Meditace (1906)

Básně, Psáno v letech 1900-1905, Zikmund Winter

Diplomatická verze Ediční verze
JAN Z WOJKOWICZ
MEDITACE
BÁSNĚ
[1] PSÁNO V LETECH 1900–1905
[3]
CONFITEOR
Nechť krásou ukončenou se řecký básník zpíjí – miluju Nekonečnost, a její harmonii... Od moře větrové mi přišli volat dalní o všeho Věčného rozkoši musikalní, o lásce, o ženě, o velké uměně, o touze duše mé – co věčné proměně – a vím a vím a vím: Co krásné je a žije, to musí nekonečné mít kouzlo symetrie – to věčně cirkuluje a nekonečnem stůně, a nekonečnem nyje, a hudba je a vůně, a jenom rovnoběžek že existuje krása, protože nekonečnem si letí, sní a jásá – leč čtverec, těleso, linie uzavřená, toť krásná květina při stvolu ulomená, bez žití, mízení, Přírody umění. A proto vím a vím, co krásné je a žije, to nesmí konce mít, to věčně cirkuluje – nechť krásou uzavřenou se řecký básník spíjí – miluji Nekonečnost, a její harmonii! 5
NÁVRAT JARA
Dnes přišlo konečně: Cítím je v žilách svých, už proudí tělem mým a k hlavě stoupá mi, to jaro tajemné už vidím na očích: Dnes svítí věčným snem a tužeb dálkami. Už okna otevřte! Už dálky otevřte! Ať všemi póry snů z obzorů vnikne k nám! Své touhy napněte jak plachty na moři – já celou duši svou už jemu otvírám! Ba že je jaro dnes. To světlo na přístěnku! Roletou zelenou dnes cítím je až sem! Jak je dnes zpilý vzduch! – Oh, je tak krásně venku! Pozdravy z daleka! – – Tak teskně voní zem! Tak je dnes asi krásně celičkým zeměkruhem, je krásně v doubravách, je krásně na mořích! Co úsměv jediný jde záříc láska luhem, a je tak závratná a je tak sladký hřích! Už všechna okna vil, už dálky otevřete – ať duše pocítí svůj věčný smysl dnes, ať věčno divných snů na jejích luzích vzkvete, ať Srdce praporem si zavlá do nebes! Co bílé družičky sny světlé chorovodem, hle, v dálky putují dnes v bílých liniích, zelení věnčeny, se odpentlují z Duše, po cestách nesčetných se květin sype sníh! 6 Svět celý proměněn. Jaké to proměnění! Duch nebem zakrouží po něčem velikém – co tu hned myšlenek k nám přijde v roztoužení – oč duše světem víc, oč srdce básníkem! Jak budem nyní žít? Zas znovu probuzeni, zas plni velkých tuch a tvůrčích rozvratů –: Chcem uctit v sobě Věčnost a v svatém opojení pochopit mysterium věčných návratů! Je duše dcerou Lásky, je její hudba věčná... Kdo tolik jejích snů a tužeb ukojí? Rozpjala k bolesti svá křídla nekonečná, své oči obrací k věčnému Prazdroji! Co mořem tvůrčích tuch se svíjí v sladké muce, já všecek udiven zřím celou duši svou – jak celá v extasi své dlouhé spíná ruce a Velkou Přírodu velebí modlitbou. 7
KRÁSNÁ CHVÍLE
