Tmy a světla (1918)

Básně, R. 1911-1917, Zikmund Winter

Diplomatická verze Ediční verze
TMY A SVĚTLA
[1] SVAZEK V. HOVORY BÁSNÍKŮ Pořádá Jaromír Borecký
JAN Z WOJKOWICZ:
TMY A SVĚTLA
V PRAZE NAKLADATEL F. TOPIČ 1918
[2] JAN Z WOJKOWICZ:
TMY A SVĚTLA
BÁSNĚ (R. 1911 – 1917.)
V PRAZE NAKLADATEL F. TOPIČ 1918
[3] PŘEDMLUVA.
Tato kniha je pro mě vlastně úzkým výborem z dvou knih cyklu mé ideové lyriky, cyklu, jejž hodlám postupně během let vydávat.*) Předkládám veřejnosti předběžný výbor, abych ve svém vydaném básnickém díle postavil vedle dosud vydaných dvou svazků své poesie subjektivní, osobní, citové (Sny a Touhy, Bolesti Života), jež má být shrnuta ve své kompletností cyklem „Elegie a Nostalgie“, svazek poesie objektivní, neosobní, ideové (v užším smyslu těchto slov). Chci tímto předběžným vydáním *) Z knihy Ballady a Paraboly jsou vybrány básně: „Noční Milenec“, „Plod Poznání“, „Poslední pokušení Syna Božiho-Člověka“, „Persefoné“; z knihy Moje Evangelium, básně: „Dva Zpěvy“, „Moudrost Göthova Fausta“, „Umělci“, „Otče Náš!“ [5] svazku své zralé ideové lyriky a lyrické dramatiky zapůsobiti, aby se příliš nezakořenilo ve veřejnosti bludné mínění o mně, jako o básníku výhradně jednak sensitivnim a impressionistickém, jednak pessimisticky reflektivním, jak k tomu zavdala podnět jednostranná kritika mých knih Sny a Touhy, Bolesti Života, ač tato kritika mohla svůj soud snadno korrigovat vzhledem k tomu, že po časopisech dávno jsem již tiskl básně typu knižně v tomto svazečku předložené. Přes to že jsou Tmy a Světla pro autora výborem z knih dosud nevydaných, nehotových, nejsou pro čtenáře proto méně samostatným dílem, samostatnou knihou. Básně v této knize obsažené proniká a tak spojuje jednotný duch, právě ten, který bude, rozveden a jinak utříděn, pronikat a spojovat v jednotný celek celý cyklus knih „Chaos a Kosmos“, a také svým zákonným uspořádáním skutečnou knihu tvoří.
[6]
NOČNÍ MILENEC. (BALADA.)
Noc krásná, jarní... Vláda Hvězd, tajemných, vyšších mocností: Co bylo, není – co teď jest, nemohlo za Dne rozkvésti. Vždyť v dobu tu svět Konečna se vždy tak náhle býti zdá do Nekonečna otevřen – a všechny Bytí prameny, i jejich Věčná Záhada, hlubšími nežli v jasný Den se hovořiti zdají sny. Je v Noci širší, hlubší svět, než dal to tušit jasný Den – činí jej širším němý šer, činí jej hlubším mír a sen. 7 V dál větší každý zvuku sled odnáší širý, volný vzduch, a z větších výší, z řidších sfér se zdá vždy k zemi přicházet sen, pozdrav odvěčnějších tuch. A v šeru tom a v tichu tom, v němž dýše každý keř a strom, v těch zvucích, z nichž se býti zdá tak každý jiný, každý sám, teď onen zde, teď ten zas kdes, a odkud jdoucí, ví sám běs, a zvoucí tiše bůhví kam, teď onen sem, teď ten zas tam k přeludným divadlům a hrám, promlouvá tajemství a děs, kouzlo a léčka, svod a klam. Jeť doba vlády nejen Hvězd, tajemně věčných Sudiček, vznešených, vyšších mocností – 8 je doba také bludiček nad temnem lidských rozcestí: Ty svítí do všech lidských cest, ty touží duši v bahno svést. Je doba vlády živlů všech, jež tmu a zmatek milují: démonů, skřítků, harpyjí, plivníků, zmetků, jezinek, upírů, krev již upíjí. Všeho, co chtělo Bohem být, než v cesty půl zůstalo stát, v půl cesty pro svůj nízký rod – tak umí pouze čarovat. Jen čarovatčarovat, svým trudem zlým za los svůj na světu se mstít, mást jej svým scestným uměním a tak své prázdné srdce vším si naplnit, si nasytit. 