ZELENÉ SONATY.
Zelené sonaty jsme hráli nad mořem,
ty svítily jak maják do dáli –
do tmavé noci v dálku vály snem – – –
my z toho stonali, tak těžce stonali...
Lodím tam na moři, těm slavným, v bengálech,
plynoucím navždy, navždy do dáli,
hráli jsme touhu svou v nemocných lásky snech –
oh, jak jsme plakali, oh, jak jsme plakali...
–––
Tak opuštěni zde na smutném břehu snu,
do dáli marně vysíláme vzdech –
Zmizely lodě v dálném neznámu,
zmizely lodě v marném daleku –
teď stůněm’ marně po svých korábech...
Jich jména kouzelná, jak jména krásných žen,
voláme marně – to, co větry odvály,
je naší touhy nejkrásnější sen
po moři dalekém, do dáli, do dáli...
–––
81
Píseň tak toužebnou nám šumí hudba vln,
ta nás v tu moře dál, jak sirén vábí hlas,
hlas, který slibů je, tak krásných, slavných, pln –
hlas, jenž plout za nimi, za svými loděmi,
naposled zláká nás!
82