GUSTAV FLAUBERT
Z podzimu ulice, ze zvuku tramwayí,
jež kolem šerých zdí si stále klusají,
z lomozu na vozech, chaosu volání,
dunění beden, věčného smutku dní –
z kalných mlh nad městem a z nudy lidských tváří,
kde Sen a Sklámání tak tragicky se sváří,
z té věčné nejistoty, jež visí nade vším,
a všeho toho zde – o čem mi zpívá dým
do výše stoupající z příbytku lidských snů,
z boláků lidských ran, illusí balšámu –
z popěvku kolovrátku, jenž radost bytí zpívá
a jehož kliku otáčí největší světská bída,
z té krásy raněné skloněných mužných hlav –
jak rytmus záhadný mi splývá na duši:
„Je člověk pouhou vší, je člověk pouhou vší –
je dým, je prach.“
A po čem básník ještě touhu může mít,
a kde se ještě může z kalu očistit,
jímž celý brodí se už tím, že myslí a že žije:
To jediná je nad tím vším – Krása Melancholie...
25