9 Není-li silný dost tvůj duch před svodem temných mocností: Zakryj si zrak, zakryj si sluch – a kol své lidské bytosti ochranný opiš čarokruh, říkaje v duchu slova ta, jimž matka tvá tě učila. Co v době té již spalo vše pod jistou střechou rodných chat, v důvěře k Moci Neznámé, jež nad námi bdí ve Hvězdách, z rodného domku vyšla vrat před svojich blízkých zbožný prah: Kdy spalo v celé vísce vše, jen ona nedovedla spat. Chaty a Noci na prahu jak okouzlena stanula: Oh, jaká moc dnes z Noci té k ní širou dálí vanula! 10 Své ruce dlouhé, bělostné, blouznivě v týle sepiala, toužebným v týlu pohybem kouzelně temné vlasy své netrpělivě odpiala – tak prostovlasá, chtivá hry, své dravé duše v želu zlém do ticha toho, do dálky velikým vášně pohledem hladově černé oči své pevně a vroucně upiala – pak v propast oné zrádné tmy, v níž pro ni spaly luzným snem možnosti žití závratné, z nejvnitrnější své bytosti své duše touhou raněné horoucí náruč rozpiala, blouznivým hlasem zvolala: „Jak krásně tajemný je svět, jenž do dáli mě láká jít! Ach, rozšafný ten, nudný klid, 11 ten všechen zdejší trud a hnět za sebou navždy, navždy mít! Než u přeslice celý věk jen dívat se, jak roste nit, a sít a žnout, a žnout a sít s tou nudnou péčí celý věk o zajištěný časný byt – tak provždy tady zakrnět, tak mladý věk svůj utratit pro samou práci, starost, hnět, to věru neznamená žít! Ne, nejsem,nejsem jako družky mé! Jsou hodné, ke mně dobré, vím – jak krotké však, jak střízlivé, jak snadno spokojené vším! I Václav – hodný věru hoch, i řádný, jistě má mě rád – než, kdo by na mém místě moh tu prostou duši milovat? 12 A matka? Dobrá žena ta ať šije, peče – s křížem vše! Nevyjde večer za humna bez říkadla a bez kříže! Oh, jak jen možno v chýši žít, když kol ní celý širý svět! Jak za hocha zde možno jít, když srdce touží v dálku spět! Jak může milovati Den, kdo slyšel hovořiti Noc! Jak v světle žíti spokojen, kdo slibů temnot poznal moc! A dnes ten širý noční svět tak obzvlášť láká v dáli jít! Oh, moci jen zde život ten, ten všechen nudný trud a hnět na věčné časy opustit! 13 Ó, že jen váháš, milý můj, jediný drahý hochu ty, Milenče Noční vysněný, za krásné noci takové vystoupit ke mně z noční tmy! Mne láká vše to neznámé, co k nebezpečným volá hrám, vše, o čem nevím, odkud jde a kudy, jak, a proč, a kam – Oh, přijď dnes, ty°můj Neznámý, jenž v kouzelné mě vábíš tmy, přijď pro mě si dnes, milý můj, a odnes si mě, kam chceš sám!“ Než, sotva že to dořekla. Kol kolem náhle, jak by tma tmou prázdnou nadál nebyla, než v tichu zlém a ztrnulém vždy víc se něčím plnila. 14 Vtom zablesklo se, zavál chlad. Úzkost i rozkoš nevýslovná – tak mráz a žár, a žár a mráz – projala dívčí srdce v ráz: A jak by se v ní ozval zrovna Osudu hlas! A už se zdvihla vichřice: A jako by v ní zazněla Volného Žití polnice – tak byla strašná, vábně zlá! Teď blesk a hrom – a jaký div! Kde vzal se, tu se náhle vzal – před udivenou Maryčkou muž černý, krásný, štíhlý stál. Plášť skvostný visí nedbale přes hubenou, však silnou plec, vous černý, dole střižený – 15 toť On, toť On, On Vysněný sám její Noční Milenec! Ty oči, kde to temně plá, jak propast Noci závratná, že každý, kdo v ně pohlédne, v jich divné hloubce bezedné bez škapulíře utone – ta tenká ústa, stažená v tak urozeně výsměšné zlovolně trpké grimase – ta úzká, malá ručka bílá, v níž netrpělivá a chtivá, a lačná tak a panovačná se chvět zdá síla – toť ve všem On... A teď už v ráz, tak slavný, hrdý, kovový, tak temný, jako hrobový, k ní zazní hlas: 16 „Ty’s volala mě – já tě slyšel, pro milou svou si milý přišel. Vím, že mě znáš – ha – vždyť jsem ten, jejž dávno snil tvé duše sen: Miluju jenom vírný let, má vlast je širý noční svět – milenkou mojí ta pak je, jež, jako já, Noc miluje, všech Jejích poutí volný směr, sen, tajemství, a klam, a šer, a vítr, bouři, žár a plen; v mých očích širá, temná Noc je moje krása, moje moc: Jsem Noční Milenec, jsem ten, jenž od tebe byl vyvolen!