HVĚZDÁRNA DUŠE
Hodina nadešla! Hle, naše Hvězdárna vzhořela právě milliony světly!
Je velká naší slávy noc! Signály, bychom vzlétli!
Připněte křídla! – Jaká noc!
Oh, jaká noc dnes, jaká noc!
Už vzleťme v slávy hlaholu
k nejvyšší věže vrcholu!
Jaká to plavba vzduchem plout! Bezcílným vesmírem!
Zde samé vzduchové rozlohy, a žádná zem a žádná zem,
prostor nám sálá dokořán, noc krásná, opilá světly,
nad námi světy v kroužení, bez konce vesmír vzlétlý –
a nevíme už, kde je zem....zem...
Kdy doplujem, kdy doplujem?
Svou slávu výším voláme,
svým Srdcem k výším máváme –
dech nekonečna závratný k nám vane z mléčných oblastí,
ty v plesu světlých prostorů, jak vlečky svítí radostí,
a celá jasná zhvězdění k nám září jako diadém – –
Kdy dolujem? Kdy doplujem?
Nadešla slavná hodina!
Pod námi prostor beze dna
svou krásnou náruč rozpíná –
nad námi světů million – –
17
Tak vznesli jsme se za noci
k nejvyšší věži Hvězdárny.
Z broušených skel na věži gotické chlad hvězdnatého prostoru nám zavál do tváří!
Noc je tak svatá, krásná, hluboká! – Tak jako těmi skly sem do věže na zemi hvězdy nikdy nezáří!
Co tu jen dalekohledů a jejich zázraků! Co barev optických v duhových hranách skel!
A každá schopná, by v ní celý Vesmír noc závratnou jinače obrážel!
Zrcadla samý klam a ohnisk tajemství nás obklopují jako krásný sen!
V nich odráží se dálky závratí, všech slitý požár hvězd v nich žíří rozsvícen!
Jsme jako v pohádce, v té nejkrásnější z všech!
Do vzdušných prerií nám volně mizí dech!
Zdá se nám, v každém pohledu že zříme tisíckrát
zpět svoje nadšení nám z dálných mílí plát?
Jaké to zkolébání nocí!
Tušíme – nevíme –
a strašnou emocí,
tak zcela bez vůle, tak zcela bez moci –
(sníme či nesníme? – – –)
jsme schváceni jak věčnou nemocí....nemocí...
Jsme vskutku vysoko. Noc nám to sama volá
s výší, jež ještě pro nás výšemi, z propastí hlubokých z dola –
je prostor tolik bez konce a naše Hvězdárna
jak velký, majestátný pták, v oblačnu beze dna,
v závratné volnosti se týčí – velká bludice
z vysokých oken vysílá pozdravů tisíce!
Snad vyšší bytosti jsme? Oči naše snad
jsou světla tkaná jako odraz hvězd,
stvořená k slávě všeho ve snu života
co bychom, smrtelni, snad nedovedli snést!
18
A dech náš mlhavý když stoupá vesmírem,
snad vyšší úkol mámá, než pochopíme my,
a nevědouce o tom stále výše jdem
Hvězdárnou závratnou se všemi zrcadly –
vše námi děje se z obzoru k obzoru – –
Jsme Středem Nekonečna? Osou prostoru?
Jak nádherné to šílenství pod klenbou vesmíru!
A my, co všeho Caesarově s hlavou v závrati,
propastmi Věčnosti tak obklopeni, s půdou nepevnou,
nevíme ani, zda se děsiti či jásati!
Vlasy jak ohně děsem by nám vstávaly,
hlava se roztřeštila v divném jásotu,
srdce se roztepala co zvony na poplach,
a výkřik láska-žízeň by vylét’ z našich rtů!
Jsme v samé krásy hrůze, v samé extasi!
Tisíce srdcí jsme vznícená palpitace
jak hlaholící zvon – – –
A prostor šumí, šumí bez hrází!
A sami nevíme, čeho jsme Caesary!
Snů, klamů nejčarnějších vzniklých narkosou?
Otravou horizontů, smyslů deliriem – –?
Což mozků našich požáry to všechno kolem jsou?
Což nejkrásněji sníme? Či právě nejvíc žijem?
Vždyť v dutých zrcadlech opticky barevných,
v sklu prismat nádherných do noci krásné čnících,
my máme zasazeny ještě přístroje
trub, desek resonančních, zázračně působících!
Tak prodlouženy oči jako bohové,
tak prodloužený sluch jak světa vladaři,
vnímáme samým klamem prostor bezmezný –
a v slávě, v jaké v naši Hvězdárnu, na zemi hvězdy nikdy nezáří!
19
Ach, je tak úzko nám, nám bohům nevolaným!
Tak strašně nejistonejisto, a přec zas volno nám!
V té světů závrati, v tvář krásám rozpoutaným,
v tvář světlům ohromným, v tvář hvězdným rozlohám!
A nic už neschází té slávě velkolepé,
než aby v bengál Noci, v světel diadémy
vpad’ náhle Den!
Tmy září Slunce slepé
se náhle rozevřely prostory a zemí –
a Vesmír vykřikl tisíci zázraky
všech vůní, života, vichrů z os a zpěvů,
a všechno zavlálo prapory, majáky
pod Sluncem Vítězem v nesmírném moři chvěvů!
A nebylo by víc žádného Tajemství....Tajemství...
Obzory rozkvetlé by zazvonily „Ave“ –
Obrysy zmizely, a v slávě rozléhavé,
jež zvětšena by vzhořela našimi zrcadly,
v deskách a tubách resonančních zavýskla ohlasem,
rozkoší bez konce, slunečným signálem:
Zvonice veliká celého vesmíru
nás majíc za srdce houpaná v zefyru –
nad námi rozlehla v jásavé hlaholení
pod Sluncem nádherným co Všeho Rozluštění...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Leč nyní kol jen Noc... Tajemná, krásná a svatá!
Šum křídel kosmických nám k uším v jedno splývá –
Z továren výkřiků, majáků snů a huku moře,
Tajemství Mlčení se v naše okna dívá.
A je nám jako bohům-aeronautům,
když plachty rozpiali by světlem-vesmírem,
jsou větry jako víno, jež perlí v našich cévách –
a hluboko pod námi zem...
Nač Slunce, Den a Rozluštění?
Nám žilami jen bengál šumí,
jsme zakleti do divných snění,
jimž duše naše nerozumí –
20
jsou naše oči světla hvězdná,
co v sluch vesmíru hudba šumí,
jsme spájeni krásami bezdna,
jimž smysly naše nerozumí.
Jak schváceni podivnou nemocí
a nikdy k nevyléčení –
jsme zamilováni do Noci –
tak zcela bez vůle, tak zcela bez moci,
v svém věčném opojení...
Slyšme tu krásnou harmonii!
V skel vzácných naše zrcadlení
se Noci světla chtivě vpíjí
a v ohniskách jak slunce hoří!
A věky přivádí je v chvění
než v tubách zhynou vzdechem moří!
Ty větry někdy mocně kvílí a ve tmách maják zhasínají,
a bouří hladinami moří,
o Hvězdárnu se opírají, ji naklání – jí křídla nocí rozpínají – –
Což jestli Hvězdárna se sřítí!?
Co z toho – ať se třeba sřítí!
Bude tak strašně krásné zříti,
jak výšemi, co majestátný pták,
světelnou spirálou – až trne zrak
ve světel závrativé vibraci –
se všemi tubami, se všemi zrcadly v odvážném odrazu
se v Nekonečné Prázdno potácí – – –!
21