Jarní večer.... Nikdy před tím nebylo mi volno tak! Jako utišené moře, celé moře nekonečné – bylo moje choré srdce, samý šepot na vlnách... Každá žádost, každý rozpor ve mně teskně vymřel, ztich’ – – Jak když něco v dálku pluje, šoumalo to v alejích. Šlo se jako do svatyně... Alej tmavší dál a dál....dál... Sen o míru bezkonečném v korunách se kolébal....kolébal... V každém listí zašumění jedna bytí záhada, jak když se těm spícím stromům o stvoření světa zdá... Zvláštní chvíle... Dole ticho – moře světů ve výši... Až se duše udivila, že sfér hudby neslyší....neslyší... Že jen ticho nekonečné, jako mocné objetí, zachvívalo zmlklým srdcem, zmámeným jak v zakletí....zakletí... Bože, bože....bože... Kde v té chvíli zůstal všeho světa žal? – – Sen o míru bezkonečném v korunách se kolébal....kolébal... 8
KONFESSE BÁSNÍKŮ
V nás Věčného Jara míza proudí od narození, být Přírody tajemným živlem si naše srdce přineslo posvěcení! Co puberta zmateně cítí v slavnostech plačící krve, dědictví nedosnění, vztáhnutí paží nyvé – to svítí v nás po celý život. A taje Muže a Ženy, i Vesmíru nekonečného jsou před námi rozevřeny, rozevřeny a tušeny, však vždy bez odpovědí: A protože stále v nás Příroda slavnosti tvoří, a protože plamen roztoužení v nás bez přestání hoří, proto jak puberta z jara jsme zářící a bledí....bledí... 9
NOTTURNO
Můj bože, jak je zářivé! Až celé srdce zaplesá! Jakým to počtem krásných hvězd se rozlétnula nebesa! Svou duši k výši vydechnout, vzplát v hudbě, vůních – jaký sen! a plout a plout... a plout a plout v té noci tichu nádherném! To srdce šeptá si „ach“ – a v deliriu hlava má! Ve výšinách, ve výšinách, tam duše má je blažená! V té noci tichu nádherném ó, pojď v polibcích zahynout! jen jedno vroucí objetí – však jako vesmír, bez všech pout! Dnes ze tvých očí hlubokých a jasných jako tato noc chci vypít ono tajemství, odkud tvá tajná, vzácná moc! Ó, pojď, o, pojď – pojď tak, jak sny po tichých duše pěšinách – chci pohlédnout ti do očí až k duši v jejích hlubinách! 10 V té noci tichu nádherném, v tom velkých duší království chci vypít jedním pohledem z tvých očí ono tajemství. Jak světlá noc, jak čarovná nad námi chvěje křídloma – jít k výším... ve snu... plout a plout... svou celou bytost rozplynout... a jako věčná hudba sfér ve věčném míru zahynout – Jaká to noc, jak zářivá, až srdce celé zaplesá! Jaká to rozkoš, jaký klid – Ach, nebesa – – ach, nebesa! 11
TESKNOTA PANTHEISTY
Do dálek zpívám zamyšlen veliké všeho Omega, zkad harmonie světová do duše mojí zalehá. Báječných světů bilion se kosmem v tanci potácí, je harmonie v balletu, jsou zákony v té rotaci. A v pohledu u tajemství té rozložené Jednoty, jsem plný snů o Věčnosti, jsem plný její tesknoty..tesknoty... 12
PÍSEŇ JARNÍHO VEČERA.