“ Vidí a slyší Maryčka – přec: Klame Noci šalba zlá? Klame ji vlastní touha jen, setmělé mysli živý sen? On, její Noční Milenec? Toť neslýchaná věru věc! 17 Než, jak by její duši znal, Vysněný v odpověď jí dal: „Sen, Skutečnost, a Noc a Den, jaký zde rozdíl, řekni jen? Co žije touhou v nitru tvém, jak vnější svět je skutečnem. Já přišel pro tě v tento čas, tam odvést tě, kam toužila’s – pojď tedy se mnou, moje milá, kam tajemná tě žene síla!“ A co tak temně hovořil, své zraky v zrak jí ponořil, a jeho malá ruka bílá ji v pase k sobě pevně vila. Když teď mu v oči pohlédla, až láskou celá pobledla – když jeho ruku pocítila, tělem jí prošla zvláštní síla. 18 „Je noc a tajně s tebou jdu, mé slovo má můj snoubenec – než s tebou, s tebou půjdu přec, ať třeba všeho pozbudu!“ Ó jak se sladce, sladce jde, v čarovné Noci měsíčné po Jeho boku! Směle tak on rukou pas jí ovíjí, co ona cele – v zraku zrak – jak snem se láskou opíjí. Už přešli vísku. Divná věc: zde jak by zaváhala přec, dívka své kroky staví v ráz. To jak by jemný, důtklivý ze zadu na ni volal hlas: „Maryčko, probůh, kam to jdeš? Je tmavá Noc, ty do té tmy, s Neznámým, v osud neznámý – nebojíš se, že zahyneš?“ 19 A Maryčka se mocí vší svou rukou náhle pokouší tu ruku lačnou, panovačnou, již v útrobách až cítí žhnout, od svého boku odejmout. „Můj milý, poslyš – je tak tma, a cesta je tak nejistá. Čas nespěchá – Dne vyčkejme, kdy roztaje, co pouhým sněním, v jasném a klidném světle denním – a pak se na pouť vydejme.“ Usmál se pouze Milenec: „To nepraví má milá přec? Když pud tě vábí v celý svět, tu, holka, nesmíš otálet – když daleko se dostat chceš, tu nesmíš nikdy příliš zpět, ne na cestu se ohlížet; 20 jen jednou žiješ – každé chvíle je škoda, které nežiješ. A Život – to je právě Noc, ta její nejistota, moc, ta cesta v nezbádané cíle... Věř, víc než zde lze v letech žít, dá se mnou jeden okamžik!“ A to když mluvil, jeho zrak plál odvážně a svůdně tak, že, když do něho pohlédla, zas k němu náruč pozvedla. A za ní to jen zavzdychlo, pak v temnu noci utichlo. A zas tak sladce se to jde, s Neznámým v kraje neznámé; on zrakem svým ji opíjí – a ona lásku z jeho rtů tak dravě, ssavě vypíjí. 21 A jak tak jdou – tu se jí zdá, jak by s ním zrovna letěla, jako by každé krátké chvíle pospolu ušli dlouhé míle – a co dřív žila kolik let, jak žila by teď minut pět. Tu náhle před nimi, hle, les: Tmavý a hustý – samý děs. Tak temně, chmurně to v něm hučí, tak úpěnlivě lká a skučí, tak teskně to jak vzdechy šumí, než zoufalství je navždy ztlumí... A za Maryčkou nyní zas, a nyní ještě důtklivější, než jakoby už vzdálenější a při tom ještě tesklivější se ozve hlas: „Maryčko, probůh, domů spěš, obrať se ještě, dokud čas! 22 Teď ještě-li se nevzepřeš: zahyneš, jistě zahyneš – ó, vytrhni se, spas!“ A Maryčka zas staví krok, objatý uvolňuje bok. Oh„Oh, milý můj, já bojím se... Než volím s tebou jíti dál, chci jasnou odpověď bys dal: Co v příšerném tom pralese? A co mi vůbec přinese ta cesta s tebou ještě dál? Já navždy opustila své, ó, vím, že mají po mně žal – nuž vědět chci, kdy dojdeme a kam že vůbec dojdeme – nuž vědět chci, zda cesty cíl za všechny oběti by stál!“ 23 Tu Noční Muž se zasmušil, a tak jí v odvet dal: „„Kdo do daleka touží spět, ten nikdy nesmí pohlížet na cestu vpřed! Ten nesmí ohlížet se vzad, ten nesmí času počítat! Ten nesmí po dalekém cíli cesty svojí se nikdy ptát a toho, čeho druzí tak se bojí, se nikdy bát: Jen tehdy bude zralý dost stonouti v Noci nesmírnost... Ten les: Ha – jsi-li moje pravá milenka odvážná a dravá, tu jeho píseň s větší láskou k Noci,Noci slyš, znovu slyš: A jistě hudbu přenesmírné moci a spolu krásy, jež je divá, žhavá, z ní uslyšíš!