ELEGIE PODZIMNÍ.
Jak zvláštní jasno je venku – takové chorobné šeré,
podzimní šeré jasno pozdního odpoledne!
Tak pohled dálně to nese, až teskno z únavy zraku,
z lad širých, opuštěných, které kol parku se strou!
Pískání proniká z dálky s úzkostným, bolestným jekem
nahého vražděného uprostřed bezlidné pláně,
v té čiré a širé a siré, studené prostoře dnes!
V studené, bezútěšné, modravé Nekonečno
pohledu uniká výš to nebeské klenuté Nic,
po kterém oblaky bílé tak teskně do dálky plují,
tak trpně v širo se ptýlí, tak marně v prázdnu se tratí,
snílků jak neplodný život, snílků jak bláhové dny.
Jdeš parkem prostornějším v té smutné nahotě stromů,
jež svoje komolé údy, na větru rozkývané,
a celou svou starobou, chudobou, porobou ukazují.
Jdeš, Sám jdeš. A přec – ó tajemný samoty duchu!
jdeš, jak bys nekráčel sám, jdeš, jak bys průvodce měl,
jdeš, jak bys na cestách všech zdravil a potkával duše,
jak na cestách, tvou které kříží, zněly by hlasy a smích.
Tvář dívky před sebou uzříš, v běhu teď stanula náhle,
říčna a udýchána, vlas po stranách zcuchán a zježen,
paže, hle, bezradně vztáhla, zrak ztrnul, veliký, vpřed;
77
teď hlas slyšíš soudruhů z dětství „Už!“ z dálky zaléhající,
teď bratrův, teď jak by matky, sedící u stolu zde,
u stolu prázdného nyní, bez židlí, v pustotě smutné;
teď jak bys s přítelem stanul – a je vám oběma patnáct –
šibalský, satyrský úsměv jak vždy se u úst mu chvěje,
zlatově září mu zrak, zvážněle herecky čelo mu nazvedá šprým.
Z jinošství zjevy a hlasy s jinými z dětství se mísí,
kol tebe stínem se mihnou, ozvou se, dechnou a ztichnou...
A z hlasů těch, zjevů, spodní jak tón by jsi slyšel:
„Jsme a přec zároveň nejsme, – jsme fantomy, fluida zbylá
po rušném životě tom, jenž hýbal se, hlučel zde kdys;
na všem zde uboze tkvíme, bezradné, bloudící stíny,
beztělé vzpomínky-echa, nešťastná strašidla jen.
Věru tak skutečné, živé tady jsme byly a šily
a teď tu nejsme, oh nejsme – co zdáš se vnímat, je klam,
bytí to zavražděného poslední pozdrav a povzdech,
úsilí poslední myšlenka marná, které tu pro navždy zaklel
Čaroděj nejukrutnější, vrah všeho živého: Čas.
Minulost toho jsme parku, minulost, poutníku, tvá!
Na tvou se věšíme duši, šíj její sklánějí, tisknou
tížící naše paže – vysvoboď, vysvoboď nás!
Nikoho nepotěšíme, stínový obraz a hlas,
každému těžko jen, teskno, smrtelně teskno je z nás,
bloudíme bez užitku, bloudíme bez účelu,
hledáme včerejšek svůj, vtělená marnost a běda,
78
jsme a přec zároveň nejsme, jsme jenom z podsvětí stíny,
dej svojí krve nám napít – osvoboď, osvoboď nás!“
Tak tě to skličuje ticho, jež přes to přeludným smíchem,
dusotem honičky u zdi tak jasně se doznívat zdá,
klamný jak třináctý úder, když skutečných odbilo dvanáct,
že, bys je prorazil, upíra blanité křídlo,
snem jež tvou zaléhá duši, na zašlou amora sochu
dvakráte klepneš: Ó hrůza!
Z dutého nitra stonem jak z hrobu – že až se zachvíš –
v tichu tom zasní to: Bylo!
Besídky železa, tkneš se: jak ruka mrtvých je ledné!
A v tom hle – náhodou pouhou? – zvedší se křídlo větru
zadýchne tišinou parku, zašumí po jeho cestách,
tajemně zašeptá v křoví, ze sna jak skuhravým zvukem
železných hřbitovních vrat zavrzá korouhvičkou
na střeše altánové... Stromy se zachvějí chladem,
samotou, úzkostí, smutkem, zakývnou pahýly údů...
