PROMENÁDY DIOGÉNOVY
[17]
JEREMIÁŠ
– – A přijde čas, kdy starším znelíbí se
řeč prorokova urputná.
Kdož znali boha, bůžkům pokloní se.
Egyptský hrnec zachutná.
Tu lišky lezou z doupat svých a skrejší
lsti plny, plny naděje.
Kdož nejzvrhlejší jsou a nejpodlejší,
dí: My, my mluvčí Judeje!
Tu k smíchu velkost. Hanba tvář svou směle
pod sluncem žhavým odhalí.
Poblíže stánku stojí zlaté tele.
A kdož by tančit váhali?
Tu k smíchu zašlé. Minulosti kroky
hloupoučké byly, nejapné.
Tu k smíchu čekat: příliš dlouhé roky.
A každý den cos zašlápne.
19
Tu k smíchu věřit; marně hlas tvůj horlí.
Tu k smíchu bít se; vzdor jen zabije.
Z kurníků nikdy nevznesou se orli.
Ten podlý, onen slabý je.
Nadarmo volat stíny velkých otců,
když drobný zájem oči zastírá.
Zaniká hlas tvůj v hluku čilých kotců.
A kde kdo blouda potírá.
Tu nelze než se pousmáti touze.
Co říkáš dlouho, zevšední.
Chrám minulosti patník u cest pouze.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Pse, svoji nohu pozvedni!
19
BEZ NÁZVU
Vous nervi svůj a netrhej svá roucha.
Neříkej nahlas: ne a ne!
Smíš šeptat; kdož ví, kdo tě neposlouchá?
– Klid zachovej, ó občane!
Noc nazvi dnem, den ať se nocí zove.
Hleď přebarvit se ve mžiku.
Orientace přidržuj se nové.
Zapírej, zalži, státníku!
Poslušně vlak se řítí po kolejích.
Čekají tiše u vlaku.
Šmok hovoří dál o velikých dějích.
Vstup. Čas je. S bohem, vojáku!
Hnus za hnusem jde nepřehlednou řadou.
Jdi klidně, jako všecko jde.
Na hrob svůj vlastní náhrobek si kladou.
Vem’ hanbu, pij ji, národe!
21
POHÁDKA Z ROKU 1915
Kdo může říci, budoucnost co chystá?
Tož nutno časem přizpůsobit plán.
Je ovšem pravda, Růženka že čistá
o princi snila, jenž se zval Charmant.
Leč než ten přijdepřijde, nutno spáti v trní.
Je dlouhý den, však mnohem delší rok.
A která ctnost svým časem nezakrní,
když neslyšeti stále princův krok?
Růženka hledí denně nervosněji.
Oh, čekat, čekat! Sudba zoufalá.
Tož raději se poddá čaroději,
než nadarmo by prince čekala.
22
KRUTÝ DAR
Kal, který v tvář ti v dávných letech stříkal,
čas setřel. Daly všechno dny.
Jak přítel tvůj, tak odpůrce tvůj říkal
o tobě: Muž to ctihodný.
Nebylo blouda, který zbraň by tasil
bezúhonného na kmeta.
Ten respektoval, kdo snad nesouhlasil.
Zpět kule časem zalétá.
Ušetřil tebe čas, jenž jiné smete.
Nad hroby druhů zbyl jsi jediný.
– – Let kmetských proto dočkal jsi se, kmete,
bys znectil svoje vlastní šediny.
23
PROMENÁDA DIOGÉNOVA
I.
I.
Přijde-li soumrak, těžko doma prodlít.
Je příliš dlouhá černá hodinka.
Od dětských let jsi zapomněl se modlit.
Myšlenka bolí. Bolí vzpomínka.
Tož touha jakás nejasná se vkrádá
po vřelých slovech, teplém důvěrnu.
Je venku rušno; žije promenáda.
Pojď, Diogene: vezmi lucernu!
A večerem tím zimním dál se tetel.
Jen samota je hoře nejtěžší.
V tom ruchu chvíle, v záplavě té světel
snad skřehlé srdce něco potěší.
Ke komukoli z mnohých těch se přitul,
už pouhá blízkost tobě teplo dá.
Hle, mají slávu, důstojnost a titul.
K velikým přistup svého národa.
24
To bude tobě chvíle vzácné ceny.
Smíš osudů to hledět na dílnu.
Před tebou lidé, muže zříš a ženy.
Pojď, Diogene! Zvedni svítilnu!
25
II.
II.
Hle, to je rozkoš. Veliká a drzá
památky míjí pyšně staleté.
A žhavá tam, kde tuhne vše a zmrzá,
dí: Já chci žíti. Proto umřete.
Hle, to je rozkoš. Pohyby má hadí.
A má svůj úsměv, který odzbrojí.
A má svou moudrost, která tebe svádí.
Co čest, co hanba! Zdráv, kdo opojí!
A moudrost tuto pošeptavši, chvátá
s vyzývavýma svýma očima.
V svých kožešinách nahá, nestydatá
pohledem vnadí, vábí, objímá.
A jestli pohár, jejž ti dává, přetek’,
k pokání není ještě příčiny.
Víc není život,život nežli řada pletek,
a svět je nevěstinec jediný.
A je tvé právo zabíjet a loupitloupit,
kde loupí vše a kde vše zabíjí.
26
Svět celý prodej, bys moh’ rozkoš koupit.
Caesarem pyšným staň se orgií!
A marny jinak myšlenky a skutky
a marný jinak odpor, marný vzdor.
Do rysů hledíš velké prostitutky.
Pohyby hadí. Boa constrictor.
27
III.
III.
Hle, to je láska. Láska, jež se chvěje,
láska, jež příliš často krvácí.
Ať jakkoli se skončí velké děje,
bůh zachovej nám krb náš domácí!
V požáru světy; všechno kolem hoří.
A sesouti se střecha hotova.
V záplavě rudé, ve plamenů moři
bůh zachovej nám teplo domova!
A jakákoli budiž toho cena
a jakékoli buďtež úkoly.
Chce syna matka a chce muže žena,
milence milá: Buď si jakkoli!
Krb vychladl a studené je lože.
A opuštěných hoře zavzlyká.
Všem všechno ber, jen mé mi ponech, bože!
Hle, to je láska! Krutě veliká!
28
IV.
IV.
Toť šťastný člověk. Včerejška on nemá.
Když proud ji nese, lehce plyne tříšť.