““ 24 A zas ta krásně dvojaká řeč jeho dívku uláká. A jak naslouchá znovu písni temného lesa – v sladké tísni, teď se jí jeho hudba zlá v své temnosti tak slavnou zdá, a všechna bolest, jež v něm kvílí, zdá se jí mocným doprovodem k nějaké vzdorné písni síly, hrdinné vůle k rozkoši, a byť za cenu muky vší, jež za ní přijde v příští chvíli. Vrhnouc se Svůdci do náručí směle a pevně vchází v les. A teď: Ať sebe temněj hučí, ať ještě úpěnlivěj skučí, ať sebe bolestněj to šumí – ať hloží její nohy bílé sebe víc krvácí a mučí – ať zdá se, že vše za ní padá, 25 hroutíc se v stonech navždy v rumy, ať z šera po níní, co chcechce, sahá, jí laje, kleje, trhá, tahá: V podivném, snu jak, opojení jí nějak všechno jedno dnes. V podivné, vzdorné vášně síle zdá se, že všechno jinak cení, bolest dnes jinak chápat umí! Že nad vší hlasnou hrůzou kolem, nade vší mukou, nad vším bolem, mocnější cítí v sobě ples v náručí toho, jenž ji učí, že růže jsou, ne krev, jež pučí pod patou jí – že plesem děs a Boha větším Satan-Běs! Tak v bouře jeku, praskání, jen jeho cítí laskání a v zuřících kol plamenech jen jeho vášně douti dech! 26 Tak spolu šli, tak létli míle, až posléz v pusté zimné pláni, bez svitu, zvuku, hranic, cíle, jak zoufanlivé umírání, se ocitli – – – A náhle chvíle už nelétly, ty teď jen stály. Maryčka náhle ohlédá se: Vše pojednou tak jiným zdá se, co cestou zřela a co žila; jak by se byla teprv nyní a náhle ze sna probudila: S neznámým, hrozným mužem v Noci, v neznámém pustém kraji stojí, tak sama a tak bez pomoci: Samota tísní strašnou mocí, hrozného muže se tak bojí – a vyprostit se – není moci. 27 Hvězdy se v rubáš mraků skryly – dál Maryčka jít nemá síly... „Pusť mě, chci nazpět domů jít, k milým svým zas se navrátit!“ Zasmál se pustě Neznámý do pláně bezútěšné tmy: „„Takému plánu výhost dej, ne, domů cesty nehledej: Daleko’s příliš se mnou šla, zpět cesty bys už nenašla.““ Maryčka stojí. A hle, hlas, tak hudební, tak milený, než teď tak smutný, vzdálený, jak minulý by zněl v něm čas, se za ní náhle ozve zas: „Maryčko – pozdě, pozdě chceš, teď domů cesty nenajdeš: 28 Já varoval tě, kdy byl čas, už duši svoji zmařila’s...“ Hlas dozněl, jak když v chvíli pozdní,pozdní v krajině umíráček dozní. Daleko rodný domek je, daleko Václav, mamička, daleko družky upřímné – ubohá, smutná Maryčka! A je jí náhle, jak by byla tak dlouho a tak mnoho žila – než jak by vše, co v žití cenné, si byla navždy promarnila... „Tma za mnou je, tma přede mnou, vesnička rodná daleká! Neznámé světy v dálce jen, tak v dálce svítí nade mnou, svit jejich neproniká tmou – a z cesty tmou v kraj neznámý nic dobrého mne nečeká. 29 Ó, že jsem domov opustila! Jak nyní Noc tu proklínám! To temno, sen, tvých očí plam, vše, z čeho teď jen hrůzu mám, jen pustý stesk a hrůzu mám!“ Tu Temný Muž se zasmál zas, tak divným, zoufanlivým smíchem, že jako pláč zněl pustým tichem. „„Cha, jaký lidský, denní klam! Slyš: Noc, byť matka Času sama, přec sama nezná žádný čas. Kam pud tě žene, tam jen jdeš, Osudu svému neujdeš. Já dávno dřív ti souzen byl, než jsem se tobě objevil – ty srdcem svým dřív se mnou’s šla, než ústa tvá mě volala. 30 Jsi mou – teď se mnou dál pojď jen cestami Noci, ze snu v sen.““ „Snoubený... Vrahu – nelze mi!“ „„Přec musíš! Neb Noc hranic nemá, ta má jen jícen, jícen tmy! Ať mluví sny, neb ať je němá, vždy končí v prázdnu – věčnu tmy... V Ní všechno jedno: věčné stání, jak bezkonečné putování... Té Noci náležíme my!