On:
Jen dále, Spoluduše má, jen stále dále pojďte,
kam vede měsíc touhy magický!
Když Skutečnost jsme navždy opustili,
když hmotného víc v sobě nemáme,
než už ty nejjemnější světla essence –
tak staly se už těly-astraly,
kterými luna sněžná prosvítá:
Tu stanout v polovici cesty nesmíme,
jež vede v Ideálu tajuplnou Říš!
Klesáte smutkem svým, Lilie Etherná,
lítosti slzy tíží světlý stvol,
jenž stal se příliš slabým onu bolest nést,
jež vejde v srdce, které spatřilo,
co spatřit všechno lze na cestě k Věčnosti:
Touhy a Snu největší tragedie.
Ó pojďte tedy spolu zaplakat –
až těžké slzy stesku duše vypláčí,
tu teprve se stanou lehkými,
pak na cestě je již nic více nezatíží.
Ó pojďte, pojďte, spolu zaplakat!
Zapláčem’ nad jarem, jež věčnou lásku touží,
a teskní, nevědouc, co tísní jeho vůně.
Nad zemřelými dávno básníky,
básnivších o jaru, o lásce, o štěstí,
té trojí illusi a jedné marnosti,
protože kořen svůj má v lůně Věčnosti.
Zapláčem’ pro sny, které taví se,
a jako narda vyprchávají,
tak v prostoru se prázdném ztrácejí –
ač, z nejjemnější tkány osnovy,
díla tak kouzelná jsou, žádný umělec
že z hmoty takových by nikdy nesestavil!
Zapláčem’ pro světelné, krásné fantomy,
jež nemůžeme duší obejmout,
zapláčem’ pro vůně, jež voní v krajinách,
kam nikdy zavoněti nedojdem’!
Jak srdce okřála po dešti našich slz!
Jak duše naše vzhůru voní teď,
stříbrně šťastně osvěžena zas,
v lítosti, lásky slzách vykoupána!
Hle, jaro vdechujem’ a měsíc zalévá,
jak modrým magnesiem krajinu!
Ó v světla lázni té se koupat budeme,
nočními vůněmi svůj napojíme stesk –
tak zas se naše světlé bytosti
víc stanou vůněmi a světly – dušemi!
Ó pojďte! Měsíc, vůdce mystický,
cestu nám stele světlem nezemským,
do krajin stále více nadzemských,
do krajin stále méně skutečných,
do krajin stále čaruplnějších,
do krajin stále více neznámých –
Ó pojďte, nutno do Věčnosti jít!
Ó pojďte, třeba nikdy nedojít –
a tedy nekonečně, nekonečně jít –
Ó pojďte tedy nekonečně jít!