Pro něho na vždy mluva dějin němá.
Triumfů nezná, krve popravišť.
Podivujme se filosofu chvíle!
S úsměvem hledí do tmy, do bídy.
Tak slabý je, že rovná se to síle.
Neřekne nikdy: Diem perdidi!
Přizpůsobení velkou jeho ctností.
Na klid si zvykne jako na krisi.
Má víru dne a barvu okolností.
Že vždy se uhnul, nikdy nemizí.
Nepozná hoře, hanba je mu slovem.
Propasti mine, k výším zaletí.
Operet valčík slyší nad hřbitovem.
Je šťastný. Dík své špatné paměti.
29
V.
V.
Toť optimismus: robustní a zdravý.
Jen dobré může padnouti mu v klín.
Má víru pevnou. Proto sobě praví:
je víra vše. A lhostejný je čin.
Bez bázně zírá, kde se marně trudíš.
On ví, co víví, a proto jen si hvízd’.
Snad smutno kolem; snad i hnusno. Budiž.
Že k cíli dojde, tím je příliš jist.
A kde se bouříš, hnus kde tebe jímá,
on víví, co víví, a proto vidí líp.
Cíl pouze jasný maje před očimaočima,
kde bídáctví zříš, vidí pouze vtip.
Je škoda plýtvat hořkostí a vzdorem,
kde víra plně k spáse stačí ti.
Toť optimismus. Velký byl by skorem.
Jen pohodlný tolik nebýti!
30
VI.
VI.
Toť pessimismus. Vztekle nezavrčí.
Běl nevinná jej krášlí lilií.
A jeho moudrost rozšafně se krčí.
Je osud vše. A činy zabíjí.
On vidí jasně, přesně pozoruje.
Nižádnou obtíž sobě netají.
On vidí jasně; hříchy registruje.
Je osud vše. A moudří čekají.
A arsenál on naplnil si celý.
Dost zbraní, aby moh’ být uhájen.
Má argumenty, má své paralely.
Má cifry. Vše má. Víry nemá jen.
A přese vše, co tvoje srdce raní,
on přenáší se tonem skeptika.
Tak usmířeno jeho odříkání,
že maně ptáš se: Což se odříká?
31
Bývalo nějak, nějak bude příště.
A je tak klidný, když vše dopoví.
Kdybysi prohrabal to rumoviště,
živého nenajdeš nic pod slovy.
32
VII.
VII.
Slabosti, muž tvůj. Pomalu se zvrhá,
když oči příliš navykaly tmám.
Nečeká už, až kohout zakokrhá.
Bude-li nutno, zakokrhá sám!
Slabosti, muž tvůj. Želím jeho strachu,
jenž jeho zdraví vážně ohrozí.
Z prachu vzlét’ k výši, s výše zas je v prachu.
A prach ten žere. Bůh mu pomozi!
Upřímně želím Sisyfovy práce.
Obnoví stokrát marné úsilí.
Veliký problém pro něho je: zdát se.
Problém jej láká, problém vysílí.
A je mi líto chudákovy masky,
průhledné příliš. Koho oklame?
Jak možno věřit v ryzost této lásky,
když za ní bázeň jasně poznáme?
33
Přísahá stejně na boha a modly.
V svůj kancionál s pílí nemalou
ochoten napsat na rozkaz: jsem podlý.
S ozdobnou iniciálou!
34
VIII.
VIII.
Muž métier. Klidně si vykračuje.
Důstojný v gestu, jasný v hovoru.
Pro něho dnešek potud existuje,
pokud se dotkl jeho oboru...
Leč jinak nic jej nevyruší vůkol.
Pelyněk v číš mu nikdo nelije.
On přesně koná úřední svůj úkol,
úkoly cechu. Ano, métier!
Ne, srdce to se nenaplní jedem,
v bezesných nocích červ je nežere.
Má, třeba nebyl právě ArchimedemArchimedem,
archimedovské: Noli tangere!
35
IX.
IX.
Přijde-li soumrak, těžko doma prodlít.
Je příliš dlouhá černá hodinka.
Od dětských let jsi zapomněl se modlit.
Myšlenka bolí. Bolí vzpomínka.
Vyhasla kamna. Zima z koutů čiší.
Jsou ruce skřehlé. Srdce skřehlé je.
Tu přijde touha náhle v této tiši
po někom, kdo se jasně usměje.
A samota ti připadává mukou
a mukou je ti nad tvou hlavou krov.
Chtělo by se ti stisku dobrých rukou,
chtělo by se ti dobrých, čestných slov.
A oko tvoje nedočkavě pátrá,
vyhlíží kamsi roztouženo ven.
Tvůj neklid hledá v neklidu set bratra,
a svého bratra v tisíců snu sen.
A úzkostliv v té síni chladné, šeré
a zatouživ po teplém důvěrnu,
36
Diogen tiše svítilnu svou bere.
– – – Buď moudrý. Slyš mne. Zhasni lucernu.
Jsou oči venku příliš rozzářené.
Úsměvům šťastných popřej pokoje.
V svůj brloh zalez, marný Diogene.
Našel bys víc, než hledat radno je.
Našel bys bědnost, přemety a kličky,
našel bys hanbu v srdci mužů, žen.
Ubozí lidé bědné lucerničky,
ve tmách se choulí smutný Diogen.
37
1915
Toť stoka. Němá. Živá, otravná.
Je. Od kdy asi? Jako z pradávna.
Nic truchlejšího nezřels doposud:
rmut, hnus a kal a kal a hnus a rmut.
Toť stoka. Místo dobré pro krysy.
Pohlédni. Postůj. Nos však zacpi si.
Přízraky jakés plynou v jejím šeru,
mršiny cti, odpadky charakteru.
Pod nízkým stropem ruce tiše podá
stín Jidášův paskvillu Wallenroda.
Vše hrůza, úžas, fantóm, můry tlak.
Včera jsi mohl hledět do oblak,
včera byl den, včera jsi dýchal vzduch,
věřila duše včera a chtěl duch,
včera jsi šik zřel, jdoucí v zápas tuhý,
včera jsi vlast měl, čest měl, měl jsi druhy.
Vše odčaroval čarodějův proutek.
A v této stoce, ejhle!
„Husův koutek“.
38
DOJEM
Památce Karla Kamínka.
Ještěrka by se v slunci protáhla.
Dnes jako včera hoří vše a svítí.