““ Maryčku chyt a na se strh, pak v propast Noci se s ní vrh... *** Den jasný nastal... Vládce dne, tvoření, ruchu, světla střed, 31 Král Slunce opanoval svět vstav nad ním v kráse velebné. A zas, jak náhle, zapadla do bezedného propadla říš Noci. – S ní kams propadla se vláda věčných, temných sil. V ten čas, jak by vždy náhle, v ráz: Ten celý Nekonečna lán do prázdna tmy zejících mil, ten celý chaos temných sil, odstředivých a rozptýlených, zas v svět, jako omezený pás, v svět samý pohyb, ruch a jas a pevný promyšlený cíl se mocně stáh a soustředil. V ráz hukotem oživuje les. 32 Budí se město, budí ves – vše náhle samý hluk a hlas. Pisárny, továrny a dílny, učebny, krámy, ordinace – vše samý vzruch a klopot pilný, vše plné, všude samá práce. Je světlých sil, je práce čas. I na polích, od vzchodu dne, zřít šátky, šíje skloněné. Na všechny strany světové, na východ, západ, v sever, jih, do dáli širé množství jde cest polních, silnic; kam že z nich ta která chodce dovede, byť po dnech sebe četnějších, je dobře známo. 33 Po cestách, jitřního světla zlatý nach, tak svatě leží, slavně hoří – jak světlé požehnání Boží, jež cestou ukazuje, svítí, všem těm, kdož touží v dáli jíti. Je nyní čas těch, kteří vpřed jdou, těch, kdož tvoří. Dle největšího příkladu, jímž Bůh co tvůrce nejvyšší rozlehlou říš svých nočních sil, své tvůrčí moci základu, pro zdar a blaho země vší v nejvyšší vůle soustředění na tvárný kosmos světa mění, co v svého ducha jasný cíl: Geniů chmurných oči jasné poklady svoje, střežené i anděly i ďábly Noci, 34 tajemnou odkrývají mocí, v podzemí širém duše své – je jasným pohledem svým mění ve světla zlato čisté, spasné, v potřebný ducha peníz denní. Hle, s tribun, katheder, zpod krovu, s prestolu královského trónu – ten v tvaru, barvě, onen v tónu, ten v krásném příměru neb slovu, ten v poučce, ten ve zákonu – jak sypou všem dar svého jmění, od pokolení k pokolení pro zdar a blaho millionů...! Než nejen velcí tvůrcové, zářící světa vůdcové, jsou pozváni na Boží lán: I pro toho, kdo menší vzrost, zde všude úhoru je dost, jenž čeká pluhu, čeká bran. 35 Vše, co má dobrý, jasný cíl a cest svých k němu dobře zná, ve Světa dílně čestný díl obecné práce vykoná. Ať jakýkoli je tvůj duch a jakékoli schopnosti: V tohoto díla světlý kruh ty snaž se činně uvésti. A poctivá-li vůle tvá, Bůh v díle tvém tě požehná. Co všude práce plodný dech se v rušném rytmu ozýval a jeho pravidelný spěch k pospěchu jiné vyzýval – zvěst o Maryčky zmizení se mezi lidem šířila, a mysli všech, kdo znali ji, tajemstvím sudby zvířila. 36 A rokujíce, kývali hlavami svými zkušeně, a starou pravdu vzrušeně, zbožně si opakovali: Že není radno v Noci tmě na cestu nejistou se dát, lákáním touhy šalebné, tak neurčité, bezměrné nechat si srdce oklamat. Že mate šer, v zmar svádí sen – a krásný že je rušný, jasný Den! 37
PLOD POZNÁNÍ.
Pod Stromem Života, jenž v středu Světa tak hrdě vztyčené nad zemí k Nebi, hluboko v půdu vsazen, svoje témě nes a v majestátnou šíř své rozprostíral větve, života květy plesně rozsvícené, poznání plody teskně zatížené, sklíčen a roztrpčen kles v mdlobě Člověk. Ne Adam už a přec krev z jeho krve, ne prostřed Ráje už, však v Země zakletí; ne zvěří důvěřivou obklopen, šelmami však, jež na něj z úkrytu cenily tesáky, očima blýštěly a z hrdla řičely svou k němu nenávist; ne trpný, bez potřeb, blažený v dětské hře, však hladem po hmotě a žízní poznání uštvaný, zrazený – Ne Adam užuž, a přec krev z jeho krve, než Abelův, víc Kainův potomek, 38 zde pod tajemným Stromem Života proklínal Boha, zrádný Jeho Strom, i svého praotce, že ďáblem dal se svést, by pojedl kdy plodu poznání. Ten Ďábel! Jak mu tehdy lhal, praotci jeho, jak mu tehdy lhal! „Jez!“ řekl tehdy „Jez! A staneš se moudrým a blaženým, jako tvůj Otec, Bůh!