OTČE NÁŠ!
Ty, Otče náš, jenž původem jsi Všeho,
jsa ve všem jedinýjediný, a přec zas spolu Vše –
Ty, který odděluješ z těla otcovského
vždy nových světů voj z mystické moci Své,
Ty, který na Nebesích kosmu, těla Svého,
co jeho Duch a Správce Nejvyšší,
středisko sluncí všech, vší lásky, moci vší,
kraluješ všechněm duším duší jeho –
Ó, Otče náš, Ty Všeho Praduše,
z nás ze všech nejvíc Nepodmíněná:
Posvěť se pro nás svaté jméno Tvé,
jež v těle kosmu Vůli znamená!
Kéž v Tebe věříme, co v Ducha Všehomíru,
jenž vládne přírodou, jak duch nás tělem svým:
smysl a řád v překotném žití víru,
tvůrce i vůdce náš za cílem mystickým!
76
Buď vůle Tvá! Jak v Nebi, hlavě Tvojí,
buď v těla-kosmu Tvého kraji nejzazším!
Živena mohutnými srdce Tvého zdroji,
ať nervů Tvých výkonným poselstvím
nejvíce tam Tvé duše světlem zbrojí,
nejvíce tam Tvé krve teplem hojí,
kde na vzdálené periferii
– kam světlo duše Tvojí, teplo krve Tvojí
nejtíže, nejpozději přichází –
mystický Nepřítel i Syn Tvůj – Vládce Podsvětí –
Tvým oslabeným tkáním největší léčky strojí!
Buď po celém vesmíru vůle Tvá,
vždy všude stejně živá, stejně mocná,
jak v Nebi u Tebe, tak i zde na zemi!
Než tělem že jsme poutáni k Tvé zemi,
že hmotou nutno ducha živit nám,
by rostl do výše a sílil perutěmi,
tak vždy víc odolával hmoty nástrahám:
77
Dej hmoty chléb nám vezdejší a dnes!
Ať růst nám dává, sebe rozmnožovat,
tak v dalším boji s hmotou utužovat,
tak vždy víc hmoty v ducha přetvořovat,
ji duchem jatou zvedat do Nebes!
A že tak často, slepi, Vůli Tvojí
pro časný pochybný svůj prospěch čelíme,
ač, že tak strhujem Tě v svatém s hmotou boji,
jejž bojuješ i pro nás, nevíme –
za naši omezenost – vlastní děti Tvoji –
v své slabosti Tě takto prosíme:
Ty naše viny, jež Tě ruší, tíží,
nám odpusť tak, jak odpouštíme my
těm, kteří stojíce svou duší pod námi,
nám zase, v sleposti své, cesty naše kříží!
Vždyť slabi jsme jen tak pro slabost Tvého Já!
Oh, pro tu slabost, jíž nás hmotou víže,
co vlastní tělo Tvé, netečná Příroda,
nás v našem vzletu strhujíc vždy níže
78
zákony svými: inerce a tíže –
v těch chvílích slabosti, kdy svoje osidla
nalíčí na nás mystické temnot kníže –
Tvá slabost mystická do Syna vtělená:
Nás v pokušení pádu neuvoď!
Andělem svojím sestup k nám vždy blíže,
Duchovou Rukou našeho žití loď
bezpečně úskalími v přístav doprovoď –
a tak nás pokaždé v životě osvoboď
od mystického zdroje všeho zla,
jak je i prospěch náš i svatá vůle Tvá –
amen.
A jednou po trudu všech bojů, touhy, práce,
přijď nám, ó, přijď Tvé svaté království!
Buď jemu blíže každá generace,
vždy s větším zrůzněním mocnější integrace –
tak Tebe zmnožujíce, Tebou vysíláni,
ať, zas se vracejíce, Tebou pozvedáni,
stoupáme do vyšších vždy, Tobě bližších sfér,
79
vždy buňky vyšších světů, vždy víc Tví i sví –
až jedenkrát, na prahu Věčnosti,
u slávy Tvé i naší svatvečer,
v předvečer sabbathu den poslední,
před zrušením posledních zrůznění,
vší individuace –
s Tvou duší spojeni, duchové svobodní,
budeme slavit největší svátek světa:
Nanebevstoupení –
blažení – blažený,
Všichni a Jediný!
80
POZNÁMKA K „NOČNÍMU MILENCI“.