Teskno, tak teskno je v duši... Tolik ti náhle je líto
toho, co krásně jsi žil, toho, co nežil jsi, víc...
A kráčíš okolo vily k domovním železným vratům,
ven jimi vycházíš, staneš, a zasněn dolů se díváš.
Zde tedy cesta je k městu živým kdys vroubena plotem,
lípovou vůní tak sladká, lip stínem tak důvěrně stinná,
v bzučení táhlém chroustů, tlumeném hovoru chlapců
79
v korunách vonících lip za jarních večerů kdys:
K městu a škole to cesta... Jak dávno, co školák jsi byl!
Na zádech nesl si tašku, v hlavě sny zmateně krásné.
o světě, životě velkých bláhové, klamné sny...
Oh, kde dnes zůstal ten z druhdy důvěrný na cestě úsměv
důvěrně známých lidí a domů a dvorků a krámů,
kde péče rodičů teplá, úzkostně důležitostná?
Kde z druhdy úsměvy jsou, kde tehdejší chlapcovy slzy?
Oh, kde dnes je onen chlapec? Je on to, tady jenž stojí,
sirotek, cizinec – illusí pozbyvší, nemocí zlomený vích?
A v opačno tam, tam zas jde k nádraží cesta,
k výstavné kolonii, koupané v alejích stinných,
tak snivá v luceren stínech, kynoucích z nádraží světlech,
při zvučných nárazech vozů a táhlém hvízdání vlaků,
ať v jarním zvlnění vzduchu, ať v zimním nehnutí sněžném,
k dostaveníčkům to cesta!
Jak dávno, co jinoch jsi byl!
Tu v ruce hýčkal si knížku, tu kytičku růžových poupat
a v hlavě včelí roj bzučících představ milostných možností sladkých
i hnízda však syčící spletených hadů předsudků, pochybností...
Oh, kde že zůstal ten z druhdy snivý i mučivý zájem
na dívčích pohledech, gestech, postojích, přízvucích, slovech,
kde něha zbožně až teplá k jich údům, vlasům a šatu,
smyslně mystické téměř z vůní jich opojení?
80
Kde dlaně rozechvělé dlouhý, hladivý hovor
k dobrou noc podané, v ruce se chvějící, ručce,
váznoucí vyznání v šeru, chvějivé dotyky němé,
a – dlouhé tažení smyčcem – polibků blouznivé kouzlo;
až, s šumícím mumrajem v hlavě spolu se svářících dojmů,
večerem plným vůně, v průvodu ohlasů hlasných
vlastních tvých kročejů, domů návraty potácivé?
Kde že dnes jsou ty všechny jinošské blouznivé vzněty,
kde všechny tehdejší prolité hořké jsou slzy?
Oh, kde že zůstal ten jinoch?
Je on to, tady jenž stojí,
stárnoucí otec-ženáč – pelichající, morosní sýc?
Odešels – pryč je všechno, prožils, dožils a všechno je pryč!
Ty tam jsou tvary a barvy a zvuky, ty tam jsou tváře a hlasy,
ty tam jsou zájmy a úsměvy, slzy... beztvaré, čiré,
němé i v hluku, lhostejné, bezúsměvné, holé a cizí
vše na tě, na cizince, zevluje, zeje a čiší
z těch časem vyměněných kulis a herců a her.
Tajemství času – mystické, strašidelné,
tragiko času – bezedná, strašidelná!
Uprostřed skutečnosti, jasné tak, všední a známé,
cítit a žít své já tak skutečné, známé a živé –
a prostřed té skutečnosti, jež míjí a v neznámo zniká
s domy, jež zmizely v prachu, s tvářemi, které už shnily,
s hlasy, jež zněly tak živě a přece už nezavzní nikdy,
81
vidět a cítit své já se měnit a stárnout a chladnout,
žití a světu vždy dál, smrti a zásvětí blíž!
V městě, jež tvým kdysi bylo a přeludně cizím se stalo,
přelud jsi v hodině této v onom kol šeření němém,
kdy jak bys nad městem, nad sebou přeludný vznes’ se a stanul,
duchovým přelétl zrakem vzdálenost času a nitra,
účtuje se vším, co bylo, ať kolem tebe, ať v tobě!
Co že dnes splněnou touhu od touhy zklamané dělí?
Čím láska, urážka, bolest v zrcadle časové dálky?
Tak, hle, se příkrov času tišivě na všechno klade,
prožité s prosněným stejně v kouzelných barvách se mísí,
jedinou neseno hudbou, splývá jak v jediný sen...