“ Oh vyplnilo se! Tak moudrý je, že od ďábla anděla nerozezná; tak blažený, že není skývy chleba, jíž v žáru poledne by nemusil si na tvrdé, bránící se zemi těžce dobýt; tak bezpečný, že ani na chvíli zbraň nesmí poodložit, aby nebyl od zvěře stále na něj číhající, nepřátelské mu tak, jak on jí býti musí, má-li být živ, zaskočen, zahuben! 39 A Člověk zvedl pěst a k Stromu zahrozil: „Lháři!“ syk, „Lháři! Zrádný, ničemný, jak vše, co vydá kletý tento Strom!“ Tu, hle, zpod hustých větví temně šumících, mimikry Stromu, zakletý snad v něj, snad zlíhlý z něho – Ďábel vytáh se, opice šerednášeredná, a přec tak obratná, s očkama výsměšnýmavýsměšnýma, a přec jakoby za nima v hloubce oheň vědění, nejukrytější poklad Pravdy temně hořel. „Já nelhal,“ děl – a ušklíb-zasmál se, jak tisíc potměšilých skřetů najednou, a přec tak svůdně, jako tisíc sirén záhadnou krásou hlubin zraňujících. „Já nelhal a teď nelhu tobě zas, když opakuju, co jsem tehdy řek praotci tvému v Ráji: Jez zde, staneš se moudrým a blaženým, jak Otec tvůj, jak Bůh! Což nejste z jeho krve? – Neřekl jsem: Pojez! Já řekl: Jez! 40 A moudrost, blaženost mu Boží slibuje já neřek: Hned! A též jsem Adamovi neslíbil, že v Ráji zůstane, když pojí plodu, jenž oči pro vědění otevírá a vyrost na Stromě, jenž v hloubce koření a zpupně hrouží témě v Nebes klín!“ A Stromu mimikry či zloduch zakletý do jeho těla – Ďábel zátah se Člověku ve Strom zpět, jak vlna v hladinu, hlas jeho zánik v Stromu šumění, jak zaniká ve snění přeludném na chvíli zakmitnuvší v něm myšlenka hluboká. Vše bylo jen jak přelud... A přec: Byl to přelud? Vstal Člověk zbledlý, vztyčiv se jak Strom, jenž před ním strměl k Nebi temenem, své paže rozkřídlil, jak On své větve širé, a slavným doprovodem k Jeho šumné hudbě zazpíval píseň velké k Němu lásky: 41 „Buď požehnaný, Strome Života, z něhož jed Adam v Dětském Ráji svém! Buď požehnaný plod Tvůj tajemný, byt z ruky Ďábla podán! Buď požehnána kletba, kterou vzal Pán Ráje na sebe, by Člověkem se stal a odtud rozvíjet se mohl na Zemi! Jen v potu tváře Hmotu zmáhaje, jen množe se a povždy znovu mře, než množením se rodě povždy znovu, vždy více nasycený plody poznání z Tebe, ó Strome, tak vždy víc a víc schopnější práce, boje – může Člověk růst a vzrostlý jako Ty, ó Strome Života, v Střed Země, v Pekla výheň vsazený a přece témě své hroužené v étheru myšlenek-činů Božích, se moudrý, blažený stát jednou jako Bůh!“ 42
POSLEDNÍ POKUŠENÍ
SYNA BOŽÍHO-ČLOVĚKA.
V Jerusalemě, na plošině chrámu, odkud do nesmírné a velkolepé dáli tak snivě drahou se zem širá vůkol těm očím zrozeným zde jevila, se stalo to. Když Ježíš Nazaretský hloub nesmírnou i širou drahou dál svým zrakem, duchem pojal – stalo se, že v duši jemu počal mluvit hlas. Divný hlas byl to. Neboť nikdy jestěještě tak Ježíš na rozpacích nebyl, čí to vlastně hlas, jak tentokrát – a on se vyznal už ve vnitřních hlasech přec. Už v dětství často je slýchával, zpravidla o samotě a za soumraku. Slova říkaly mu taková, o jakých bratřím jeho 43 se nikdy nezdálo. Už tehdy tušil z nich, že jiný druhých jest, že, zvláště nadán, je Kýmsi vyvolen,vyvolen vykonat velký čin. Pak slyšel jej, prv jenom nejasně, pak stále jasněji a určitěji – až mocným hlasem trub mu v nitru jeho zněl, když provždy rozhodl se Mistrem stát a hlásat lidem Ducha. Rovněž hlas to byl, jenž na poušť vyslal ho, by promysle až na dno myšlenku Boží, které učit chtěl, tak vnořil se u Boha Tajemství, Původce všeho, Podstatu a Cíl, až Otec sám by mluvil z jeho úst jak z toho syna svého posvěcených úst, jejž druhým ustanovil pastýřem! Až dosud vždycky poznal, čí byl hlas. Bylo tak snadno poznat, kdo zde mluví, jak snadno poznat lze od gesta křeč, od dobra zlo a život od smrti. 