Žalno myslit na celý řád světa,
žalno myslit mi na celý život. –
Od dětství jen samý strach a pouta,
samá marná touha, marné naděje –
a teď neustálé utrpení,
utrpení jen,
mimo život, prostřed čtyřech stěn!
Kdybych aspoň věděl, co že jsem,
kdybych aspoň věděl, co že budu!
Ta nejistota od zrození k smrti,
ten dramatický chaos v erotickém žití,
ta nejistota v celé lidské snaze,
neznámost účelu a perspektivy!
A pak-li klam je všechno – k čemu snažení?
Když všeho obsahem jen illuse,
když všeho výsledkem jen vzpomínka,
k čemu to vše, k čemu, ach, k čemu vše?
K čemu je život, je-li cílem smrt?
Žalno myslit na celý řád světa,
žalno myslit mi na celý život...
Po všem tom boji s vlnami a tmou,
a vichřicí a deštěm, v stálém kymácení,
na rozbouřeném moři života –
při stálém vyhlížení břehu, v mořské nemoci –
teď jenom vrak na výspě uvázlý,
k zlé smrti v opuštění odsouzený vrak! –
Víření všeho slyším kolem hlavy,
co žil jsem, toužil, bojoval a trpěl – –
vzdáleně slyším, jak ruch ulice
při oknech zavřených v tiché celle –
a smutno ze všeho, tak smutno ze všeho mi je,
strašlivě smutno, že bych zemřel...
Kdybych aspoň věděl, co že jsem,
kdybych aspoň věděl, co že budu –
snad by se dalo smířit s osudem
a nalézt účel i v tom utrpení – – –
Kdybych jak Job uslyšel aspoň hlas,
který by s hůry volal, že se rouhám!
Ale ta nejistota od zrození k smrti –
ta možnost marnosti všech protrpěných běd!
Vše pomine snad, zajde... Jak křik ulice,
jíž masopustní vřava prochází,
teď rozbouřený, jasný, okny otřásá –
už vzdaluje se, temní, jednotlivý výkřik
pronikne jasněji – i ten už tlumí se,
hluchne a smutní – vše se vzdaluje,
slabší a slabší, hlušší, smutnější –
výkřiky jednotlivé, jako zakřiklé
sem pronikají – smutně doznívá
poslední hluk z ulicí vzdálených...
Až zůstane jen cos’, jak šalba slyšení,
illuse ruchu – ticho v hlavě vše,
ticho a smutno – že se člověk ptá:
Zda vskutku zde zněl silný onen hřmot,
to výskání, ty salvy bláznivé –
vše jak by nikdy bylo nebylo...
To je snad celý život, celá lidská snaha,
radost i žal, rozkoš i utrpení...
Žalno myslit na celý řád světa,
žalno myslit mi na celý život –
a teskno, strašno stát na sklonku žití,
živořit, doživořovat uprostřed čtyřech stěn,
bez mládí žitého, bez stvořeného díla – – –
Kdybych aspoň věděl, co že jsem,
kdybych aspoň věděl, co že budu!