všech protrpěných běd! Vše pomine snad, zajde....zajde... Jak křik ulice, jíž masopustní vřava prochází, teď rozbouřený, jasný, okny otřásá – už vzdaluje se, temní, jednotlivý výkřik pronikne jasněji – i ten už tlumí se, hluchne a smutní – vše se vzdaluje, 63 slabší a slabší, hlušší, smutnější – výkřiky jednotlivé, jako zakřiklé sem pronikají – smutně doznívá poslední hluk z ulicí vzdálených....vzdálených... Až zůstane jen cos’, jak šalba slyšení, illuse ruchu – ticho v hlavě vše, ticho a smutno – že se člověk ptá: Zda vskutku zde zněl silný onen hřmot, to výskání, ty salvy bláznivé – vše jak by nikdy bylo nebylo... To je snad celý život, celá lidská snaha, radost i žal, rozkoš i utrpení....utrpení... Žalno myslit na celý řád světa, žalno myslit mi na celý život – a teskno, strašno stát na sklonku žití, živořit, doživořovat uprostřed čtyřech stěn, bez mládí žitého, bez stvořeného díla – – – Kdybych aspoň věděl, co že jsem, kdybych aspoň věděl, co že budu! 64

Kniha Bolesti života (1915)
Autor Zikmund Winter