Housle v duši.
Svou hudbu ve svém nitru uzavru
a v tónech houslí mezi břízami
na stesku duše své ji budu měkce hrát...
Já měkký houslista, já jemný ciseleur.
Ať blouzní po volnějších obzorech,
ať smutkem pokusí se roztát v nekonečnost:
Chci dát své touze v houslích sordinu –
a bude jemnější co snění, tesknější...
Co smutek duše mi? Co věčnost stesku?
Vše smutky duše své v kov hudby rozestomím,
stesk věčný k ženskosti si v rytmy vyšílím,
beznaděj zdusenou do vonných písní vleji:
Já měkký houslista, já jemný ciseleur...
Co smutek duše mi? Co věčnost stesku?
Co teskná marnost snu, jež z dálek, v nich se ztrácí?
Tu hudbu jarních míz a slunce v jeseni
vytříbím k pláči melodických slok,
z rýmů si v zvoncích věčnost vyvoním,
zazvoním, zpláču –
jemný ciseleur...
[9]