NAD JEDNOU ZLOU, ALE KRÁSNOU A SMUTNOU KVĚTINOU...
Vím, jsi jen jedna květina z nesčetných květů země té,
jen jedna růže zářící na zemi pestře rozvité,
květinná bytost setkaná ze slabostí a bolestí –
leč krásná tak, a schopná snad v krásnější ještě rozkvésti....rozkvésti...
Tak stojím smuten nad tebou: Mám tebe, cítím, v ruce své,
v ruce, již trnem ranila’s své strany slabé, prokleté –
ta krev na ruce zbarvené, ta chvěje rukou: Rozdrtit!
Leč ruka váhá....váhá... Brání jí vyšší rozum a hlubší cit....cit...
Mám říci: „Kvěť!“ a nepomstít krev ruky své na růstu tvém?
Pokorně uctít krásu tvou a smilovat se nad trnem?
Tak chtěl bych pomstít jen ten trn, jen trn ten zlomit na tobě,
pak dál tě nechat, krásnou, růst v ryzejší, čistší podobě.
Byla by velká vina má, spáchal bych příliš těžký hřích,
dnes, kdy jsi teprv v rozpuku, tě zranit – a snad zahubit?
Byla by velká krutost má, zlomit tě, květe trpící,
přes mšice tvé a trny tvé, přece jen k výši toužící?
Vím jedno: Chtěl bych tak – oh, žel, že trn by smál se řeči té –
říci ti, jak tě uctívám v tvé kráse vzácně rozvité –
154
jak, co má ruka, krvavá od trnů tvojí slabosti,
hrozí ti, tebe proklíná, půl z účelu, půl z bolesti,
můj vyšší zrak a hlubší cit tě obdivuje v kráse tvé,
lituje tebe v sudbě tvé: růže tak smutně rozkvetlé,
přes mnohou mšici, mnohý trn
tragicky krásně rozkvetlé....rozkvetlé...
155