TĚŽKÁ BÁSEŇ
Nač bát se smrti – často chci si říkat –
jak známo – jednou musí přijít přec;
je lépe dřív té myšlénce si zvykat,
až uzříme v ní všední, prostou věc:
Buď jsme jen strojem, pouhá materie,
hmotou je stav náš, myšlénka i cit –
pak smrt je strašnou jen, pokud ta hmota žije,
po té jak před zrozením bude klid.
Nač cenit hmotu? Nač to „já“ tak chránit,
je-li to „já“ jen přelud, chybný vjem?
Vždyť fantom nelze nikdy ničím ranit,
když „já“ – i smrt je tedy fantomem.
*
A jsem-li víc...
Pak Víc je Všechno Bytí!
Pak řízeno vše Rukou tajemnou!
Pak Poslání znamená moje žití,
pak Účel četl ortel nade mnou.
A jsem-li víc...
Pak Víc je Všechno Bytí...!
Pak vše má Účel, Smysl – Velký Střed!
Pak umřít znamená jen nějak jinak žíti – –
Tak v knize veden – nač se o „já“ chvět?
23
A přec ta velká Všeho Nejistota!
To veliké všech velkých Tajemství!
Hmota a Duch a Duch a Já a Hmota –
a nyní: Zánik? Přerod?... kdož to ví...
Daleká cesta – bez pasu, ba jména.
Snad Vše – snad Nic – to všecko v jeden den.
Tak Ztracená anebo Nalezená
má duše vejde v Život nebo v Sen.
24