Abych předešel omylům, jež by mohly vzniknouti z povrchního chápání této mé práce, mého, jak jsem přesvědčen, dosavadního nejzralejšího básnického díla, otiskuji k ní tuto delší informační poznámku:
Motiv mé ballady: Zlá noční cesta dívky za neznámým cílem se zjevivším se jí milencem, je ovšem stejný s motivem lidovým, zpracovaným až dosud s největší básnickou silou a s nejvyspělejším uměním Bürgerem v „Lenoře“ a Erbenem ve „Svatební košili“. Ale tato příbuznost tkví právě jen ve vnějším motivu, nikoli ve vlastním filosofickém jádru díla. Jdeť v balladách Bürgerově a Erbenově o tragickou vinu, páchanou rouháním se Prozřetelnosti, v mé však o tragickou vinu širšího, všelidštějšího dosahu: o vinu, spáchanou povolením nadměrné touze po Věčnosti, t. j. po Absolutní Svobodě, Absolutním Štěstí, jedinci dosud nepřeklenutelných, protože dosud nevykoupených zákonným vývojem činnosti Boha-Vesmíru, uskutečnitelných teprve na konci vesměrného vývoje zásluhou spolupráce všech částic, monad-buněk Božího těla-kosmu. Čtenář, který by se nedostatečně, nedost hluboce včetl v mou balladu, mohl by proti ní namířit námitku zásadního významu: Kde je t. zv. tragická vina Maryččina, v případě, že o ní platí slova Nočního Milence: „Kam pud tě žene, tam jen jdeš, osudu svému neujdeš“ atd.? Nuže: V mém díle stojí proti sobě dva světy, dvě sféry, jako symboly dvou principů metafysických: Noc a Den, svět noční a svět denní. Noc – toť tajemná oblast Věčna, sám její propastný klín, Bytí v jeho prazákladní způsobě,
[81]
v stavu naprosté neodlišenosti, naprosté potenciality, kde střetá se tajemství primérní, železné Určenosti dění s mysteriem prvého absolutně Svobodného tvůrčího aktu, anticipované Vše s pouze pomyslnou Nicotou-Prázdnotou (imaginérní Dosažení se zdrojným Základem, Budoucnost s Minulostí), prazákladní Skutečnost se Snem, absolutní Plynulost s absolutní Stálostí; říše Noci před stvořením nebe a země řecké mythologie, mystická říše Moir, nezbadatelné, bezmístové, bezčasé sídlo Matek z druhého dílu Goethova „Fausta“, „im Grenzenlosen“, „im tiefsten, allertiefsten Grunde“, do něhož se vchází „ins Unbetretene, nicht zu Betretende“, a kam vcházejícímu možno říci stejně: „Versinke!“ jako „Steige!“ V tomto pojetí je říše Noci prazákladním zdrojem nejvyššího Kladu Existence, jsouc Existencí, jaká je samou v sobě (Existencia per se), a Hvězdy v mé básni symbolisují tento její znak; zároveň je však potenciální branou v absolutní Temnotu, v absolutní Chaos, v Nicotu,*) oblastí Hry a Náhody a tak spolu doménou „temných mocností“, jevištěm kouzel, umožněných stálou možnou záměnou reálního s potenciálním a tedy – ve světle Dne – irreálním. Jen silný duch, jen duch mocně nabitý světlem denním, genius, smí se, veden světlem svých slunečných očí,
*) Neboť nedokonalost jevové existence, existence „denní“, postuluje nutně vedle absolutně kladného i mysticky absolutně negativní princip v základě Bytí; svit, který, ač Boží, není nicméně dosud splynulý s Bohem, který není dosud zcela a sám Bohem, nýbrž jen jeho tělem, postuluje nutně symbolickou bytnost v „Satanu“.
[82]
odvážit v podsvětné-nadsvetné hlubiny-výše Noci Bytí, aby z Ní kořistil a rozmnožil jí světelnou sféru Dne. Průměrná bytost může v Ní jen zbloudit a se zmařit – ta má se sice oddat zbožnému vědomí, že nad ní drží stráž v základě kladný hvězdně mystický princip Noci, ale jinak chránit své bytí čarokruhem zásad moudré tradice ve vymezeném okruhu denního působení. Naproti říši Noci stoji říše Dne: Účelný výtvor Boží, volený k zdokonalení Jeho a tím i zdokonalení veškera Bytí, říše prostoru, času a mravních norem a tedy svět se vším jeho děním a tvořením empiricky skutečný, kolbiště činů kausálně zřetězených, jeviště reálních cest pro pouti, diktované a volené jasně vymezenými záměry a cíli. Pro Maryčku, symbol to skutečné bytosti,*) je – třeba metafysickým prapůvodem (jako každá bytost) souvisela s Nocí – obor působení jedině v oblasti Dne. Její pouť Nocí, diktovaná její neujasněnou, bezměrnou touhou po absolutním Štěstí-Svobodě, stává se jí nutně záhubnou, vedouc k nesoustředěné, bezcílné a tedy neplodně utracené existenci. Svod Nocí, totožný s touhou v její bytosti, je pro Maryčku ztělesněn v Nočním Milenci. Tento Noční Milenec, zjev vysněný-vycitovaný z klínu Noci, symbol ethicky
*) Maryčka je symbol nejrůzněji možné šíře. Nejužší: Dívka svedená smysly a obrazností k dobrodružně volnému životu bez mravního podkladu a posvěcení. Nejširší: Každá bytost (ať jedinečná nebo kollektivní) milující život pro život, život jako prosněný sen, život dionysský, ne život pro jasný a kladný cíl, pro dílo. Prostě: Každý tvor denní říše milující Noc pro Noc.
