NOTTURNO
Můj bože, jak je zářivé! Až celé srdce zaplesá!
Jakým to počtem krásných hvězd se rozlétnula nebesa!
Svou duši k výši vydechnout,
vzplát v hudbě, vůních – jaký sen!
a plout a plout... a plout a plout
v té noci tichu nádherném!
To srdce šeptá si „ach“ –
a v deliriu hlava má!
Ve výšinách, ve výšinách,
tam duše má je blažená!
V té noci tichu nádherném
ó, pojď v polibcích zahynout!
jen jedno vroucí objetí –
však jako vesmír, bez všech pout!
Dnes ze tvých očí hlubokých
a jasných jako tato noc
chci vypít ono tajemství,
odkud tvá tajná, vzácná moc!
Ó, pojď, o, pojď – pojď tak, jak sny
po tichých duše pěšinách –
chci pohlédnout ti do očí
až k duši v jejích hlubinách!
10
V té noci tichu nádherném,
v tom velkých duší království
chci vypít jedním pohledem
z tvých očí ono tajemství.
Jak světlá noc, jak čarovná
nad námi chvěje křídloma –
jít k výším... ve snu... plout a plout...
svou celou bytost rozplynout...
a jako věčná hudba sfér
ve věčném míru zahynout –
Jaká to noc, jak zářivá,
až srdce celé zaplesá!
Jaká to rozkoš, jaký klid –
Ach, nebesa – – ach, nebesa!
11