44 Když mluvil k němu Ďábel na poušti, by svého ducha vtip a umění tak v prospěch svůj i lidu obrátil, by všecko kamení, jímž oplývala poušť, na chleby změnilzměnil, a tak proměnil pot, bídu lidstva v hmotný blahobyt – tak snadno poznat bylo Jeho, Ducha Hmoty, jenž celý svět by změnit chtěl jen v břich a Ducha, jemuž Hmota nástrojem, sám v pouhý nástroj a sluhu Hmoty změnit – a tak pro vše časy Jej, věčný, svatý princip pohybu a tvorby ke spánku, nečinnosti v Hmotě odsoudit. Když na temeni hory, odkud v šíř i dál v bohatství nesmírném se rozprostírala zem s lány polí, městy, hrady, chrámy, mu šeptal hlas: Že to by všechno moh, ba víc, ba celý světa širý kruh si podmanit svým duchem, v kterém oheň Otce plál jasněji, než v davu tisíců – jak byl by nepoznal Ho – Jeho, Ducha Temnot, jemuž je blahem pod hrnéčky Hmoty 45 duše, ty ptáky svobody a světla, si pěstovat, je ohněm vášní sytit a dým, jenž odtud stoupá, libé kadidlo, ssát marnivými svými nozdrami! Než dnešní hlas zněl jinak. A zněl takto: „Hle, Synu Boží, Ty přec dobře víš, že vše, co zrodilo se, žije, i co zmírá, je stejně z Otce, Jeho ducha část. Že vše jen z Něho pošlo, trvá jenom Jím, Jím poznává se, v sebe přechází, tím právě že vše Jedno – On jen jest, byť rozvinutý v prostoru a času. Že vše, co kolem zříš v té slunce širé kráse, ty paláce, ty domy, olivové háje, lid dole, stejně jak ta obloha, i se sluncem – a ty zas sám, je jediné jen tělo, tělo Jeho, v němž jeden žije duch a týž, co v tobě. Jím že je spojen živých, mrtvých svět, 46 svět lidí, zvířat, rostlin, nerostů, že kdo dal bratru, také Jemu dal. Že vše jen z Něho pošlo – v Něj zas vrátí se. To věda, celý uváživ svůj věk, proč dále žít chceš, trmácet se, učit? Což není všechna pravda tím už vyřčena, že stvořena, že existuje Bůh? Proč nerozevřeš náruč, nespustíš se dolů, tak radostně, jako se vrhá syn v náručí otce? Není-liž ten prostor, a prostor všechen celém po světě, náručí Otce tvého vskutku? Nebo bojíš se, že zlomě údy své, i duši svou bys zmařil? Jsi malověrný tak – ty, „Ducha učiteli“? Nevěříš, čemu učíš? A přec učit chceš? Vždyť věděl bys přec jinak: duši, tělo tvé, že chytí andělé, jen změní, nezmaří, když Otec Život jest – a ty jsi z Otce! Věříš-li, učiň tak, tisícům příklad dej hrdinství pevné víry! Váháš? Nevěříš?“ 47 Hlas divný, svůdný. A on přece váhá. Pot setřel s čela. Prostor širý s výše se všemi kopulemi chrámů, domy, horstev hřebeny, vše jak by svádělo ho splynout se vším tím jak s pravou vlastí svou – zpět s Otcem splynout... Než náhle hlavu zved, a jasný hrdý zrak, děl pevný zas a mocný: „Ano, vše jest On. Proč, rozloženo, vše přec v různém trvá bytí? Proč roste, mění se – tak vyvíjí se v čase? Zda o zemi a syna člověka se princip Hmoty, Smrti nedělí s principem Ducha, jenž je Život Věčný? Zda hovado snad víc než člověk jest? Neb tráva plevele než stéblo obilní? Proč by ji z pole trhal hospodář, když žádá úrody? A zdali dřív neřád vykydnutý totéž jest co chléb, a chléb co duch, než, až jej země pojme, a, vezma ze země, klas žitný promění, 48 a z klasu žitného chléb v tělo přejde, jímž živen tvůrčí duch? Ne Božím bojovníkem, Ďábla podomkem bych učiněn byl, kdybych poslech hlas. Což proto v hmotný svět snad uvázal se Duch, by rušil ducha zákon: Být a žít, vše hmotné přeměňovat v Ducha, Ducha mocí? Ne, naplněním není žádná smrt, byť byla v Bohu spočinutím jen! Což proto zplodil Otec děti své, a v času pouť je vyslal – aby zpět už z humen klína Jeho utíkali, ničeho k Jeho statku nepřizískavše? Ne, proto Boží syn se nestal člověkem, by lidský, zemský úkol odvrh od sebe! 49 A důstojně, jak Duchu sluší se, svou ruku zvednuv, hlavu obrátil vzad, po hlasu, a povýšeně děl: „Ve jménu Otce – odstup Satane!“ 50
PERSEFONÉ.