[83]
záporného významu Noci pro konkrétní denní průměrnou bytost (tedy, komu hoví spíše symbol posvěcený tradicí: Ďábel), mluví docela logicky se svého stanoviska syna Noci, praví-li k Maryčce: „Kam pud Tě žene, tam jen jdeš, osudu svému neujdeš“ atd., právě jako mluví se svého stanoviska docela logicky, vykládá-li jí: „Sen, Skutečnost, a Noc a Den, jaký zde rozdíl, řekni jen? Co žije touhou v nitru tvém, jak vnější svět je skutečnem“ – neboť pro Noc, byť Noc, jsouc Matkou Všeho, byla i Matkou Času, žádného času nestává, neboť je mimo něj a před ním; i neexistuje pro Ni žádný rozdíl časový, žádný přechod od touhy k uskutečnění a tudíž také žádný rozdíl mezi předurčením a mravní vůlí. Než jinak je tomu pro konkrétní bytost denního světa, pro Maryčku. Pro tu existuje empirické stanovisko jevového života, a to jak co do principu kausality: Rozdíl mezi pouhým předmětem touhy, tedy snem, a mezi jejím živým ztělesněním, tedy skutečností, jak to také Maryčka projevuje svým nedůvěřivým údivem po zjevení se Nočního Milence („Klame ji Noci šalba zlá? Klame ji vlastní touha jen, setmělé mysli živý sen?“ atd.), tak co do relativní svobody mravní: Rozpor mezi touhou a svodem směrem jejího založení na jedné straně a resistencí bytosti v základě přece jen denní, protože lidské, na druhé straně, a zápas v mezích času mezi tímto osobním založením a základní, denní její disposicí rodovou (toto osobní založení symbolisuji v balladě „hladově černýma očima“ a temnými, v kritickou chvíli hazardně rozpuštěnými vlasy; naproti tomu odpor proti svodu, bázeň ze své touhy a rozvahu symbolisuji varovným „Hlasem“). Pro Maryčku je pouť s Noč-
[84]
ním Milencem symbolickými krajinami – duchovými stanicemi v postupném zasvěcování se Noci, skutečně poutí – ovšem jen do chvíle, než propadne Noci, zbloudíc v Ní nevratitelně. Teprve od tě chvíle podléhá zákonům, jež vládnou v Její říši, v říši, jež „nemá hranic“, nýbrž jen „jícen, jícen tmy“, neboť je mraznou, pustou oblastí Nekonečna, kde je z každého bodu stejně nekonečné daleko k Středu a tedy žádný rozdíl místový, a tím i každý pohyb nutně jen zdánlivý, imaginární, ethicky nesmyslný; kde: „všechno jedno: věčné stání jak bezkonečné putování“, pro empirickou, Noci propadnuvší bytost jen nesmyslný, fantomický život, v stálém bloudění „ze snu v sen“. –
[85]
OBSAH.
Předmluva5
Noční Milenec7
Plod Poznání38
Poslední pokušení Syna Božího-Člověka43
Persefoné51
Dva zpěvy56
Moudrost Goethova „Fausta“61
Umělci65
Otče Náš!76
Poznámka k Nočnímu Milenci81
[87]
JAN Z WOJKOWICZ.
Plným jménem Jan Nebeský rytíř z Wojkowicz. Narodil se 18. května r. 1880 v Nymburce. Po gymnasiu v Praze a v Kolíně poslouchal krátký čas na filosofické fakultě české university přednášky z dějin filosofie, o psychologii, esthetice, dějinách písemnictví a umění, zároveň uče se pilně cizím řečem v Berlitzově škole. R. 1900 podnikl větší cestu po severním Německu a ostrově Rujaně.