Nad vodou těla žárem osmahlá
zdají se volat: je to rozkoš žíti!
Vidíte plynout loďku obratnou.
Tam u břehu si nohy máchá děcko.
Proráží tunel skálu památnou.
Buďte jen klidni: člověk může všecko.
Dva milenci se k sobě přitisknou
a dvoje oči do sebe se hrouží.
Ty dvoje oči jedním zablýsknou:
Bez konce láska. Touha nedotouží.
Dům vyzdobený květy. Nemluví
veselá okna o přízraku skonu.
Zde dobře je jak děcku u chůvy.
Jas, klid je ve všem: v barvách jako tónu.
39
Vstup jako jindy. Jdete po schodech.
Celkový obraz k idylle je mělký.
Neslyšet výkřik, nezarazí vzdech.
Bílé a klidné ošetřovatelky.
Chodba jak jindy. Plna světla je.
A plno slunce. Chvíle je to řídká.
Pastýřská chvíle: zvučte, šalmaje!
Hledíte maně prázdná na nosítka...
Ticho jak jindy. Vše věc nevinná.
Ni maličkost se v kosmu nepohnula.
Zrak od čísla se k číslu upíná.
Hledáte maně: čtyři, šest a nula!
Jste u cíle. Tu náhle zamrazí.
Smrt jako by to ruku na Vás kladla.
Z dveří, v něž jdete, žena vychází
a zkrvácená nese prostěradla.
A není třeba slov ni výkladu
k té výmluvné, snad tím, že němé scéně.
Hledal jste druha, našel záhadu.
O smutek více. O život je méně.
40
KRAJINA
U háje hustá křovina.
Kdos za ní chvátá dolů.
Tam, pole les kde protíná,
bučení slyšet volů.
Ohlížejí se po pánu.
Zbojníci dál je ženou.
Z nich jeden nese halenu
malounko zkrvácenou.
Je polní cesta za lesem.
Uhři se dali po ní.
A pak je ticho. Voní zem’.
Les voní. A vzduch voní.
Neběží bílá děvice
tou dvojí řadou stromů?
Nevolá nikdo ze srdcesrdce:
„Ej, Janko, vrať se domů?“
41
V jeteli motýl barvitý
k rozletu křídla vzpíná.
A Janko leží zabitý.
Kryje ho rozmarína.
42
VÝKŘIK
Nezasvítil měsíc, nebylo ni hvězd.
Bouře také tenkrát krajem přehnala se.
Vyhlížeje z okna na bezcestí cest
uslyšel jsem výkřik v noci bezehlasé.
Pronikavý výkřik. Pomoc prosila
úpěnlivě k smrti uděšená úzkost.
Ruka, jež se podá, je též posila.
– – Na noc jsem si vzpomněl, strhaných cest kluzkost.
Den mne znavil k smrti, příliš pozdní čas.
Zavru svoje okno, z pokoje se nehnu.
Po letech ten výkřik slyším: noc je zas.
Chce se běžet, přispět. Běžím. Nedoběhnu.
43
SMÍCH
I.
I.
Ten smích byl lehký jako pěnapěna,
a přece těžký jako skála.
Neznámá stála na ulici žena.
Jak se smála!
Chodili mimo lidé,
slyšeli smích
těžký jak skála,
lehký jak hřích.
Vzdálený, cizí
myšlenkou a snem
formuloval jsem
smích, který mizí.
44
II.
II.
Dějiny jsou tu. Světy se tu drolí.
Proud dne je rve kus po kuse.
V sensační hře vy hrajete svou roli;
já směju se, já směju se.
Dějiny jsou tu. Triumfy či rána.
Jdu, nerušena obojím.
Jsem k slávě chladná, hanbou nezlekána.
Já opojím, já opojím.
Dějiny jsou tu. S hrůzou svou a mocí.
Osude, dej se do díla!
Živého vítám v chladné zimní noci
a mrtvého jsem pohřbila.
Všech dojmů tíž má mysl snadno střásá.
Včerejšků sotva pohřeším.
Národy trpí; ohrožena raça.
Já utěším, já utěším.
Má touha nezná tváře ani jména,
a differencí necítí.
45
Kdokoli přijď. Chci býti nasycena.
Chci užíti, chci užíti.
Nechápu hoře vašeho ni žalu,
nechápu, co je ve hře té.
Zastkvím se v hanbě, vykoupám se v kalu.
Tož vezměte, tož vezměte!
46
III.
III.
Ten smích byl těžký jako skála.
Pod skalou ležím. Žena
lehoučká jako pěna
na ní se smála.
Pod skalou leží pohrobený.
Strnulo vědomí.
Strašno mi
pro smích cizí ženy.
47
OTEVŘENÉ OKNO
I.
I.
Bylo to dusno, byla tesknice?
Otevřels’ prudce okna světnice.
Nejsi tak sám, když s tebou noc.
Tu patře na věci a životy
ptal jsi se naivně noční temnoty,
věda, že nedá odpověď.
A vyhlížeje v nekonečnou dál
vzduch letní noci dychtivě jsi ssál,
zápasů lačný, lačný cest.
Přes vrch a dol, přes vrch a dol!
A opakovals’ hrdě noci kol:
I to je krásné, nenalézt!
48
II.
II.
A nyní zase noc a zase tma.
Zas jako tenkrát stojíš u okna,
po letech znova ptáš se teď.
A na věci zas patře, životy,
se mlčelivé tážeš temnoty
věda, že nedá odpověď.
Poražen stokrát, cíle nespatřiv,
zápasů nových dychtiv jako dřív,
cest, jež se těžce proklestí,
hlas stejné touhy chtěl bych slyšet kol.
A stejnou radost, stejný cítit bol.
Bylo by krásné, nalézti.
49
SEN
O velikém klidu snilo se mi.
Slunce září, pod skalou je lom.
S výše strom
na pozdrav mi kyne haluzemi.
Strom, jenž květy bohatě tak vzkvétá.
Hrajeme si s druhy. Jarní den.
Sen
unáší mne v dětská moje léta.
Za svým keřem na dobrém jsem místě.
Doupě mé mne dobře utají.
Oči hledají.
Čekám klidně. Nenajdou mne jistě.
Obehrál jsem tolik spoluhráčů.
Teď však čas je. Čekám dlouho již.
Ví:
nevím, zda se usmívámusmívám, či pláču.
Co že nejdou? Večer táhne plání.
