JINDY A NYNÍ
Když řecký efebos se lásce přiučíval
jen jako na tělo se na ženu on díval.
Byl blažen slavným jarem, jež v jeho touze kvetlo,
byl blažen vlahým hledem, jež z očí ženy sletlo,
byl mlád a často vítěz, byl život, zpěv a světlo!
V tělesném odevzdání on ženy celé sníval –
vždyť, že by měly duši, on nikdy nemyslíval:
Uprostřed flory ňader, rozkoše mladých údů,
růžových světel pleti, úsměvu zdravých pudů,
miluje, milovaný, zhrdaje, odmítaný,
tak vyrost’ s hrdým čelem, muž ukojený ženou,
heteru neodlišiv od dosud čisté panny,
neb každá krásná žena mu slula nezkaženou.
Znal krásné okamžiky, kdy bouří lidská těla
při ohni divých očí, při ňadrech rozvlněných,
kdy hymnu přítomnosti v extasi ústa pěla,
a mysl nehádala do citů neviděných.
Dnes vše je jinak už. Co není, necítíme,
milovat illusi už více neumíme.
Svět celý proměněn je krutou analysí,
je doba cynismu, dram, rozvratů a krisí,
svět našich myšlének a citů, ba i vjemů
jak k fatálnímu pólu vždy tíhne k psychickému.
Tak láska bolestí nám, sklamáním a jedem –
jen šťastni milovat už více nedovedem’.
26