Měkký večer... Hvězdy všechny svítí jako usmíření. V duši klidno, v srdci ticho – samé snění, samé snění... V duši klidno, v srdci ticho, jako v svatém přítmí cely – padá z hvězd mír usmíření, a v něm zahlušen svět celý... „Duše měkká, plná hudby, Ty jediná, Ty má vlastní – milujme se v tento večer, povězme si, jak jsme šťastni! Říkám Ti to v sladkém zmatku, horoucně a rozechvěně, nekonečným slovem lásky, jako ještě žádné ženě! Duše sladká, duše snivá, roztáhni svá křídla k letu – s bohem městu, s bohem ženám, s bohem celičkému světu...!“ 13
NÁLADA
Je Duše jako tichá hladina, vše odráží se na ní měkce, snivě, pár labutí si na ní usíná s útlými krky, snících zádumčivě. Jak že je krásné z dálky naslouchat sen zvuků violy, v němž labuť pousíná, kdy tichý vánek řekou počne vát – jak že je sladké čísti Lamartina! V té tvarů čistotě, v té exaltaci tiché, jak krásné je, co, milováno, nyje – tak malována útlým štětcem Psyché, je sama diskretnost a harmonie. 14
LAMARTINE DOJEM Z „MEDITACÍ“
Jsem jako astry květ za jasné za jeseně, při větrech smutných už, při teplém slunce svitu, kdy vše se usmívá tak teskně, zamyšleně – kdy je tak dřímavě, tak sladce snu i citu... Miluji smutek svůj, jej hladím vzpomínkami, s chorobnou zálibou své teskné dumy snuji, nálady zbožnými provlékám myšlénkami, andělskou něhou snů svůj život destilluji. A jsem tak blažený, tak klidný ve svém smutku, jak anděl kamenný nad hrobem v usmívání; má sladká prázdna snů jsou krásnějšími skutků, má duše v rozkoši se nad jich krásu sklání... Na Boha hříšný moc, moc čistý na člověka, andělu podoben, jejž poranil cit lidský: Pro velké myšlenky jsem našel slova měkká a sladké umění: Být v smutku harmonický... 15
PODZIMNÍ NÁLADA
Sny žádné nepřipadají mně být tak podivnypodivny, než jaké vanou duší v tichý den podzimní... Je duše celá jiná, teskná a otevřena do zemí neznámých, je snění nakloněna, je všechna v opojení a jak by neurčitá myšlenka s myšlenkou se v ní tak zvláštně vítá. Tu sny ji přepadnou, jichž nikdy nemívala, podivná klidná rozkoš, tak nějak nebývalá a jako nová nemoc když klepe v brány těla, nálada podivná se myslí rozestřela... Na lidi vzpomíná se, co kdys tak známi byli, a na něž jsme tak dávno už přece nemyslili, před námi vystoupí a mluví, ba i pohyby své při tom dělají, jak tady byli by... A celá minulost je nám tak nějak bližší – člověk ji zrovna vidí a jasně ji tak slyší, jak známou řečí hovoří – a příběhy se snují tak lehce, bezděčně, divně se navazují – tu v snění podivném cos uvnitř člověka tuší, tu pochybovat přestane o existenci duší. 16
HVĚZDÁRNA DUŠE
Hodina nadešla! Hle, naše Hvězdárna vzhořela právě milliony světly! Je velká naší slávy noc! Signály, bychom vzlétli! Připněte křídla! – Jaká noc! Oh, jaká noc dnes, jaká noc! Už vzleťme v slávy hlaholu k nejvyšší věže vrcholu! Jaká to plavba vzduchem plout! Bezcílným vesmírem! Zde samé vzduchové rozlohy, a žádná zem a žádná zem, prostor nám sálá dokořán, noc krásná, opilá světly, nad námi světy v kroužení, bez konce vesmír vzlétlý – a nevíme už, kde je zem....zem... Kdy doplujem, kdy doplujem? Svou slávu výším voláme, svým Srdcem k výším máváme – dech nekonečna závratný k nám vane z mléčných oblastí, ty v plesu