ZTRACENÉ ILLUSE
I.
I.
S jasnýma očima jsi kolem sebe zíral,
byl jasný obzor, jasně perlil smích.
Zítřejšek sliboval, když dnešek odumíral,
mluvily červánky o nových nadějích.
S jasnýma očima zírali kolem tebe.
Též jiskru v očích zřels a stejný v srdci žár.
Zem’ dobrá bývala a dobré bylo nebe,
ve zmatku chaosu se tvořil lepší tvar.
Neb mládí dobré je a zušlechtí též omyl.
Den bouří, plískanic je přec jen dobrý den.
– – Kdo přišel náhle k nim a vše to křehké zlomil?
Ten, kdo plál jako ty, proč náhle ochlazen?
Tak rána zaplaší pojednou ptactva hejna.
A vrabčík ulétá, by skryl se ve hrůze.
Táž jiskra bývala a v srdci touha stejná.
Řeč jejich vyslechni: – „Ztratil jsem illuse“.illuse.“
69
II.
II.
Hle, ztratil illuse. Tož popři jemu slechu.
Povědět hodlá ti příběhy tajemné.
– „Já klopýt’ o balvan, trn v nohu vbodl v spěchu.
Mne touha zradila a lidé kolem mne.
Ztratil jsem illusi. Bublina z mydlin splaskla,
překrásná bublina, za kterou šel jsi slep.
Já barevná jsem zadíval se na skla.
Já, žel, se dotkl jich. Krev prýští; zranil střep.
Co bylo veliké, jak scvrklo se to rázem!
Co bylo růžové, jak přešlo náhle v šeď.
Kdo orlem zdával se, ten náhle stal se plazem,
kdo včera ptal se sám, dnes nedal odpověď.
A bylo slibu tu, který by nebyl selhal?
A byla půda tu, na které možno stát?
Illuse ztraceny. Je nutno, by se belhal,
kdo nedočkavě letěl jedenkrát.
70
A nepolámat zbytečně svých údů
toť v pouti žití štěstí bezmezné.
Jen třeba bdělým být a najít pevnou půdu.“
– Kdo ztratil illusi, rozvahu nalezne.
71
III.
III.
S jasnýma očima hleď dále kolem sebe.
Dál kráčej cestou svou. Tvá víra je tvůj dar.
Nechť fičí chladný mráz, nechť sebe více zebe,
v té zimě zkřehlé tak neztrácej tepla jar.
A nech ty rozvážné dál nesměle se belhat.
Jich počtům usměj se, ty, jenž jich chybu znal,
kde jiní selhali, ty nemáš právo selhat
ni práva vzdáti se, kde jiný snad se vzdal.
A v jejich lampičce když dohasíná olej,
v tmu proto neuvěř; je nutno dál se brát.
Ty cizí slabosti se nikdy nedovolej
a k vlastní omluvě necituj cizích vad.
Vždy, když se připozdí, strašidla vidí baby,
vždy, když se setmělo, je hrůza pojímá.
Ty věren pouti své, byť, abys došel, slabý,
hleď v jasný zítřejšek jasnýma očima.
72