Od dětství sláb a churav, podlehl organismus jeho r. 1907 nervové chorobě, takže upoutala jej na lože. Od té doby tráví život svůj trvale v rodišti, většinou na loži, věnuje své volné, t. j. od trudu nemoci osvobozené chvíle studiu a tvorbě, R. 1915 se oženil.
Za své choroby prošel obdobím vášnivého vědeckého zájmu, hlavně přírodovědeckého, který jej na čas oddálil poesii. Básníkovi bylo ustoupiti krisi pochybovačného, agnostického positivismu. Ale vyšel z něho jako moderní, na realistické základně stavící idealista a spintualista. Tehdy obrodil se v něm také zas básník (k. r. 1914). Pod úhlem nového životního a světového názoru, obohacen erudicí minulých let a ozbrojen mužnou kritičností, zadíval se podle vlastního sdělení i „cílevědoměji, programněji a šířeji“ na své dílo básnické, vytvořené již i teprve zamýšlené, v nitru počaté a v zárodku pocítěné.
Knihy básní: Poesie, v Praze, nákladem vlastním 1900; Meditace, t. v publikacích „Kruhu českých spisovatelů“ II. 1905, Cyklu „Elegie a nostalgie“ kniha I. Sny a touhy, II. Bolesti života, t. Fr. Borový 1914–15.
[89]
Knihy próz: Mizení. Historie Duše v posledním půlletí její pozemského otroctví. Napsal autor ***. V Praze, Volter a Zika 1898; Mysteria amorosa, t. v Kosterkově knihovně „Symposion“ VI. 1899; Gerda. Román. V Praze u Josefa Pelcla 1901, po druhé u Hejdy a Tučka 1914.
Rozprava: O problému individualisace. Příspěvek k filosofii umění. V Praze nákl. vl. 1900; četná pojednání roztroušena po časopisech. Výbory: v „Nové České Poesii“, vydané péčí „Kruhu českých spisovatelů“ 1907; v Procházkově „České Lyře“ 1910 a 1913 (s podobiznou).
O básníkovi: sám autor v Článku Úvod k mému básnickému dílu, Lumír, r. XLI. č. 11; Arne Novák v úvodu k „Nové České Poesii“ a několikrát ve svých dějepisech české literatury.
Jan z Wojkowicz jest básník jemného ústrojí citového, ostrého postřehu psychologického, především pitvající vlastní duši a její vjemy, ale posléze hlubokým a soustavným přemítáním osvobozující se z mučivého subjektivismu, plného snění a melancholie, k pevnému pohledu do záhad světa i života. Zprvu více jest puzen vyslovovati se románovými studiemi a lyrickými prózami, jako jest psychologisující „Mizení“ a okruh povídek „Mysteria amorosa“. Směr tento vrcholí románem probouzející se puberty „Gerda“, kde dánské prostředí zakrývá mnoho autobiografického. První básnické sbírky Wojkowiczovy, „Poesie“ a „Meditace“, jeví nám vlohu zasněného lyrika, hudebně melodickou, podzimně dumavou, jinošsky roztouženou, plnou polotónů a tesklivých nápovědí. Sensitiv a illusionista jsou značkou, již razí proň literární kritika. S Otakarem Theerem, svým nejdůvěrnějším přítelem, bývá tou
[90]
dobou čítán za symbolistu, epigona Březinova. Ale tu, jako naráz, vloha obou se osamostatňuje, zabočuje – každá jiným směrem – na vlastní cesty. Vloha Wojkowiczova k metafysice. Od romantické nyvosti, jejž činila jej podobným Novalisovi, od lyrického pantheismu, který spíše než s Březinou spojoval ho se Shelleyem, básník, dříve plachý snílek, dospívá k poznání skutečnosti, jež zprvu naplňuje ho elegickými náladami a nostalgií, ale pak, jak ukazuje tato nová kniha, vede jej k problémům titanským a faustovským, jež jsou problémem lidství. Básník dopíná se idealistického spiritualismu. Hudební jindy verš přijímá vážně, až tvrdé břímě těžkých reflexi, ale též cosi z jistoty a klidu Goethovy moudrosti.
J. B.
[91]
HOVORY BÁSNÍKŮ SV. V.
Pořádá Jaromír Borecký.
Jan z Wojkowicz:
TMY A SVĚTLA.
V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia v Praze typy Sorbonna.
50 číslovaných a autorem podepsaných výtisků vydáno na tiskovém japanu.
Nákladem F. Topiče v Praze.
1918
E: až; 2004
[93]