světlých prostorů, jak vlečky svítí radostí, a celá jasná zhvězdění k nám září jako diadém – – Kdy dolujem? Kdy doplujem? Nadešla slavná hodina! Pod námi prostor beze dna svou krásnou náruč rozpíná – nad námi světů million – – 17 Tak vznesli jsme se za noci k nejvyšší věži Hvězdárny. Z broušených skel na věži gotické chlad hvězdnatého prostoru nám zavál do tváří! Noc je tak svatá, krásná, hluboká! – Tak jako těmi skly sem do věže na zemi hvězdy nikdy nezáří! Co tu jen dalekohledů a jejich zázraků! Co barev optických v duhových hranách skel! A každá schopná, by v ní celý Vesmír noc závratnou jinače obrážel! Zrcadla samý klam a ohnisk tajemství nás obklopují jako krásný sen! V nich odráží se dálky závratí, všech slitý požár hvězd v nich žíří rozsvícen! Jsme jako v pohádce, v té nejkrásnější z všech! Do vzdušných prerií nám volně mizí dech! Zdá se nám, v každém pohledu že zříme tisíckrát zpět svoje nadšení nám z dálných mílí plát? Jaké to zkolébání nocí! Tušíme – nevíme – a strašnou emocí, tak zcela bez vůle, tak zcela bez moci – (sníme či nesníme? – – –) jsme schváceni jak věčnou nemocí....nemocí... Jsme vskutku vysoko. Noc nám to sama volá s výší, jež ještě pro nás výšemi, z propastí hlubokých z dola – je prostor tolik bez konce a naše Hvězdárna jak velký, majestátný pták, v oblačnu beze dna, v závratné volnosti se týčí – velká bludice z vysokých oken vysílá pozdravů tisíce! Snad vyšší bytosti jsme? Oči naše snad jsou světla tkaná jako odraz hvězd, stvořená k slávě všeho ve snu života co bychom, smrtelni, snad nedovedli snést! 18 A dech náš mlhavý když stoupá vesmírem, snad vyšší úkol mámá, než pochopíme my, a nevědouce o tom stále výše jdem Hvězdárnou závratnou se všemi zrcadly – vše námi děje se z obzoru k obzoru – – Jsme Středem Nekonečna? Osou prostoru? Jak nádherné to šílenství pod klenbou vesmíru! A my, co všeho Caesarově s hlavou v závrati, propastmi Věčnosti tak obklopeni, s půdou nepevnou, nevíme ani, zda se děsiti či jásati! Vlasy jak ohně děsem by nám vstávaly, hlava se roztřeštila v divném jásotu, srdce se roztepala co zvony na poplach, a výkřik láska-žízeň by vylét’ z našich rtů! Jsme v samé krásy hrůze, v samé extasi! Tisíce srdcí jsme vznícená palpitace jak hlaholící zvon – – – A prostor šumí, šumí bez hrází! A sami nevíme, čeho jsme Caesary! Snů, klamů nejčarnějších vzniklých narkosou? Otravou horizontů, smyslů deliriem – –? Což mozků našich požáry to všechno kolem jsou? Což nejkrásněji sníme? Či právě nejvíc žijem? Vždyť v dutých zrcadlech opticky barevných, v sklu prismat nádherných do noci krásné čnících, my máme zasazeny ještě přístroje trub, desek resonančních, zázračně působících! Tak prodlouženy oči jako bohové, tak prodloužený sluch jak světa vladaři, vnímáme samým klamem prostor bezmezný – a v slávě, v jaké v naši Hvězdárnu, na zemi hvězdy nikdy nezáří! 