Nekráčejí. V hnízdě mlkne pták.
50
Jak?
Zapomněli. Tož na neshledání?
O úzkosti velké snilo se mi.
Noc už přišla, pln je zrady lom.
Strom
jako přízrak kývá haluzemi.
Chladný vítr dotkl se mi hlavy.
Tráva vlhne rosou. A já sám.
Tich se ptám:
Jste vy, větve, tolik nedočkavy?
51
PTÁKU V KLECI
Vesele zpíváš ve své klícce, ptáče,
ač štěstí tvé tak omezeno, mělko.
Od větve k větvi duch tvůj venku skáče,
ty s bidélka si skáčeš na bidélko.
Neb aspoň vůně proniká sem z venčíz venčí,
van májový sem vane, rozkoš plodě.
A slyšíš v kleci své, ať sebe menší,
jásavé zpěvy druhů na svobodě.
Sám nejsi, ptáku, jako byl jsi v zimě.
Sám nejsi, ptáku, v jaře všude vzkvetlém.
Paprsky slunce, které zalily mě
po zimním šeru, plní klec tvou světlem.
Jsi spokojen tím? Vzals, co chabo, mělko?
Sen zmizel, jako obláček se tratí?
S bidélka vesel skáčeš na bidélko.
Mám závidět ti, neb tě litovati?
52
CESTA
Loučím se. Už je čas.
Loučím se. Ne má žalost.
Za mnou je polojas,
za mnou je malost.
Silnice, pěšiny,
ty přede mnou se tratí.
Do které končiny
se chci to ubírati?
Ztrácí se domů štít,
ztrácejí kostelů věže.
A je-li nutno jít,
tož jděme bez přítěže!
Lze, abych takto žil
v tom kole lsti, lži, šikan?
Jdu: prostředek a cíl.
Jsem poutník. Tulák. Cikán.
53
Je dojít vždycky div.
Dnes kde kdo věří v divy.
Leč nebudu-li živ,
vy aspoň buďte živi!
54
EPILOG
Je nebe kalné. Civíme
do špinavých a těžkých mračen.
Jiného bývával jsi lačen.
Je to tak dobře, Čechy mé?
Noc jako den, v tom malý rozdíl.
A vyčítavý, přísný chlad.
Ty ptáš se, tebe lze se ptát:
„Čí je to vina, kdo se zpozdil?“
V těch zdích se choulíš jako v pasti.
V zrak pohlednou ti upřený.
Jdou, přejdou, krčí rameny.
Je to tak dobře, moje vlasti?
55
SCHLEMIHL
I.
I.
Já stín svůj neprodal a nevím, jak se stalo.
Vzdálena dosud řada modřínů.
Cos vtíravě jak cvrček zavolalo:
„Schlemihle, kráčíš bez stínu!“
To šel jsem ráno zarosenou travou.
Les, luka, hory za lesy.
Zvučela země písní silnou, zdravou
s modrými mluvíc nebesy.
Stín svůj jsem neprodal. To byla moje pýcha.
Proč nežít chvíli idylle?
V tom kdosi mluvil do velkého ticha:
„Stín svůj jsi ztratil, Schlemihle.“
Tož hledím nazpět; nikdo nejde za mnou,
na levo nikdo, na pravo.
Přede mnou pusto. Ruce oči zamnou:
zřím zeleň jen a modravo.
56
Zřím pole, luka, mlází, hory, lesy.
Vše, co se hodí k idylle.
Hlas vtíravý zas ozývá se kdesi:
„Pozbyl jsi stínu, Schlemihle!“
A nikdo tu, ač na všechny zříš strany.
A těžší nade skálu je
hlas, který slyšíš něm a bez obrany,
hlas, který žaluje:
57
II.
II.
„Stín mají všichni: rozumní i hloupí.
Malí a velcí, silní jako mdlí.
Stín má, kdo prodá, stín svůj má, kdo koupí,
stín práce má, má stín svůj pohodlí.
Stín svůj má rolník, jenž jde za svým pluhem,
stín svůj má dělník, jenž jde do dílny,
stín s tulákem jde, stín jde s dobrodruhem.
A myslitel má stín svůj nemylný.
Stín svůj má kramář, který veze zboží,
stín svůj má žebrák, který poprosí,
stín svůj má lichvář, který poklad množí,
stín stařenka, jež vyšla do rosy.
Stín svůj má vlkodlaků starešina,
jenž v krutém čase vlastní dávil rod.
Stín svůj má ctnost a stín svůj má též vina.
Schlemihle, pověz: kde tvých květů plod?
Muž musí užít dobře rukou obou,
čin praví to, co slovem neřek’ si.
58
Tys šel však chmurný velikou svou dobou
se svojí přísnou, těžkou reflexí.
Co platno soudit lidi malodušné,
když tatáž chabost v tobě zakletá?
A jak chceš stačit v době svojí rušné
s krvavou ironií Hamleta?
Co platno mluvit, kárat, horlit, kázat,
když stín tvůj nelze, Schlemihle, tu zřít?
Je někde cesta, k předu vede, na zad,
leč, Schlemihle, je nutno prvý jít.
Slyšíš-li bouři burácet a skučet,
co čekáš, bloude? Pathos zázraků?
A mníš, že stačí vyrovnat tvůj účet,
napadl-li jsi něco bídáků?
Ten bídák stín má; v dál až stín ten padne.
Tvé oko hledat nemusí.
Padouchy láká, děsí muže řádné.
– Schlemihle, beze stínu jsi.“
59
III.
III.
A cvrčkův neustává hlas
vtíravě hovořiti ke mně.
A nebe náhle ztrácí jas,
a jakby zachmuřena země.
A cvrčkův zpěv zní dál a dál,
zpěv skrytý kdesi pod zelení.
„Co plátno, stín žes’ neprodal.
Schlemihle, běda: stínu není!“
Ta píseň cvrčka vtíravá
probouzí hořkost mou a zlobu.
Advokát ve mně povstává,
by potřel drzou obžalobu.
Advokát hbitý zvedne se
a zahájí svou filipiku.
Má výmluvnost své professe,
má professe svou sofistiku.
A mluví plynně, logicky
a mluví výmluvně a s taktem.
60
„Zde stačí profil básnický.
I slovo bývá někdy faktem.
Polemisovat nemilé,
na kluzkou půdu se to vkročí.
Leč neříkejte: Schlemihle,
kde vinny pouze vaše oči.
