SMÍCH

Viktor Dyk

SMÍCH
I. I.
Ten smích byl lehký jako pěnapěna, a přece těžký jako skála. Neznámá stála na ulici žena. Jak se smála! Chodili mimo lidé, slyšeli smích těžký jak skála, lehký jak hřích. Vzdálený, cizí myšlenkou a snem formuloval jsem smích, který mizí. 44 II. II.
Dějiny jsou tu. Světy se tu drolí. Proud dne je rve kus po kuse. V sensační hře vy hrajete svou roli; já směju se, já směju se. Dějiny jsou tu. Triumfy či rána. Jdu, nerušena obojím. Jsem k slávě chladná, hanbou nezlekána. Já opojím, já opojím. Dějiny jsou tu. S hrůzou svou a mocí. Osude, dej se do díla! Živého vítám v chladné zimní noci a mrtvého jsem pohřbila. Všech dojmů tíž má mysl snadno střásá. Včerejšků sotva pohřeším. Národy trpí; ohrožena raça. Já utěším, já utěším. Má touha nezná tváře ani jména, a differencí necítí. 45 Kdokoli přijď. Chci býti nasycena. Chci užíti, chci užíti. Nechápu hoře vašeho ni žalu, nechápu, co je ve hře té. Zastkvím se v hanbě, vykoupám se v kalu. Tož vezměte, tož vezměte! 46 III. III.
Ten smích byl těžký jako skála. Pod skalou ležím. Žena lehoučká jako pěna na ní se smála. Pod skalou leží pohrobený. Strnulo vědomí. Strašno mi pro smích cizí ženy. 47

Básně v knize Anebo: