Co hoch jsem básník byl já citlivý a slabý,
Co hoch jsem básník byl já citlivý a slabý,
jenž jemné svoje sny vyšíval do hedvábí:
Hebounké nitě hedvábného svitu,
hedvábné nitě stříbrného třpytu,
tak že můj svět
byl v tvaru útlý květ, byl v barvě jemný květ.
Co hoch jsem básník byl já citlivý a nyvý,
jenž teskné svoje sny na houslích plakal, snivý:
Písně a sonatiny – samé odstíny,
adagia, larga – samé sordiny,
tak že můj svět
byl samá teskná hudba, samý smutný zpěv.
Už tenkrát však se Sen můj v dálku střel:
Z vod Nekonečna hlubin se už tehdy napájel,
do vysokých par Věčna potápěl –
Jím provázen,
o krajích nikde v světě neviděných,
o krajích jenom vždycky v duši sněných
jsem, žalně rozteskněn i blaze vznícen, pěl.
Jak Narciss nad svým vodním obrazem
zbožně a zaníceně nakloněn,
nad květinou a dívkou dumal jsem:
V jich zjevu jsem jich podstatu, jich vyšší možnost zřel,
tak přirozenost empirických žen,
17
v ideál princezen
jsem v snu svém neustále přetvářel.
O jejich bílých ručkách sametových,
o jejich křepkém těla oválu
v gázově obláčkovém obalu,
o tvarech do nemožna prodloužených,
liniích do duchova vykroužených;
o svojich smutcích pro ně sametových,
o jejich sestrách z dálných krajin snových
v představě víl
já zklamaně i roztouženě snil.
Než, jak jsem žitím pevnil, do široka rost’,
pevnil a do šíře rost’ se mnou i můj Sen:
o poznání svět opřen, podložen,
opřen a rozšířen o žití zkušenost,
z opojení nad zářně útlou krásou květiny,
nad v tvarech, v hnutí oválnou krásou žen,
z trpného narcissismu zajetí,
v němž zálibně si hověl, dětinný,
On vyšel zmužnělý, co stavitel,
vědomě tragickýtragický,
a přece spolu heroickou vůlí nadlidský,
jenž v jejím roznětí a lásky rozpjetí
odvážně vypnul-sklenul pevný most
od hmotné Skutečnosti vzdušnou po Věčnost!
Tu to, co odevždy jsem tušil, jasně poznal jsem:
18
Že Žití není jen Snu Nepřítel,
že Sen je Život touhou, vůlí naší
do Budoucnosti mocnější a krasší
nadějně prodloužený,
z nedočkavosti s bolestí lásky zřený
Předobraz, k Němuž odvždy Život spěl:
Že Sen je Budoucího Žití Tvořitel!
Že věnem daná nám, přítomná, dnešní zem,
je nejen Věčna rubem, než i odrazem,
a nejen dosud nedokonalým,
než také námi dosud nedokonaným
dle ve Snu našem vyššího svého vzoru
nedokresleným obrazem!
A v nejslavnějších dobách, chvílích žití,
ve chvílích tvoření a říje, opojen,
že člověk, národ, lidstvo, celá zem,
a v každém ze svých tvorů,
předobře cítí,
jak blízko Zemi že je Nebe, Vrchol Bytí,
jak blízko Životu je blahý Věčna Sen!
Když vzájem těl a retů člověk dotekne se,
že jak by roucha Věčna se to dotýkal,
že tehdy nadšení a blaha peruť nese
do Říše Neznámé jej výš a šíř a dál!
19
Že není hrází mezi Snem a Žitím,
že Vyšší Život Snu se dotýká!
Ze Život Vyšší je vždy věnčen Snění Kvítím,
a Život Nejvyšší plá ve Snu Básníka!
Jsem stále Básník Snu; Při smutku Pomíjení,
při želu Touhy z dálky Nekonečnosti,
v roznětu tvůrčím Básník Nitrozření,
tušící kýženou zem Vlasti-Věčnosti!
Jsem stále Básník Snu: Bard Země Oslavené,
raněný skutečnosti-země všedním dnem,
Hlasatel Země, Věčnosti Snem zřené,
proniklé Vyšším Lásky Zákonem.
Než, co dřív bylo sněním trpným pouze,
nejasně cítěným a mlžně vyjadřovaným,
co vzněcovalo se a haslo v trpné touze
hedvábím v nitích jemně snovaným
a ptačím trylkem prozpěvovaným;
to nyní činným v nitru zápolením,
plasticky viděným a vtepávaným v kov,
to nyní v symfonii sborů hlaholením
v magicky mocném rázu slov.
Už ne jak země zaslíbená pouze,
i jako dobývaná však, v své smutku touze,
v svých krisích nedokonalosti přede mnou se chví,
20
i zase stkví
v naději konečného vítězství,
Životem protkané Snu mého Království.
Ze snílka, jenž jen těkavě, tu zraněně, tu blaženě se dívá,
se Snivec stal, jenž, obhléd’ Skutečnost, do Její Nitra pevně upřel zrak;
z trpného somnambula-sensitiva,
směle a bděle Nocí jdoucí Mag.
21