Nemohu, nesmím a nechci to zapřít.
Často a často mi nadejdou chvíle
v orgiích štěstí i vítězství slávě
k smrti kdy smuten jsem, hlavu svou chýle.
Na konec myslím a zoufale zírám
na hvězdy planoucí v temnotách noci,
s otázkou v duši se bolestně chvící:
– Rcete mi, tajemné vesmíru moci,
kam to my lidé svým spějeme žitím,
jaká jsou určení pozemských dětí,
kam to jen spějeme divokým chvatem,
v kterou říš tajemnou duše má vzletí...?
Zahyne duše má v hodině smrti
s posledním záchvěvem mroucího těla,
splyne snad s tajemným vesmíru božstvem,
vzletne snad nesmrtná, vítězná, skvělá?... –
Žhavá jsou muka má, všecko když mlčí,
duše má bolestně odpověď čeká,
noc však jen tajemně mlčí a šumí,
ticho to duši mou děsí a leká.
Unaven dnem a tím tajemstvím kletým,
které snad zůstane věčně nám cizí,
usínám posléz, když v soucitu spánek
skončí má muka a bolesť pak mizí...
Ráno když slunce nad obzorem vzplane,
velebné, jásavé, slavné a žhoucí,
klid se mi vrátí po bolestech noci,
radostně zdravím je v modlitbě vroucí.
Myslím si uklidněn: Všecko je marno,
nevíme ničeho, nikdo to neví,
vychladne země a zahyne vesmír
dřív, než se lidstvu to tajemství zjeví.
Zase jsem kliden a dál jdu svou drahou,
velká touha však roste mi v duši:
Kvésti a dokvésti, plodů se dočkat,
žíti a dožít, jak na muže sluší,
někomu prospět, být někomu drahý,
mohutným rytmem jít k poslední chvíli,
s úsměvem umřít a dočíst svou knihu,
věda, že’s došel přec ku svému cíli,
odumřít světu – však nezemřít zcela:
chci, aby duše má dál ještě žila,
nad zemi vzlétnouc v azuru tkvěla,
vidouc, jak veliká, tajemná síla
povznáší člověka ku prahu božství,
posléz, jak lidstvo ve vítězném vzmachu
na metách nejvyšších stanulo slavně –
potom bych zapad’ rád v kosmickém prachu...!