PODVEČER V JESENI.
Je soumrak v jeseni tak barvitý a ostrý,
že vzduchem studeným a čirým, v němž se tyčí, kroutí,
stromů a keřů chvějící se kostry,
tak čistě kreslí se černé a pevné proutí!
Dnes jsou tak kouzelné ty dálky otevřené!
Na nebi barvy zříš tak kovové a stkvoucí,
červeně fialové, modře, ruděžhoucí,
od větrů rozčechrané, provětřené,
jak na paletě obří rozetřené.
Jak pobřeží, k nimž smělé plachty s větry,
přes všechny vzteky rozvichřených šlehů,
v tom širém oceánu vzduchu beze břehů
se nesou v odvážném a dobrodružném běhu,
prostoru brázdíce nesmírné kilometry –
co v bouři výší těch, vítěznou slyší douti
pochodu hudbu ke své slavné pouti:
Tak jevíte se, dálky, zraku duše mojí,
jež patří k Vám se steskem touhy svojí!
Oh, jeseni! Ty dobo dálek, vzduchu!
Odvážných vzduchoplaveb argonautů výší!
188
Jak v širých prostor nesmírné své tiši,
touhu po pobřeží všech nespatřených říší –
jak v duši probouzíš tajemných dálek tuchu!
Sen křídla má, v dál širou letí jima,
s ním chtělo by i moje srdce plouti –
leč tělo smutné v zajetí je jímá,
jak ptáka klec, že nemůže se hnouti.
Sen křídla má, tak směle k výši spěje –
tam i můj duch by stan chtěl rozepnouti!
Leč místo křídel, tělo, jež se chvěje,
vlec’ musí na své, k cíli dlouhé, pouti!
189