Je hájit lehko. Obavu
mám pouze z rozsáhlosti látky.
Sypati mohu z rukávu
lecjaký citát: dlouhý, krátký.
Pokárat chcete nevinnost.
Lze říci pouze lakonicky:
svou konal prostě povinnost
a na svém místě stál on vždycky.
Je důkaz snadný. Chcete-li,
den mohu uvádět jej celý.
Mluvil, kde jiní mlčelimlčeli,
a viděl tam, kde neviděli.
61
A pro co vlastně naříká
hlas cvrčkův, v čem to vidí vinu?
Což je to úkol básníka,
by současně byl mužem činu?
Je možno jemu vyčísti,
že býval pouze mužem péra?
Nás historie ujistí:
chyběla pouze atmosféra.
Své dílo konal dle svých vloh;
rve se a bouří, jásá, věří.
Co více Kollár činit moh’,
než napsat předzpěv k Slávy dceři?
A jiných sobě připomeň.
Potvrdí všichni to, co líčím.
Kdo chce být mnohým zároveň,
nebude posléz vůbec ničím.
Kdo za to, v prázdno vyzní-li
tah smělý básníkova péra?
Proč básníka jste vinili,
že chyběla mu atmosféra?“
62
A advokát dál vyvíjí
obranu důvtipnou a ráznou.
A shovívavě promíjí
logiku příliš nehoráznou,
již užíval pan žalobce.
(Promiň, ó soude, křivda vzruší!)
Kdo básníka snad vinit chce,
že slovo nenašlo v čas uši?
Kde jeden důvod málo je,
advokát vytasí se se stem.
A jako vítěz bez boje
vývody končí krásným gestem!
„Slyš, slavný soude: ctí mi jest
stisknouti smím-li tuto ruku.
Ctí tisíců je tato čest,
za tisíce on nesl muku.
Po ničem tolik netouží,
jak vidět lepší vaše časy.
On satisfakce zaslouží:
Nevinen rcete všemi hlasy.“
63
A stojím v moci hlasů dvou.
A dvojí slovo srdce zrývá.
Advokát s vervou vede svou,
ale ten cvrček ještě zpívá...
64
IV.
IV.
Dýmaly mlhy ranní ze svěžího dolu.
Onoho rána kráčel jsem se svěšenou hlavou.
K úzkosti úzkost, bol se družil k bolu.
A tak mi bylo jako před popravou.
Dýmaly mlhy ranní. Leskla se na květech rosa.
Než svěžest ranního jitra nevyjasnila chmury čela.
Rytmický úder slyšel jsem: síkla tu blýskavá kosa.
A tráva posečená silně zavoněla.
Den přišel práce, nadcházela chvíle díla.
Pěšina vábila vedoucí do modrava.
Ale na krok můj tíha tisíců se zavěsila.
Bolely ruce. Bolelo srdce. Bolela hlava.
A tráva voněla opojnou, silnou vůní.
Maně jsem zrychlil krok... zatoužil jsem tak prudce.
Pěšina volala a já už nebudu u ní.
Bolela hlava. Bolelo srdce. Bolely ruce...
65
ANEBO
[67]
ZTRACENÉ ILLUSE
I.
I.
S jasnýma očima jsi kolem sebe zíral,
byl jasný obzor, jasně perlil smích.
Zítřejšek sliboval, když dnešek odumíral,
mluvily červánky o nových nadějích.
S jasnýma očima zírali kolem tebe.
Též jiskru v očích zřels a stejný v srdci žár.
Zem’ dobrá bývala a dobré bylo nebe,
ve zmatku chaosu se tvořil lepší tvar.
Neb mládí dobré je a zušlechtí též omyl.
Den bouří, plískanic je přec jen dobrý den.
– – Kdo přišel náhle k nim a vše to křehké zlomil?
Ten, kdo plál jako ty, proč náhle ochlazen?
Tak rána zaplaší pojednou ptactva hejna.
A vrabčík ulétá, by skryl se ve hrůze.
Táž jiskra bývala a v srdci touha stejná.
Řeč jejich vyslechni: – „Ztratil jsem illuse“.illuse.“
69
II.
II.
Hle, ztratil illuse. Tož popři jemu slechu.
Povědět hodlá ti příběhy tajemné.
– „Já klopýt’ o balvan, trn v nohu vbodl v spěchu.
Mne touha zradila a lidé kolem mne.
Ztratil jsem illusi. Bublina z mydlin splaskla,
překrásná bublina, za kterou šel jsi slep.
Já barevná jsem zadíval se na skla.
Já, žel, se dotkl jich. Krev prýští; zranil střep.
Co bylo veliké, jak scvrklo se to rázem!
Co bylo růžové, jak přešlo náhle v šeď.
Kdo orlem zdával se, ten náhle stal se plazem,
kdo včera ptal se sám, dnes nedal odpověď.
A bylo slibu tu, který by nebyl selhal?
A byla půda tu, na které možno stát?
Illuse ztraceny. Je nutno, by se belhal,
kdo nedočkavě letěl jedenkrát.
70
A nepolámat zbytečně svých údů
toť v pouti žití štěstí bezmezné.
Jen třeba bdělým být a najít pevnou půdu.“
– Kdo ztratil illusi, rozvahu nalezne.
71
III.
III.
S jasnýma očima hleď dále kolem sebe.
Dál kráčej cestou svou. Tvá víra je tvůj dar.
Nechť fičí chladný mráz, nechť sebe více zebe,
v té zimě zkřehlé tak neztrácej tepla jar.
A nech ty rozvážné dál nesměle se belhat.
Jich počtům usměj se, ty, jenž jich chybu znal,
kde jiní selhali, ty nemáš právo selhat
ni práva vzdáti se, kde jiný snad se vzdal.
A v jejich lampičce když dohasíná olej,
v tmu proto neuvěř; je nutno dál se brát.
Ty cizí slabosti se nikdy nedovolej
a k vlastní omluvě necituj cizích vad.
Vždy, když se připozdí, strašidla vidí baby,
vždy, když se setmělo, je hrůza pojímá.
Ty věren pouti své, byť, abys došel, slabý,
hleď v jasný zítřejšek jasnýma očima.
72
MÁJOVÁ IDYLLA
S. K. Neumannovi
A všechno vidíme lehce a hravě
v klidu a pohově.
Sedíme na Střeleckém ostrově.
Vlny se čeří na Vltavě.