19 Ach, je tak úzko nám, nám bohům nevolaným! Tak strašně nejistonejisto, a přec zas volno nám! V té světů závrati, v tvář krásám rozpoutaným, v tvář světlům ohromným, v tvář hvězdným rozlohám! A nic už neschází té slávě velkolepé, než aby v bengál Noci, v světel diadémy vpad’ náhle Den! Tmy září Slunce slepé se náhle rozevřely prostory a zemí – a Vesmír vykřikl tisíci zázraky všech vůní, života, vichrů z os a zpěvů, a všechno zavlálo prapory, majáky pod Sluncem Vítězem v nesmírném moři chvěvů! A nebylo by víc žádného Tajemství....Tajemství... Obzory rozkvetlé by zazvonily „Ave“ – Obrysy zmizely, a v slávě rozléhavé, jež zvětšena by vzhořela našimi zrcadly, v deskách a tubách resonančních zavýskla ohlasem, rozkoší bez konce, slunečným signálem: Zvonice veliká celého vesmíru nás majíc za srdce houpaná v zefyru – nad námi rozlehla v jásavé hlaholení pod Sluncem nádherným co Všeho Rozluštění... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Leč nyní kol jen Noc... Tajemná, krásná a svatá! Šum křídel kosmických nám k uším v jedno splývá – Z továren výkřiků, majáků snů a huku moře, Tajemství Mlčení se v naše okna dívá. A je nám jako bohům-aeronautům, když plachty rozpiali by světlem-vesmírem, jsou větry jako víno, jež perlí v našich cévách – a hluboko pod námi zem... Nač Slunce, Den a Rozluštění? Nám žilami jen bengál šumí, jsme zakleti do divných snění, jimž duše naše nerozumí – 20 jsou naše oči světla hvězdná, co v sluch vesmíru hudba šumí, jsme spájeni krásami bezdna, jimž smysly naše nerozumí. Jak schváceni podivnou nemocí a nikdy k nevyléčení – jsme zamilováni do Noci – tak zcela bez vůle, tak zcela bez moci, v svém věčném opojení... Slyšme tu krásnou harmonii! V skel vzácných naše zrcadlení se Noci světla chtivě vpíjí a v ohniskách jak slunce hoří! A věky přivádí je v chvění než v tubách zhynou vzdechem moří! Ty větry někdy mocně kvílí a ve tmách maják zhasínají, a bouří hladinami moří, o Hvězdárnu se opírají, ji naklání – jí křídla nocí rozpínají – – Což jestli Hvězdárna se sřítí!? Co z toho – ať se třeba sřítí! Bude tak strašně krásné zříti, jak výšemi, co majestátný pták, světelnou spirálou – až trne zrak ve světel závrativé vibraci – se všemi tubami, se všemi zrcadly v odvážném odrazu se v Nekonečné Prázdno potácí – – –! 21
OSUD
Vše v hvězdách vypočteno... Smrt i Zrození svůj zvláštní důvod má, a s velkou pečetí si každá duše v svět své nese znamení. Kdo křídly vzletět neměl, také nevzletí, kdo úkol naplnit měl celý, naplní... Má duše mnohé tak své krásy uchystané na dně svých tušení... Nicméně – divná věc: Ty krásy někdy světla nezahlédnou přec, a s ústy zahynou i písně nezpíváno... Kdo ví, co z duše naší snem se zatím stane? V čí duši teprve se světu celý zjeví? Jsou dni tak nejisty jak karty promíchané, a který Černým Petrem, nikdo neví. 22
TĚŽKÁ BÁSEŇ
Nač bát se smrti – často chci si říkat – jak známo – jednou musí přijít přec; je lépe dřív té myšlénce si zvykat, až uzříme v ní všední, prostou věc: Buď jsme jen strojem, pouhá materie, hmotou je stav náš, myšlénka i cit – pak smrt je strašnou jen, pokud ta hmota žije, po té jak před zrozením bude klid. Nač cenit hmotu? Nač to „já“ tak chránit, je-li to „já“ jen přelud, chybný vjem? Vždyť fantom nelze nikdy ničím ranit, když „já“ – i smrt je tedy fantomem. * A jsem-li víc... Pak Víc je Všechno Bytí! Pak řízeno vše Rukou tajemnou! Pak Poslání znamená moje žití, pak Účel četl ortel nade mnou. A jsem-li víc... Pak Víc je Všechno Bytí...! Pak vše má Účel, Smysl – Velký Střed! Pak umřít znamená jen nějak jinak žíti – – Tak v knize veden – nač se o „já“ chvět? 23 A přec ta velká Všeho Nejistota! To veliké všech velkých Tajemství! Hmota a Duch a Duch a Já a Hmota – a nyní: Zánik? Přerod?... kdož to ví... Daleká cesta – bez pasu, ba jména. Snad Vše – snad Nic – to všecko v jeden den. Tak Ztracená anebo Nalezená má duše vejde v Život nebo v Sen. 24
