FANTOM.
Jsou večery, kdy všechna křoví,
břízy i olše smuteční,
chvějí se jako třtiny v světle
rtuťové záře měsíční.
Vzduch plný světla magnesia
improvisuje zrcadla –
to měsíc, elektricky bílý
tak ostře magicky v něm plá.
V takových chvílích přes nebesa
veliký fantom svítící
vysoké dívky stoupá vzhůru
až k magickému měsíci.
Šat světlý, tělo liliové,
vznešené, jako štíhlý stvol,
líce tak jasmínově sněžné –
tak ticho kol, tak ticho kol...
Vše jako ucho divotvorné
naslouchá duší ztajenou:
fantom se teskně rozprostírá
nad celou širou krajinou.
33
Své roztažené, dlouhé ruce
koupá si v lázni měsíce –
ty dlouhé prsty! Jak jsou krásné,
v světle se smutně dloužíce!
Rty jako by se rozplývaly
v zhrdavě smutném, úsměvu,
jak něčemu tak nemožnému
tam v daleku, tam v daleku...
A velké, rozevřené oči,
modravě šedé, upřené,
svým krutým smutkem pijí nocí
měsíční světlo, touhy mé...
To Ona je: Má Lunatická,
má Světelná, má Houslová,
má ideální Beatrice,
má vytoužená Synoeva!
To ona je: Má Nekonečná,
stříbrná moje Princezna,
má Krutá ve svém s bohem dání,
má Nedostižná, Vítězná!
34