KRÁSNÁ CHVÍLE
Jarní večer.... Nikdy před tím nebylo mi volno tak!
Jako utišené moře, celé moře nekonečné – bylo moje choré srdce, samý šepot na vlnách...
Každá žádost, každý rozpor ve mně teskně vymřel, ztich’ – –
Jak když něco v dálku pluje, šoumalo to v alejích.
Šlo se jako do svatyně... Alej tmavší dál a dál....dál...
Sen o míru bezkonečném v korunách se kolébal....kolébal...
V každém listí zašumění jedna bytí záhada,
jak když se těm spícím stromům o stvoření světa zdá...
Zvláštní chvíle... Dole ticho – moře světů ve výši...
Až se duše udivila, že sfér hudby neslyší....neslyší...
Že jen ticho nekonečné, jako mocné objetí,
zachvívalo zmlklým srdcem, zmámeným jak v zakletí....zakletí...
Bože, bože....bože... Kde v té chvíli zůstal všeho světa žal? – –
Sen o míru bezkonečném v korunách se kolébal....kolébal...
8