GUSTAV FLAUBERT
Z podzimu ulice, ze zvuku tramwayí, jež kolem šerých zdí si stále klusají, z lomozu na vozech, chaosu volání, dunění beden, věčného smutku dní – z kalných mlh nad městem a z nudy lidských tváří, kde Sen a Sklámání tak tragicky se sváří, z té věčné nejistoty, jež visí nade vším, a všeho toho zde – o čem mi zpívá dým do výše stoupající z příbytku lidských snů, z boláků lidských ran, illusí balšámu – z popěvku kolovrátku, jenž radost bytí zpívá a jehož kliku otáčí největší světská bída, z té krásy raněné skloněných mužných hlav – jak rytmus záhadný mi splývá na duši: „Je člověk pouhou vší, je člověk pouhou vší – je dým, je prach.“ A po čem básník ještě touhu může mít, a kde se ještě může z kalu očistit, jímž celý brodí se už tím, že myslí a že žije: To jediná je nad tím vším – Krása Melancholie... 25
JINDY A NYNÍ
Když řecký efebos se lásce přiučíval jen jako na tělo se na ženu on díval. Byl blažen slavným jarem, jež v jeho touze kvetlo, byl blažen vlahým hledem, jež z očí ženy sletlo, byl mlád a často vítěz, byl život, zpěv a světlo! V tělesném odevzdání on ženy celé sníval – vždyť, že by měly duši, on nikdy nemyslíval: Uprostřed flory ňader, rozkoše mladých údů, růžových světel pleti, úsměvu zdravých pudů, miluje, milovaný, zhrdaje, odmítaný, tak vyrost’ s hrdým čelem, muž ukojený ženou, heteru neodlišiv od dosud čisté panny, neb každá krásná žena mu slula nezkaženou. Znal krásné okamžiky, kdy bouří lidská těla při ohni divých očí, při ňadrech rozvlněných, kdy hymnu přítomnosti v extasi ústa pěla, a mysl nehádala do citů neviděných. Dnes vše je jinak už. Co není, necítíme, milovat illusi už více neumíme. Svět celý proměněn je krutou analysí, je doba cynismu, dram, rozvratů a krisí, svět našich myšlének a citů, ba i vjemů jak k fatálnímu pólu vždy tíhne k psychickému. Tak láska bolestí nám, sklamáním a jedem – jen šťastni milovat už více nedovedem’. 26
KRÁSNÝ SEN
Nic není krásnějšího na světě, i když už všechno, všechno sklame tě, než všechny věci v sobě obrážet nějakým čistým, ostrým paprskem, být života tak teskným zrcadlem – a potom celý tento krásný svět zkolébat smutným, snivým adagiem – a kreslit jej tak: Vlastní duše snem, jež miluje jej, umírajíc v něm. Jsou melodie, jež jsme slyšeli tak dávno dřív, než zjeven nám byl svět, ty milujeme s divnou závratí – ty v zašlý život volají nás zpět. Ach, něco z těchto zvláštních melodií zachytit v třpytu, ukrást Jiné Zemi, a v lásce mystické, jíž struny duše nyjínyjí, dát tvorbě z intuice vyznět prvky všemi – nejasně, mocně, že by ucítit z ní každý ihned musil vůni cizí, z Jiného Světa, jiných dálných niv, při které celá bytost rozplývá a mizí... Věř, všechna realita i když sklame tě, nic není krásnějšího na světě... 27
DUŠE