Zasněný tesklivě ještě, podzimu podvečerního
míjení tesklivým sněním opředen ještě, a přec
změněný, smířený nějak, vracíš se v zšeřelý park.
Pískání zdaleka letí svobodně, vítězně jasné,
tím moudrým mlčením parku, v té sklenné čistotě vzduchu,
v té k Věčnu otevřené, svobodné prostoře dnes.
A v dálných nad hlavou výškách v modravém bezstropém šíru
oblaky plují tak lehce, svobodně vlídné a klidné,
tak gestem žehnání s Výše ptýlí se, taví a tratí
v etheru Věčna, jak světci, mudrci smíření s vším...
A v moudrém ztišení parku jinak teď stromoví starci,
82
vzpřímeni, vážně a klidně, na tebe, poutníka, zří:
Časné co, pouhý jen orgán ve službě Bytosti Vlastní
– květ, listí – osudně zašlo; ale co na tom?
Stromů, hle. Podstata Vlastní, důstojně, v strohosti přísné,
pro nové rozkvěty, sklizně dále v nich přetrvává!
Podzime, tajemný sade, kterým se neslyšně vchází
v oblasti Vyššího Smyslu! Dobře vím, tebou již kráčím,
pod mou už kročejí – tesklivé vzpomínky pouhé –
zašlého navždy mi léta šelestí listí a chrast.
Po tak jen neplodném Letu, zároveň nudném i krutém,
s vedry, v nichž překotným zráním, bolestným praskáním v klasech
osení sklánělo hlavy a listy předčasně uschly,
prudce vždy vystřídanými krisemi přívalů, bouří,
jež tolik zpožděných květů a předčasných zničily plodů,
už jenom z dálky jak zřím a slyším vábit mě Jaro,
blouznivou Života Illusi, tvůj to, ó Sansaro-Maya,
přeludně měnivý, barevný závoj a křídlo a sen:
Bytí jen larvy – barvy a stuhy a duhy,
zvuky a hluky a srdce tluky a muky,
dočasné, smrtelné vonící květy,
měnivé, marnivé laciné cety,
žíznivé rety a jejich bludné, blouznivé věty,
blouznivé blažící lásky mučící lež a žádost i žel....žel...
Nuž tedy vítány buďte, vy čiré dálky a výše,
prospektů pokojné širých linie čisté a přísné,
obraze zhuštěný-zvnitřněný v pokojné duchové zrání,
83
v Sen: Skutečnost duchovou, vyšší
toho, co ode vždy bylo, toho, co za vším jest,
Bytí a Moudrost a Věčnost!
A domů, domů! Tak volá to mysl i srdce,
životem zklamané, unavené, kdy, prostřed skutečnosti,
oněmlé, odcizené, v zšeřelý podvečer žití
chladem a steskem se choulíš, nešťastný Odysseve!
Domů, oh domů, tak v duši i srdci mi zní to
v tichu tom přišeřelém příznačným motivem stesku,
mysticky jinotajně – básnický kolovrat snů...
A doma v světnice ticho i v zemdlené tělo i duši,
zároveň jed i balsám tisící, uspávající,
prolíná záludné šero teď stále více a více;
na věci stínem a smutkem, na gesta vadnutím padá,
stlumením na zvuk i hlas, myšlenky v širokých kruzích
opřádá obzíravým, mysticky hudebním snem...
Ten nyní, kolovrat tichý, pod prsty básníka snílka
blouznivě vrčí a hrá, z kužele třpytného niť
souká se teskná a nyvá, a přec zas kouzelná tak!
Oč všechny stanice žití: Setkání, loučení, smrt
mocněji, důvěrněji k duši teď promlouvají!
Vzdálené prostorem, časem tak jasně možno ti zírat,
dívka jak z pohádky v kouzelném zrcadle svém
zírala, rozteskněná, vzdálený milých svých kruh!
84
Teď, když se k večeru chýlí, když šero a ticho se sneslo
na zem a v příbytek lidský,
teď, když se připozdilo, teď, když se ztišilo teskně
v duši mé opuštěné –
když podzim jen v zrcadle snu a v illusi vzpomínky vrací
krásný a bolestný obraz života, snažení mého,
teď když jsem více než tělo sám stal se přelud a duch:
slétáte v světnice přítmí, ke mně se slétáte blíže,
vy stíny!
