Svou hlavu opřít si, zaplakat, vyzpovídat,
přec srdce citlivé nemůže komukoli.
V mé smutné samotě, na loži utrpení,
to jedno z všeho nejvíce mě bolí:
Že, když se zaplakat chce, blízkého rámě není,
že ruky, již bych stisknouti moh’, není,
ni rtů, jimž přenesl bych stesk svůj v políbení.
A přec ta potřeba, ta touha roste ve mně,
čím v srdce mé víc utrpení lehá,
čím víc se kolem mne jen chlad a výsměch šíří.
Leč nikde porozumění, ni soucítění, něha.
Snad přítel? lásky? Oh, jak zlé je žití!
Každý jen sebe zná, a své jen rány cítí.
Jak země jiné skladby, s jinou gravitací,
tak přítel zmužnělý, v proud žití jednou schvácen,
družného dětství sféře čím dál víc se ztrácí.
Pak svůj jen život žije, vlastní sféře vrácen –
kol svého Slunce pozorně se točí,
svět jiných oblastí ztráceje s mysli, s očí.
A lásky – oh, ty dávno jiné, v dáli,
pokud že vůbec byly milenkami,
ne pouze ženami, jež času větry svály
v náruč jen náhodou – ty lásky dávno
s jinými zájmy, city, myšlenkami,
se jiným ženami neb milenkami staly.
Ne, nemám nikoho, kdo pohladil by hlavu,
když těžká skloní se v rtů trpkém usmívání;
ne, nemám nikoho, k němuž bych beze studu
moh’ vyslat upřímný a teplý pohled ani.
Od srdcí opuštěný, tak tu nyní stojím,
nemocný tvor, své samoty se bojím.
Oh, jak to pomyšlení, pocítění zebe:
Nikoho nemít, jenom sama sebe!
Kdo vypoví můj všechen trud, mou muku!
Jsem jako žebrák ten, jenž hořce zaplakal,
když přišel pes a olízal mu ruku!