Odlesky hvězd.
Miluju muže s hlavami skvoucími tradicí slunce,
miluju ženy, v jichž očích sní odlesky vzdálených hvězd,
magická toužení kosmu, diskretní úsměvy lásky,
všeho co ve hvězdách stůně a ve hvězdách hluboké jest.
Pohledy mírné a mocné jak z hvězd mi z nich padají v duši,
to tesknění nekonečné jak u hvězd, které už blednou –
ty ženy tak mnoho ví z odvěké touhy, jak étherné hvězdy jí trpí,
ty ženy, jež stále touží a milují pouze jednou...
Je všechno v jich duši tak plesné, tak plesné slavnostním smutkem,
vesmírným smutkem sfér dálných, závratí planetných drah,
ženy ty dovedou mlčet, ženy ty milují slavně,
slova jich přísežná tónem slyšeti po léta v snách.
Slova jich hlaholí vírou, slova jich jistotou těší,
slova jich mučí jak věčnost, dlouho jak živoucí zní,
slova jich sílí i tíží, pohledy skrze ně mluví,
pohledy pronikavé a velké v lhostejnu dní.
[55]
Miluju takové ženy. Jsou mocné svým objetím tichým,
jsou tiché svým polibkem mocným – v něm Duše o Vesmíru sní,
jsou významná tisknutí ruky a jejich loučení slavná
jsou jako loučení Krista, jenž zůstává po všechny dni.
Noc kouzelná sní v jejich duši s vůněmi závratných žalů,
tušíte jezera modrá s reflexy na vlnách hrát,
lodníky opřené o příď, blouznící v raněném srdci,
lodníky romantické při písních veslovat...
Jdem’ nocí... Slova zní dálkou – nemožno zapomenout!
jí v očích zřím neklidný vesmír kolotat touhou co sen,
nad námi tajemství věčná v mateřských hvězdách se třpytí,
tisknem’ si bolestně ruce – a každé slovo jen sen,
a každý pohled jen sen – – Nemožno zapomenout!
56