BÁSNÍK A TAJEMNÁ SIRÉNA.
Básník:
Ó zjeve kouzelný, jenž z širé hlubin tmy
vždy světlý vyplouváš před duše vnitřní zrak,
a zvláštním zpěvem svým, tak známě tajemným,
než všechny zvuky země vyšším, krásnějším,
mě v okruh uvádíš své moci tajemné,
že mě cos vždycky pak
za tebou zve
kams do neznáma spět
daleko mimo svět –
Ó Vyšší Moci rci, odkud že jsi, kdo jsi?
Jaké je jméno dálné Vlasti Tvé?
Tvé oko modravé, jak mořské hlubiny,
jak výše oblohy, jak lidské duše sny,
je záhadně a teskně bezedné!
Tvůj dlouhý, hebký vlas, i jeho proud i jas,
hovoří k duši oním tajemstvím,
kterým k ní promlouvá vlněním nyvým svým
i voda měnivá i zlatý, zralý klas!
A celé tělo Tvé, tak štíhle duchovéduchové,
a přec tak souladné a tvárné, výtvor z pěn,
to přes své étherné a čisté linie,
přes astrálnější zář, než vše zde na světě,
jak na skutečnost upomíná sen,
89
na krásu pozemských mě upomíná žen!
Ba každá bytost zde, na zemi, na světě
cos ve své podstatě z vyššího kouzla má,
co v celé moci své, vítězně světelné
svou krásou zjevuje Tvá bytost étherná.
Já, jenž zde žádnou bytost empirickou
milovat nedovede v plném oddání,
já, jemuž zbožnit idol v každé zabrání,
že v každé setká se s bytostí příliš lidskou;
já, jenž jsem doveden zde v každé bytosti i věci zřít
jen Ideálu odlesk hasnoucí a mdlý,
jen Tvoji nedokonalou a smytou kopii:
Hle, vůči Tobě, jež mě opíjí,
blaženě zpit,
jsem pouze pokorným a smutným troubadourem,
vždy hotov za Paní svou, kam mě káže, jít!
Modravě širého a bezedného oka Tvého zíráním
a čarovným Tvým zjevem,
světelně dlouhého a teskně zvlněného vlasu Tvého zmíráním
a záhadným Tvým zpěvem
prověčně hypnotisován,
své srdce čarokruhem magické Tvé moci
duchově obklopeno, a tak bez pomoci
Tvé kráse vzdán:
Chci proti zemské hmoty živlům všem
být Tobě oddaným panošem-zbrojnošem,
90
chci, a byť v odrazu jen bědně zemsky mdlém,
být krásy Tvojí věrným zrcadlem,
Tvých zpěvů hudebním, byť lidským, nástrojem!
Uprostřed nedokonalosti, změny, míjení,
v oblasti záhadné, jakou je tato zem,
Tvůj zpěv mi od mého zde zrození
v můj stesk o teskné pouti zdejší cíli neznámém,
jak s výše mečety hlas muezinův zní.
Už v dětství svém jsem slýchával jej pět:
Prý Vlast má jiný je, než tato teskná zem,
jiný a krasší svět!
Prý vše, co zřím zde, vše čím tady jsem,
čím být zde mohu, co zde uvidět,
té Vlasti vzdálené je pouze symbolem!
Když přišel věk pak, kdy se v srdci mém
rozvily neznámé a netušené síly,
a v rozmachu tajemně osudném
se jako perutě kol duše rozkřídlily;
když jejich slavným zavlaním se vzňala
a vichru orkánem se kol mne rozpoutala
nezdolná touha po neznámém cíli:
v tom vichru Tvůj jsem všeho mocnější já tehdy vyslech’ zpěv,
v tom vichru Tvůj jsem všeho jasnější já tehdy uzřel zjev,
že mocně tak jsem zatoužil se pustit strmým letem
91
v ohnisko sídla Tvého, ve chrám Tvého města –
kudy však široširým světem
by k němu dovedla mě cesta?
Že v lásky touhy svojí pálícím mě žáru
tak mocně zatoužil jsem zjev Tvůj obejmout!
Než, rozpřáh’ náručí, jsem místo pevných tvarů
přeludu prázdno jen a vlastní touhy páru,páru
ucítil, smutný bloud!
Dnes nejsem jinochem už, dnes již mužem jsem!
A ten muž ve mně dnes, ten se již nespokojí
tou neurčitou touhou, bezejmenným snem!
Ten dychtí poznat vlastní bytost Tvoji,
ten slyšet vysloveno pravé Tvoje jméno,
ten tajemství magické krásy Tvojí:
proč tvar je nejkrásnější v těle étherném,
chce míti osvětleno!
Ten chce znát Básníka, jenž vytvořil tak duchovýduchový, a přec tak tvárný zjev,
ten chce znát božský Zdroj, z nějž pramení Tvůj nadpozemský zpěv,
ten chce znát Zem, o Níž svou písní jen tak neurčitě vždy mu vyprávíš,
ten slyšet pojmenovat chce tu, do níž ho vábíš, Říš –
ten chce v tu Říši vjít,
a tam Tě vzít si, mít!
Chce, perlolovec, vnořit se u bezdné oka Tvého dno,
92
chce, plavec, roztouženouroztouženou, a přec mužnou dlaní
na vlasu Tvého vlnivé a hladké plouti pláni,
ó Siréno,
ó Paní!
Siréna:
Můj slyšet zblízka hlas je v Bytí zasvěcením,
můj toužit hladit vlas je trpět Věčna sněním!