Po stole tancuje slunečný svit,
nad hlavou naší květ.
Nezvyklý klid
uspal svět.
Ostrov je opuštěný,
kde jindy proudí dav,
muži a ženy,
jen chodců pár jde v biograf.
Civíme spolu
u svého stolu
jako v závětří.
Toho koutu bouře ušetří.
Ptám se, oči mhouře:
„Je vlastně bouře?“
Nad této země hrudou
byly už. Ale budou?
73
Sem tam se hovory pletou:
a já si vzpomínám mezi dvojí větou,
na naše květy, na naše plody,
na bouře ve sklenici vody,
na naše pósy, naše bludy,
na mládí zmatek divý,
jenž neví kam a kudy,
na titul pohoršlivý:
„Jsem apoštol nového žití
a žádné se nelekám rány.“
Slunce tak klidně svítí
na scény, které odehrány.
Ale jaký konec, neznámý nám dosud
chystá pro nás autor zlomyslný, Osud?
Ten, který mládí vysní si?
Ten, který trhá kulisy?
Ten, který vyzní tiše a tak měkce,měkce
jak starce moudrého rozšafné lekce?
Nebo nic bouře neušetří,
vnikne sem do závětří,
ponese nás jako urvaný list
krouživě, dravě?
V jarní slávě
lze tušit větru podzimního hvizd?
74
Nemívali jsme rádi mír.
Nelekáme se. Ať jde vír.
Nyní
jdete jako jiní.
Jak tisíce, jak statisíce.
Dnes sedíme tu, hovoříce,
za málo hodin zmizíte –
malounký aktér v krisi té.
Šťastnější? Nešťastnější?
Idyllu žijeme zdejší.
Po stole tancuje sluneční svitsvit,
nad hlavou květ.
Nezvyklý klid
uspal svět.
Podezřívavě se rozhlížíme,
klidu tomu nevěříme.
Za málo hodin zmizíte,
malounký aktér v krisi té,
ne rytíř Graalu, pěšák pouhý.
Obavy, touhy
půjdou s vámi nahoře či dole.
Jaká nás oba čeká ještě role?
75
Mluvíme. Za hovorem
něco se skrývá.
Něco se vrývá
do hlavy brutálně skorem.
Příliš zaujatí kronikáři své doby,
její lásky, zloby
apaticky nehledíme v dny.
Budoucna obraz záhadný
nemůže být pouhým líným tlachem.
Nechvíme se strachem.
Nemívali jsme rádi mír.
Ať jde vír.
Ale tam před vírem, osudné na pouti
přece by chtělo se okamžik stanouti,
na cestu přešlou se nazpátek podívat
a cestě budoucí na pozdrav zakývat.
plán stavby pozdravit, než bude hotová,
umírat s úsměvem v červáncích domova.
Toho-li nebude,
neznámý Osude,
mučí mne závětří toto,
kde možno v slunci ospale klímat.
76
Přijď, bouře, sloto,
hřímat.
Odnes naše květy a plody,
bouře ve sklenici vody,
naše spory a hádky
pósy a zmatky.
Jak jsem tě volal kdysi v chvíli hoře
mladistvým hlasemhlasem,
než by poušť šla sem,
přijď, ó moře!
Ne vlny, jež se čeří lehce a hravě
na Vltavě,
ale moře, moře velké, dravé,
které živoření skončí zkomíravé.
77
NA HROB NEZNÁMÉHO
Začarovaný prolomil jste kruh
a Oblomovů zbyl se mdloby škodné.
Hrd, pospíchal jste splatit čestný dluh
života svého zemi svojí rodné.
Pod vzdálené jste země oblohou
snil o domově, o krásnějším žití.
Bil jste se za ty, kteří nemohunemohou,
a za ty, kteří nechtějí se bíti.
Nedůvěřujem’ póse hrdiny,
jež s marností se chladně loučí světskou.
Snad též vám byly těžké hodiny,
když zahradou jste kráčel Olivetskou.
V požáru dýmu, za hřímání děl
noc byla někdy vražedná a chladná.
A Pokušitel slovy písma děl:
„Jestliže budeš klaněti se, padna – –“
A někde doma, v hluku ulice
po moudrosti se jiná moudrost rojí.
78
Chodili jsme tam, rozumujíce:
„Je život jeden. Povinnost je dvojí!“
Vy mladistvý však upíral jste zrak
do budoucnosti, jež je nedohledná.
A řekl jste, když síru soptil drak:
„Je život jeden. Povinnost je jedna.“
V té době krisí, v době katastrof
šel jste a zašel v mladém, krásném spěchu.
Své strofy kladu na neznámý rov.
Dobrou noc, muži! Spěte ve cti, Čechu.
79
POZDRAV NA CESTU
Vy, který jdete do bitevní vřavy,
chodec, jenž ničeho neželí:
z vichřice, která zocelí,
vraťte se zas tak usměvavý.
Vy, který s vírou prostou pochyb jdete
v krajinu dalekou, šírou:
z vichřice, která tolik smete,
vraťte se s vírou.
80
POZDRAV NA JINÝ BŘEH
My den co den svým předurčeným směrem
po cestě jdeme ujeté,
vábeni svitem, zavedeni šerem.
Kde žijete? A žijete?
My byli mladost bouřlivá a vzpurná,
skeptických plná hovorů.
My byli mladost posměšná a chmurná,
my, generace záporu.
Z těch, kteří za svou bludičkou se ženou,
ať zavede a ošálí,
my šli jsme za svou touhou zavrženou
přes bludičky a močály.
A léta šla; kde shluk byl, jsme teď sami.
Oči se maně rozhlédnou.
Jen v dáli cos se mihá nad vlnami
a vše to mizí pojednou.
A moře hučí, moře hučí temně:
kdos hrdý, poznej pokoru!
81
Svěřila věc svou v době velké země
nám, generaci záporu.
Za dvojím břehem stejně vítr skučí.
A cesty stejně vyjeté.
Pod dvojím nebem jedna bázeň mučí,mučí.
Jak žijete? A žijete?
Od břehu k břehu možno mluvit spolu,
leč všeho pouze do času.
K radosti radost mluvila, bol k bolu.
Zas na břehu jsme bez hlasu.
Společně noc zlá spíš se probdí do dne.
Společně stesk se utiší.
Konáme dále dílo země rodné,
leč druh už druha neslyší!
My svým, vy svým se procházíte jarem.
