OTEVŘENÉ OKNO.
I.
I.
Bylo to dusno, byla tesknice?
Otevřels’ prudce okna světnice.
Nejsi tak sám, když s tebou noc.
Tu patře na věci a životy
ptal jsi se naivně noční temnoty,
věda, že nedá odpověď.
A vyhlížeje v nekonečnou dál
vzduch letní noci dychtivě jsi ssál,
zápasů lačný, lačný cest.
Přes vrch a dol, přes vrch a dol!
A opakovals’ hrdě noci kol:
I to je krásné, nenalézt!
51
II.
II.
A nyní zase noc a zase tma.
Zas jako tenkrát stojíš u oknaokna,
po letech znova ptáš se teď.
A na věci zas patře, životy,
se mlčelivé tážeš temnoty
věda, že nedá odpověď.
Poražen stokrát, cíle nespatřiv,
zápasů nových dychtiv jako dřív,
cest, jež se těžce proklestí,
hlas stejné touhy chtěl bych slyšet kol.
A stejnou radost, stejný cítit bol.
Bylo by krásné, nalézti.
52