Myslím, že jsem Ji už vídal... Povídal mi o tom vánek v parku navečerní tiši, jdoucí odkuds z dálných zemí, Snů či Elfů vzdušných říší, šeptající tajuplně. Něco také šumotala v huku moře chaotickém vlastní hudbou vlna vlně. Kdy se toho nejmíň nadáš, náhle před tebou to stane: Přepadne to vichrem smysly – a čím větší ticho kolem, a čím větší ticho v tobě – tím víc zachvěje to myslí. Zakryješ si pláštěm tváře ohromený pravdou chvíle, v které se ti celá Věčnost zjeví náhle jako záře v klidné bezejmenné síle – Z nahnutého nebe slétla, vánkem zašuměla v tiši, přišla, proměnila všecko, z dálných tajuplných říší – zableskla jen jak by v tuše – a už prchla – chceš ji chytit – pryč je, pryč... byla to Duše? 28
SVĚTLA PLUJÍCÍ HLADINOU DUŠE
Je nás na tisíce odrazů celé klenby hvězd, plujeme svítíce. Jsme světlem, hladinou, jsme mírem na duši, jsme chvílí blaženou. Jsme klamnou náladou o Všeho vyplnění, o Všeho vysvětlení, a nejsme, nejsme víc než klamavou optickou hrou. Je nás k nekonečnu, perspektivy k Věčnu! Všechno je úměrné, blahem nekonečné, krásou nekonečné, hluboké, světelné, kouzelně úsměvné – dálky otevřené... Hladinou tichou jako sen plujeme snivým andantem, kolébáme se tam a sem krásy a blaha valčíkem – 29 a nikdo v snění závratném nevidí, že jsme pouhým snem, konstellac hvězdných odrazem....odrazem... Plujeme tichou hladinou, dálky tak jasné, krásné jsou, plujeme čarou světelnou, čarujem’ blahou náladou, kolébáme se tam a sem... 30
NOTTURNO
Noc jako chrám; vše v údivu pod klenbou dýchá hvězdnatou, hlubokých samot velebou, jež všude mlčení své strou. Po stropu noci rozlehlé se šine věčných světů tém – slyš vánků šumot z křídel jich, ty vznikly vzduchu nárazem – vše zvoní – – A přec nehne se; rybníků hlatě nehybné odráží s měkkou snivostí zář mléčné dráhy ohromné – a všude ticho. Po stráni cos pískne ještě unyle, vzdech velkých prostor usnulých přeletí chvěním po trávě. Jen na dalekém obzoru, jak píseň snílka do dálky, do noci svítí vztyčené a zadumané majáky. Tak ticho! Bože, kdo kdy snil takovou svatost perutí! V jiskrách se rosa extasí na jejich ploše ještě chví – a visí přec už nad krajem tak zářivě, tak bez hnutí! Jsou ňadra noci rozkvetlá, ve vůních spí jich oddechy, jak prvé lásky blažené ty nejdémoničtější sny – A má také noc milenců! Jsou všichni raçy blouznivé, ti touží noci na ňadra položit dlouhé vlasy své – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A já tak všem těm prostorám, perutím ticha, sám a sám nocí jak mořem opilý svou náruč v dálky rozvírám – tajemství noci naslouchám svou duší svatou jako chrám – a slyším: V temném záření se šine věčných světů tém, šum vánků z usínavých os andantem splývá v spící zem. 31 A nikdy není člověku, jak byl by sám nějaký bůh, jak v tento velký okamžik, kdy modlitbou šumotá vzduch, je duše klidna jako chrám, a přec tak v dálky rozpiatá, rytmem všech vesel uspaná, vzruchem všech světel rozžatá, v moře se celá rozvlní, jak kouzelnými nápoji, illuse velkých vzmachů jí odvážná slova šeptají – a hvězdy září, šinou se, nárazem vzduchu na osách, až padajících vánků dech olšemi pohne v samotách. Tak ticho! Jako extase v nejvyšším slastném strnutí, kdy rozletí se, zajiskří, a zůstane tak bez hnutí – ó Duše, moře veliké! Ty, jež jsi dnes i vesmírem v tom vytržení zářivém, v tom skolébání opilém, věz, že jsi klamu nástrojem, tím nejkrásnějším jata snem – neb sen je vše a zplozený tím nejstrašnějším Démonem! 32