Van jiný větru zkonejší.
S tou novou touhou v mroucím světě starém:
kde že je květen krásnější?
82
My svým, vy svým se procházíte světem.
Společnou máme naději.
S odkazem otců, jenž je drahý dětem,
kde se to dýchá volněji?
Přeji vám, druhu, víru v dny ty bouří,
čarovné jaro takové.
Nad katastrof zlem, nad požárů kouři
ať nesesmutní zrakové,
nad zmatkem, chladem, nedůvěrou, psotou,
nad přívalem běd, příkoří
ať najdete vy píseň s hrdou notou,
jež o budoucnu hovoří.
Leč návratu-li není s oněch břehů
vln příbojem v kraj domova,
ve víru bouře, v prudkých větrů šlehů
ať čistý sen se zachová.
Sen nad skutečnost někdy silnější je.
Sen dnů se dálných dotýká.
Je krásnější bol velké tragedie
než malých frašek komika.
87
A nutno-li vám těžké břímě nésti,
ať mají sílu ramena.
A večer upřete zrak bez bolesti
k bodu, jenž Čechy znamená!
84
ANEBO
I.
I.
Anebo všeho zapomenu.
Den chlácholí a konejší.
Neslyšet kvilu ani stenu
a všechno nějak klidnější.
Myšlenek nerušeni rojem
my procházíme tichý les.
Reprodukujme starý dojem:
jsme narozeni právě dnes.
Kraj, kterým kráčím, je-li známý?
Přede mnou mha a za mnou mha.
Nač zabývat se vidinami?
Žijeme. Věc to příjemná.
A klidně složím svoje ruce.
Nic nedráždí, nic neláká.
Nebije srdce moje prudce
a vrána teskně nekráká.
85
Lze na drn klidně složit hlavu.
Na nebi bílí beránci.
Zní uspávávě rytmus splavu.
A říká cos jak romanci
o rytíři, jenž zabil draka
a dobyl svojí princezny.
– – Ne, vrána nikde nezakráká,
klid nesmírný je, bezmezný.
Vzpomínka bledne. Němě bledne,
jak hvězdy k ránu poblednou.
Jak noci sen, na který ve dne
zapomeneme pojednou.
A den – což není? Ne dost dojmů?
Dost hluku ne? Dost otřesů?
Dost nových snů? Dost nových pojmů?
A nový svět čas od času?
Je advent. Čekej; co lze robit?
Noc; září světla Betlému.
Je nutno vždycky přizpůsobit
svět starý světu novému.
86
Přítomnost! Hleďme pouze na ni!
Veletok roste z praménku.
Nač sníti touhu rodných strání,
když mají jinou myšlenku?
Nač zadumán být a nač upat?
Nač reflexy ty jalové?
Je možno za hvězdami cupat.
Dar nesou už tři králové.
Kadidlo nesou. Uhni! Vari!
Je chvíle dávno čekaná.
Zapomeň na vše pro dne dary.
A Mesiáši Hosanna!
87
II.
II.
Anebo na vše vzpomenu si.
Na palouk jakýs zelený.
Na kejhající na něm husy,
na potoky a prameny.
Na šelest lesa, vůni trávy,
na vlnící se obilí.
Na louce pasoucí se krávy
jakoby tiše zdravily:
Přijď, brachu, blíže. Jsi tu doma.
Pojď, čeká teplé náručí.
Horkýma domov líbá rtoma.
– A krávy vlídně zabučí.
Lákavě voní do tmy jetel.
A smysly tvé noc opojí.
V chalupách ještě něco světel.
Jsi doma. Domov vyhojí.
A trochu naivní erotiky
se v mladistvé sny přimísí.
88
Je slyšet zvuky harmoniky.
A v touze stesk je jakýsi.
A kolem mrtvých kráčíš kradí.
Stkví jména jich se pod kříži.
Zapomenutí kamarádi
– a každý v tvář ti pohlíží.
„Bloudil jsi dlouho po všem míru
a my jsme dlouho čekali.
Přicházíš kouřit dýmku míru,
statečné oko Pardalí?
Bloudil jsi zemi po neznámé.
A my jsme dlouho čekali.
Či tomahawk snad vykopáme,
statečné oko Pardalí?
Zda za vší tiskařskou tou černí
měl stejnou myšlenku jsi, cíl?
Ležíme. Zůstali jsme věrni.
Zůstal jsi věrný, jenž jsi žil?
93
Bývalo nebe rozzářené
a touha létla do šíra.
Je možno, že se zapomene,
je možno, že se zapírá?
Bývalo nebe rozzářené
a touha spěla do výší.
Je možno, že se zapomene,
je možno, že se neslyší?
Bývala láska v přešlou dobu
a víra k všemu hotová.
Je možno, že by mluvčí hrobů
stál náhle něm a bez slova?“
Anebo na vše vzpomenu si,
když z mráčků měsíc vyplove.
Z kroniky mrtvých slyším kusy.
Můj domove, můj domove!
Noc vážná táhne po rovině,
noc bolestí a osudů.
Dluhuji tolik domovině.
Ať dlužníkem už nebudu.
94
Neslyšně, volně teče Labe.
A mluví mladé srdce mé.
Potěšit smutné, vzpřímit slabé.
A promluviti za němé.
Zachytit neřečená slova,
dát výraz němým tradicím,
dát mluvit mrtvým ze hřbitova,
dát mluvit mrtvým žijícím.
A vyloviti z řeky hlubin
po přešlém stopy takové:
cos jako perlu, cos jak rubín.
Můj domove, můj domove!
Tak slavně všechno dýchá vůkol.
Mohla bys lháti, zášklebo,
veliké touhy, veliký úkol?
Mohla bys lháti?
– Anebo – – ?
91
ODPOVĚĎ NEZNÁMÉMU
A mohl-li vám sílu dát
kterýsi verš můj v těžké chvíli:
mně neděkujte. Chci se znát,
že mně též bylo třeba síly.
A vlil-li ve vás důvěru,
když bylo krušno v srdci, hlavě,
mně neděkujte. K večeru
jsem v tmu též hleděl nedočkavě.
A lepší vzduch-li z něho vál,
van, který vězení zdi boří:
mně neděkujte. Též jsem stálstál,
pěsť zaťatá a srdce v hoři.
Kdo v prudkém vichru zmítání
se nezapotácel nikdy z nás?
I slabá ruka zachrání,
podala-li se v pravý čas!