Ó rytíři můj, duchem zasvěcený,
svým srdcem ke službám mým světlým posvěcený:
Slyš, já jsem Siréna samého Moře Věčna!
Ó Duchu, nitrem nazírající,
ó Srdce, světlem božství plající,
ó Básníku, slyš, já jsem Poesie,
slyš, já jsem Nekonečná
Hudební Krása světa. Světlo, z něhož žije,
hudba, jež v nitru věcí přitlumeně zní,
světlo, jež posvěcuje šerou všednost dní.
Jsem Lásky sestra. Věčného Moře dcera,
jež nikde břehu nemá, nikde nevyvěrá,
jež svojím nekonečně širým vodstvem snu
zem pevnou obklopuje, stápí v Neznámu.
V hlubinách Jeho světlá zahrada,
kde roste Strom, jenž nikdy nezvadá,
a na něm visí krásná Lásky Jablka,
jablka Hesperoven známá: Kdo je pojí,
93
ten lásky touhu svoji navždy plně skojí –
než cesta k nim, jak věčnost, daleká...
Tam visí Zlaté Rouno. V nekonečnou dáli
třpyt světlé jeho krásy oslňuje, pálí,
že za ním srdce všech, jež dálka neleká,
jen vábí nezdolně, po věky budou plout;
nadšením vzduté plachty k neznámému cíli,
vždy Argonautů nových, nových plémě,
milenci Ideálu, velké děti země,
byť trofeje té nikdy nedobyli,
konati budou nekonečnou pouť!
Tam v světle úžasném největší hlubin tmy;
v tmu věčnou vhaleny Sudičky-Moiry
prověčně trůní, provždy neznámy
bytostem všem a nejvíc samy sobě.
Tam na dně bezedném, co v lůna hrobě,
svůj zimní spánek spí,
ukryty zrakům všech ve škeblích tajemství,
co Krásy Světa světlé pravzory,
nejvyšší Skutečnosti a přec Symboly:
Slzavé Perly.
To Mé i Sestry mé jsou vlastní, podsvětné,
tajemství pro nás samy, skryté životy.
94
Mou Matkou Věčnost je. Prověčný život dal
mi Její propastný, nejzáhadnější klín.
Sen, který stvořil mě, nejhlubší vrhal stín,
ten v hlubin podmořských nejhlubším temnu zrál,
než odtud světelný, přímý a vítězný,
z bezedných propastí k hladině vyplouval:
mé Matky Věčnosti nejvyšší gesta kyn,
nejlehčí, velitelská Jejího paže hra,
nad víry hlubiny svou krásou zvítězivší,
z temnoty hlubinné světlem se vykoupivší,
co pěna úsměvná hladiny zrcadla.
Proto, ač údy mé, vzdušné a stříbrné,
duchově tvárné kouzlo světla mají;
ač hladké vlasy mé, zlaté a světelné,
jak zlaté rouno vln mé tělo pokrývají:
přec modré oko mé, bezbřežně rozlité,
bezedné, beztvaré tajemství hlubin tají.
Jimi se k tobě Věčnost, moje Matka, dívá!
A čistá melodie, již má bytost zpívá,
tvé srdce plavcovo, tvé srdce norcovo,
v lůno mé vábíc Matky,
v poslední cíl i východisko zpátky:
toť Její praslovo,
toť její věčné hymny – věčné ukolébavky,
jež všemi vlnami
95
v oblastech veškerých světelné Její tmy,
Bytosti Její věčným žitím rozvlněné,
prověčnou láskou Její věčně rozepěné,
vlní se, zpívá,
toť Tvojí Pravlasti i Země Zaslíbené
je nekonečná melodie snivá...
Než tím, že nyní znáš původní moje jméno,
že nazvat dovedeš mou Matku a mou Zem,
ničeho vpravdě nemáš osvětleno:
Neb věz, já jsem
tajemstvím věčným, které přezvědem
poznáno býti duchu nemůže, jen v podobenství,
dík jeho se základem světa společenství,
být může smyslům jeho přiblíženo;
jež pouze melodií, pouze symbolem,
jen tuchou vzpomínky a nitrozření snem
být může srdcem tvojím postiženo:
Než nikdy, slyš, ni nejrozžhavenějším v letu šípem touhy srdce tvého
nemůže býti Sídla Mého Mateřského,
ni pro srdce tvé, ni pro ducha tvého
kdy plně dostiženo
v poměrném tomto bytí pozemském...
Než to je dar, ne kletba. Neboť, drahý, věz,
že právě to, že Bytí tajemství ti nelze rozřešiti,
že právě tajemství to, věčným že je Bytí,
96
že jeho říši žádná není mez,
to, právě to, v tvém srdci bezmeznou touhu nítí!
Nad myslitelným cílem vždy je ještě cíl,
a nad ním ještě....ještě... Dále....Dále... Věčně tak!
A byť jsi sebe vyšší mety dostoupil
v síle a kráse – vždy tvůj vnitřní zrak
by kdesi v mlze milionů mil
zas ještě, nový, vyšší ideál
objevil,
kam by tě touhy tvojí žár,
Věcnosti božský dar,
hnal, by ses vůlí svojí vzpjal,
v rozkoši rozvíjení nových vnitřních sil –
vždy výš a dál...!
A tak jen touhy slzná rosa věčná
dovede živit, svěžím udržet,
zázračný Bytí květ;
Do nekonečna, v říši Nekonečna
věčného růstu možnost, věčný k růstu vznět!
Jen v nekonečno rozprostřené říši
je peruť svobodna pro ducha věčný let,
jen k Cíli bytujícímu až v Nekonečna Výši
lze výše věčně, věčně výše spět!
97