Život a člověk.
Člověk:
Kouzla lásky nosíme v sobě věčně:
Boly, chvění, tajemství vášně a něhy,
z nasycení volá k nám nuda a prázdno,
ale z uspokojení nikdy –
uspokojení není.
Přišli jsme. – Odkud asi? Půjdeme – kam pak asi?
Známe mizení krve, neznáme stišení její.
Být slepým či bát se? Doufat či zoufat?
Život je krásný, naděje achatem hoří,
zem pevná však nám tady schází –
zemi pevné tu není.
Život:
Pohádky nejkrásnější už ode mne člověče žádej,
jen abych sám nebyl životem, nechtěj!
Co by sis’ počal s uspokojením snění a krve?
Zda bys chtěl tančit tak závratně na pevné zemi?
Mezi oblaky, na chvíli, v nejistotě,
v orgii násilných zapomenutí,
s květinami tajemných a nevyvonitelných kouzel –
jen tak jsem životem, jen tak ty člověkem.
[36]