92
APOSTROFA
Ne, nenávist to není mdlá a líná,
jež utiší se pohříchu.
Nebudu říkat slova Markétčina:
„Jde hrůza z tebe, Jindřichu.“
Nebudu, nechci marně nápodobit
na měsíc štěkající psy.
Pro postrach dětí nechci z tebe robit
příšeru z Apokalypsy.
Nač zbytečný klam a nač fikcí přepych?
Kdo bude mluvit o soudci?
Ne tak. Já půjdu, třeba v množství slepých,
sok hrdý a sok vidoucí.
Tvou velkost měřím, tvoje nebezpečí,
expansi tvoji do šíra,
tvou schopnost ničit. Budiž sebe větší,
měřím ji klidně: Ça ira.
Plod krásný chová časem v sobě červa,
ve velkosti je porucha.
93
Co platna vůle, kázeň, schopnost, verva,
co platen je duch bez Ducha?
Posmíváš se svým lepším okamžikům,
velkých svých snílků blouznění.
Na cestu bereš strašné viaticum:
chorobné sebezbožnění.
A pravda, která byla Goethům svatásvatá,
teď kolísavá, nejistá.
Tam, jiný kde jen říká sofismata,
jsi z přesvědčení sofista.
A podlehnuvši zlému sebeklamu
budovu velkou proměňuješ v rum.
Vše tvé, vše tobě. Noc ctí sebe samu.
Já, já, toť evangelium!
Vyrostly v zemi tvojí zuby dračí,
jsou katastrofou pro dobu.
Být volným tobě k štěstí nedostačí.
Ty žádáš světa porobu.
94
Tvé ideály strašné jsou a mělké
a nenávistné k cizinci.
Ty nechceš tolik samo býti velké.
Jen druzí ať jsou malincí.
Zbloudilá sílo se svým záštím, vzdorem
o světů blouzníš zboření.
Chceš, lide konvencí a uniforem,
zuniformovat stvoření?
Nebudu, nechci marně nápodobit
na měsíc štěkající psy.
Pro postrach dětí nechci z tebe robit
příšeru Apokalypsy.
Bubáky nechci prostor zalidňovat,
přízraky kreslit, mátohy.
Přednosti tvoje přecházejí do vad.
Jsi veliký, jsi ubohý.
Ve službách zla být těžko bohatýry,
zlo záhy všechno podhlodá.
Nic smutnějšího než klam, došlý víry.
jenž zneužívá národa.
95
Tvou moc, tvůj přepych, panovačnost, chloubu,
já pozoruji bez hrůzy.
V tvých schopnostech já vidím tvoji zhoubu,
tvůj konec už v tvé illusi.
A líto je mi všech tvých velkých spících,
když hledím kultur na srážku.
Ti viděli by v zdání vítězících
jen vlastní svoji porážku.
Být nebezpečným je též nebezpečí.
Být silným cestu zavírá.
Máš schopnost ničit. Budiž sebe větší:
jen sebe zničíš. Ça ira!
96
JÁ BYL JSEM SMUTNÝ
Já byl jsem smutný; smutný nechci být.
Ve chvíli velké času k smutku není.
Věříte v tmu? Já věřím v slunce svit.
Přijďte vy ke mně, když jste zarmouceni.
Já byl jsem hořký. Ale také bloud
být hořkým umí; pravdu mít je málo.
Ve chvíli velké nepostačí soud.
Přijď ke mně vše, co chvělo se a bálo.
Já byl jsem hrdý; ale nechci už
být hrdým na nic: na radost ni žalost.
Příteli, bratře, zvedni se a vzpruž.
Ať jakýkoli, nevěř ve svou malost!
97
DVĚ NOCI
I.
NOC NOVOROČNÍ
Od deště tichého se lesklo dláždění,
padaly krůpěje jak slza tryská vřelá.
Po hluku včerejška a po vydráždění
noc prvá v roce tom tichounce přicházela.
A větve bezlisté ve svitu luceren,
jak pahýl mrzákův se zdály rozpínati.
Chtěly snad zachytit unikající sen?
Chtěly snad zachytit okamžik, jenž se tratí?
Zem’ přes noc změněna, zem’ přes noc omládla.
A všechno smýval dešť, co bylo jako vina.
Nějaká epocha se tiše propadla
a vážně, neslyšně sem blížila se jiná.
Předešlé bolesti a přešlá zklamání
jak umíráček nezněly a hrana.
98
Věřící naděje byla v tom čekání.
A cestu jasnou dál dávala každá strana.
Žel, v zemi provlhlé spí, kdož jít nemohou.
Na druhy pomyslils’, již stejně s tebou snili.
Tak nikdy nevzpomněls’ pod temnou oblohou
těch dávno umrlých, kteří se nedožili.
99
II.
NOC ÚNOROVÁ
To není jaro. Záclony jen cíp
je odsunut. Leč je to jako slib.
Ne ještě jaro; ale noci van
má vlažný přízvuk: srdce dokořán.
Čas klíčení; vše život, pohyb, hlasy.
Svůj klobouk snímáš a jdeš prostovlasý,
té první jara předzvěsti bys vydal
sny neklidné, jež přes zimu jsi hlídal.
100
TO JE TA VYVOLENÁ ZEMĚ...
To je ta vyvolená země,
to je ten vyvolený luh.
Hovoří s nebem vrchů témě,
z hořících keřů mluví bůh.
To je ta země vyvolenávyvolená,
myšlenky věčné věčná stráž.
V té zemi žije kdesi žena,
ze které vzejde Mesiáš.
Toť starý průkopník je lidstvílidství,
jenž z kalu, rmutu zvedne výš’.
To je ta země mučenictví.
Den její cti však uvidíš.
V té půdě rychle vzroste sémě
dějinnou sudbou zaseté.
To je ta vyvolená země,
kde květ dob lepších vykvete.
101
Je nutno staré rány zhojit.
A rány ty se zahojí.
Je nutno rozdělené spojit
tisíciletém po boji.
A krčí-li se v prachu po věk,
pramenů slyšte zurčení:
Nemůže zůstat malým člověk
v té svaté zemi Určení.
Ospale klímá duch. A věsí
své hlavy lidé bez slova.
Zdají se mlčet šumné lesy
a mlčet rovy hřbitova.
Zdá myšlenka se mluvit temně;
leč promluví keř hořící.
To je ta vyvolená země:
chce svoje slovo doříci!
102