JEPICE
K večeru se teskně chýlí – jepice! Poklaď všechna vajíčka svá v dobrá místa – neboť za nedlouhou chvíli, krátkým letem unavená, tvoje křídla seslabená k zemi klesnou na vždycky. Poklaď všecka vajíčka svá v dobrá místa – ať z nich vzletí nesmrtelnost tvá, tvých hbitých dětí tisíce a tisíce! Jsi zde na mžik k slávě žití, duše má – ó jepice! Sotva prvých opojení údiv potká křídla tvá, otázky o podstatě tvé, vzduchu kolem, bytí všeho – příliš ostrá jakost vzduchu, a pak ještě Ruka s výše zničí tě... Jsi jepice! Nuže, duše! Sny své všecky, poklad svojí bytosti – nejtajnější, jež máš v sobě, v dobrém místě uhosti! 33 Oklam Osud! Nad tvým hrobem, duše má – ó jepice, kéž tě uzří věčnou vzduchem chvěti, odraženou v snech tvých, jichž ze všech míst vzletí tisíce a tisíce! 34
KALEIDOSKOP-ŽIVOT
Jaké květy, jaké tvary, jaké hvězdy barevné, jaká radost v okamžiku, když se do nich pohlédne! Než se válec do kolečka jednou dvakrát otočí, jaká rozkoš, jaká rozkoš pro oči, ach, pro oči! Chcete-li však zářit v tvářích, rozkoš nezkaleně ssát, nesmíte si rozebrati nevinný ten apparát! Hned vám zmizí krásné hvězdy, květy plné nádhery, měna barev, tvarů, světla, svěžest kouzelné té hry: Zrcadlo, několik střepů, stavících se sem a tam, Skutečnost je – a co nad to: Pouhý Optický je Klam. 35
UMĚNÍ
I. I.
 Ne, nechce se mi milionů, ne, nechce se mi tolik žen – jen svoje Umění mít plně: A chci být spokojen. Je zlato velký zloděj! Oči ti oslní – zúží ti světa obzor, předsudky naplní – v Poslání rozptýlí tě, snad svede na scestí – falší tě obklopí snad v lásce a přátelství; vsije ti nedůvěru do srdce ke všemu, i k ženě poctivé snad, i k citu pravému. A žena? Jak je chuda! Nikdy ti nedá vše! Vol si: buď věčnou žízeň, buď časné rozkoše. 36 Může kdy vůbec zkojit? Být víc než nudou, zlem? Je člověk jen! A může být ten kdy Idolem? Sám život! Jaký mumraj! A hořkost v jeho dně! Chceš-li k Cíli – v kruhu bloudíš o stálé proměně. V svých snahách, pravdách – zvůl se ruší v sobě sám – jsi unaven, jsi žízniv – a klam a klam a klam... Ty nejkrásnější chvíle, jež chtěl bys zadržet, zmizí ti hned... a nikdy už nevrátí se zpět! Na konec se Vzpomínkou, jež zbyla jediná, odejdeš na vždy, na vždy... Vše je jen Hodina. Leč to, co časnost Hodin u Věčnost promění – to Absolutní je: A to je Umění. II. II.
 Když jednou zmizíš s toho světa, kdo zeptá se tu: Co jsi žil? Jakou pak cenu Absolutna mít bude, co jsi procítil? Ať bol, či radost – co z ní zbývá tobě i jiným potom? Nic. 37 Tak lhostejno, ať jsi tu prožil Míň nebo Víc. Však co jsi stvořil! To je tvoje! To v minci Věčnost promění – Je krásný verš víc krásné ženy: Tvůj Osud je tvé Umění. [38] OBSAH:
CONFITEOR5 NÁVRAT JARA6 KRÁSNÁ CHVÍLE8 KONFESSE BÁSNÍKŮ9 NOTTURNO10 TESKNOTA PANTHEISTY12 PÍSEŇ JARNÍHO VEČERA13 NÁLADA14 LAMARTINE15 PODZIMNÍ NÁLADA16 HVĚZDÁRNA DUŠE17 OSUD22 TĚŽKÁ BÁSEŇ23 GUSTAV FLAUBERT25 JINDY A NYNÍ26 KRÁSNÝ SEN27 DUŠE28 SVĚTLA PLUJÍCÍ HLADINOU DUŠE29 NOTTURNO31 JEPICE33 KALEIDOSKOP-ŽIVOT35 UMĚNÍ36
E: až; 2004 [39]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Kruh českých spisovatelů

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 40