NÁVRAT JARA
Dnes přišlo konečně: Cítím je v žilách svých,
už proudí tělem mým a k hlavě stoupá mi,
to jaro tajemné už vidím na očích:
Dnes svítí věčným snem a tužeb dálkami.
Už okna otevřte! Už dálky otevřte!
Ať všemi póry snů z obzorů vnikne k nám!
Své touhy napněte jak plachty na moři –
já celou duši svou už jemu otvírám!
Ba že je jaro dnes. To světlo na přístěnku!
Roletou zelenou dnes cítím je až sem!
Jak je dnes zpilý vzduch! – Oh, je tak krásně venku!
Pozdravy z daleka! – – Tak teskně voní zem!
Tak je dnes asi krásně celičkým zeměkruhem,
je krásně v doubravách, je krásně na mořích!
Co úsměv jediný jde záříc láska luhem,
a je tak závratná a je tak sladký hřích!
Už všechna okna vil, už dálky otevřete –
ať duše pocítí svůj věčný smysl dnes,
ať věčno divných snů na jejích luzích vzkvete,
ať Srdce praporem si zavlá do nebes!
Co bílé družičky sny světlé chorovodem,
hle, v dálky putují dnes v bílých liniích,
zelení věnčeny, se odpentlují z Duše,
po cestách nesčetných se květin sype sníh!
6
Svět celý proměněn. Jaké to proměnění!
Duch nebem zakrouží po něčem velikém –
co tu hned myšlenek k nám přijde v roztoužení –
oč duše světem víc, oč srdce básníkem!
Jak budem nyní žít? Zas znovu probuzeni,
zas plni velkých tuch a tvůrčích rozvratů –:
Chcem uctit v sobě Věčnost a v svatém opojení
pochopit mysterium věčných návratů!
Je duše dcerou Lásky, je její hudba věčná...
Kdo tolik jejích snů a tužeb ukojí?
Rozpjala k bolesti svá křídla nekonečná,
své oči obrací k věčnému Prazdroji!
Co mořem tvůrčích tuch se svíjí v sladké muce,
já všecek udiven zřím celou duši svou –
jak celá v extasi své dlouhé spíná ruce
a Velkou Přírodu velebí modlitbou.
7