Nehmotné, plynulé tělo, s tmou zpola splývající,
značené v obrysech pouze, bez váhy, barvy a tvaru,
bez kroku, bez hlasu,
vážny a němy,
duchově tajemné, duchově přísné!
Ó stíny, vy stojící v dveřích, vy po stěnách němě se chvící,
ó stíny, vy duchové snů, vy těla vzpomínek, tuch!
Vy, v nichž snad perisprit těch, kteří kdys odešli, bloudí,
loučení, poslední hlas, poslední ruky jich stisk!
Odešli letos či loni? Či dokonce před mnoha lety?
Jsou v cizině? Nebo snad mrtví? Či jinak změněni zcela?
Neb jsou to bytosti sněné, v mládí kdys podivné době,
snů, tužeb fantomy snad, setkané v duše jen tmách?
Ať jakkoliv, jisto je tolik: To nejsou bytosti s krví,
bytosti přítomné chvíle, svým tělem bydlící zde!
To podivní občané říše, tajemné, podobné oné,
85
již zřít lze v zrcadlech vodních, říše, jež Minulost zve.
Snů, představ mystická oblast. Podsvětí říše to temná,
kde vládnou mluvící němí, kde stíny duší se plouží,
těch, které Tajemné Řeky ze světa odvezl tok,
tam, odkud promlouvá mnohé poznáním hlubším a vyšším,
prověčným smírem a velkým na dálku požehnáním,
také však výčitkou těžkou, marností, prověčnou vinou
pohlíží na nás mnohé v kletbě, jíž nesejme nic.
To tajemný, mocný kruh Mrtvých. Kdo v říš tu často se dívá,
je víc sám mrtev než živ: Mrtev pro tento svět činu.
Než světem duchovým ovát, tím, co zde přítomno není,
tím však, co prověčné je, neb bylo určeno jednou,
životem bezčasým žije.
Hrou stínů zdá se mu jen
svět skutečný je vším svým světlem,
a říší Praskutečna ten stínů kouzelný svět.
Ten, zdá se mu, ovládá vše, jak ovládá Loutkáře ruka
(ta ruka, již, stínový obraz, na stěně kulis lze zříti)
svět loutek lomozný tak, sebe víc osvětlený.
Podzime, tajemná dobo! Ty světlem luny a lampy,
snu světlem kouzelné teskným věcí tvář oblévající!
Ty okna zalitá modrem, snu modrem oblohy, dálek,
příbytků, dusí okna teskně nám ukazující!
Čase, kdy záhadná bytost, jíž prosté jméno je člověk,
půl pravomocný občan, půl cizinec na této zemi,
86
víc věří v Sudiček dar, než ve vlastni vůli a moc.
Kdy se mu zdá zde být všechno určeno tajemným řádem,
mlhavou duchovou přízí kouzelně opředeno,
přízí, za jejíž konce, gestem jen duchově lehkým,
pohybem Nejvyšších Bohyň tanečně suverenním,
Moiry, k skrytému cíli, s výše své hýbají vším.
Chvíle ty podvečerní, vzpomínek, pohádek chvíle,
chvíle, kdy kolovrat snů ze skrytých béře se koutů,
by, třpytě se na světle lampy, úsměvně zlatém a teskném,
do oken zalitých modrem tajemně broukal a pěl!
Toč se mé vřeteno snů! Zpívej svou stříbrnou hudbu
víl, elfů tajemnou píseň! Duchová, útlá má niti
básníka bílými prsty z kužele zlatá se viň,
na světle měsíce, lampy, snů, dálek kouzelném světle,
mystická zvonící příze modravým světlem se sviť!
Měsíci, zašlého žití, neskutečného světla
tajemný, magický světe,
z mystické propasti Noci vystouplá, kouzelně mocná,
podobo studené, kruté, podobo panenské věčně
Bohyně Artemidy! Té, Jejíž zasvěcen chrtům,
kdo Její podstatu nahou, panenskou jedenkrát uzřel!
Zářící Artemido, napni svůj stříbrný luk
srdce mé připravené!
Hekaté-Kouzelnice, napoj svým magickým světlem
87
i mého ducha i srdce, způsob svým uměním tajným,
ať já, tak tělesně-živě, úzkostně-živě vždy lpící
na světě světlém a hlučném, na já svém chorém a slabém,
změním se, uvyknu dřív,
nežli se dostaví večer,
a než mě oponou černou odloučí od světa živých,
zahalí rubášem černým, zhltí a rozpustí v Sobě
širá a tajemná Noc!
88