PO LETECH.
Po letech myslím na ni často, vzdálenou,
však dosud nemám o ní jasný soud –
svůj poměr k ní a poměr její k sobě
dnes dosud nedovedu rozhodnout.
Zda někdy na mě ještě vzpomíná,
a s jakým citem? Je to přátelství? –
Snad také jí zůstala nerozluštěná
má povaha a vše – – – oh, kdo to všechno ví!
Co ke mně cítila? A zda mně náleželo
to teplé srdce? Čemu věřit mám:
Těm chvílím ironických pohledů a řečí?
Té něze pohledů a dětským rozmluvám?
A co že jsem k ní vlastně cítil sám?
Proč jsem ji na konec už líbal lhostejně?
Proč víc mě její hlas, než dotyk opojoval?
Proč, krásná, působila vždy tak mnoho v duši, málo v smysly mé?
Miloval jsem ji? Nemiloval?
113