Hle, bolest neviny! Jak kvílí, lokty zvedá, rukama lomí – v jakém zoufalství zděšena, překvapeně vzpírá, brání se! Vše marno. Vládce temných, hrubých sil, temných a tajemných oblastí Podsvětí, už zchvátil ji sveřepou paží svou, černou a mocnou, samý mour a sval! Už nepustí ji víc, už v temném spřežení ohnivých hřebců-pudů v divém trysku ji unáší, tam, kde je pánem On, ten starý, chmurný bůh nad stíny zašlosti, ten strašný bůh s tím temným symbolem svých vousů – rozběsněných živlů Chaosu! Už propadá se s ní v říš podzemní – co zatím ona líc svou zastřela v zoufalém poznání, že marný všechen boj! 51 Už zmizel s ní. S tou útlou květinkou, slabou a nerozpuklou, nevinnou, jež dosud žila jen svým bezstarostným snům, neškodné, neplodné a sladké hře, v své rajské, omezené dětství zahrádce, bez poznání a cíle, prostřed střežitelek, pozemských družek svých to, jež teď volají tak marně, bezmocně po božské družce své! Ba marné volání už, marně už též hněvy, prosby i kletby matky Demétry. Už stalo se. Už dokonáno jest. Veliká chvíle ta už nastala, kdy dcera Nebes, Země zasnoubila se bohu a pánu temnot Podsvětí. A pakli pojí jediný pouze plod se Stromu Poznání uprostřed Hádu, tu napojena temnými tajnými šťávami, jež vyvěrají z půdy Minula, už bude oplodněna Erebem a tajemnými jeho silami. 52 Ó nelkej, Persefoné! Na mystickém stavu, kde Světa Osud, daný Určením, se za mystickým Cílem pevně tká, je kletba vosnována prozřetelně do přástva požehnání! Má-li tvá duše rozkvést úrodou: Světlem a úsměvem, láskou a blahem, vždy musíš sejít dřív, ó Persefoné, nevinná, nevědomá – slabá, neplodná, do temné říše podzemních tajných sil, kde Bohy Světlými vězněná Bytost Světa svůj zašlý žije věk. Bůh hrubší citem, starší myšlenkou, vždy dřív té unést musí z kruhu družek tvých násilím paže své, rozhodné vůle. Nevinné, dětské tvoje útroby, zkad do nedávna zněla ještě píseň, veselá, hravá, jak zvuk studánky, vždy jablka temného poznání dřív musí okusit a strávit, v krev svou přetvořit! 53 Ó, nelkej, Persefoné! Temné zajetí je nutné všemu, co má kvést a zrát! Jen skrze kořeny je živa rostlina! Od slunce přijímajíc zář a krásu duše, kořeny svými hmoty živnou látku úspěšně ssaje k plné stavbě své i k růstu mocnějšímu, přímějšímu vždy! Ať nazývá se hmota pokrmem, ať aktem oplodnění zvířecím, ať dějem tajemného kvašení v oblasti podvědomí tvůrce-básníka – vždy nutna jako základ, živná látka, z níž teprv na slunečním světle vzejít má zářící, lepá, vonná květina a v posled okrouhlý pak, dokonalý plod. Ó nelkej, Persefoné! Zdráva’s Královno! Ty jsi-li Bohyní, však budeš v Podsvětí ne zotročeným stínem – leč v temné říši pudů Vládkyní, ctnou, světlou družkou Pána temných sil! 54 Ty jsi-li Bohyní, však budeš vracet se, v požehnaných obdobích vítězství vždy znovu před tvář světlou Foiba, bratra svého, vždy znovu v náručí své matky Demétry, jež tebe se Zevem, Bohem Nebeské Výše, Duchovým Vládcem Všeho zplodila! Ó nelkej, Persefoné, vždyť jsi Bohyní! 55
DVA ZPĚVY.
ZPĚV KRVE.
Jsem dcera Života, rudá a vřelá, Života koloběh, tepot a šum: Ožívám Tělo, vyvěrám z Těla – a přec jsem jediná základní příčina i nejvíc étherným, duchovým snům! Ať Duše vzplane k hněvu či plesu, ať Duše podlehne želu či děsu, já Žití výtažek, nejdražší šťáva, proud jejích hnutí živím a nesu! Jejími ústy, to já jsem, jež zpívám, láskou neb hněvem z očí se dívám, nohama běžím, rukama hýbám, pažemi objímám, rty vroucně líbám: Rythmem, jímž živel můj po těle proudí, 56 skanduje Mozek: chápe a soudí, světem jde Srdce: hledá a bloudí; básníku diktuju rythmus i strofu, úsudky-předsudky filosofu: Změním své složení, pulsaci, proud – hned rythmus změní se, jinak chce plout – změní se životní nálada celá, a s ní i vůle a soud. Jsem Řeka Života, rudá a vřelá: Tu v želu – tu v plesu, vždy podle zdvihu neb kladu svých vln, na svojí hladině koráby nesu veškerých tužeb a snění a dum. Kam chci je nesu – neboť jsem celá, neboť jsem jediná, plavby jich příčina, rozmarná, vřelá. 57 V Života větru, slavný a rudý prapor jsem, velící válečným snům! Vsazený pevně do Země půdy – vlající k Nebesům! ZPĚV DUŠE.
Z Chaosu Hmoty, živná má šťávo, sladký můj nápoji, bláhově zpíváš! Z Hlubiny Hmoty, vidíšvidíš, jak neseš, Kým jsi však řízena, marně se díváš. Nad vírem, ve víru životních dějů, já jsem to, jež Tvůj koloběh řídím! Já, Duše Těla, k Cíli jež spěju, živné Tvé zásoby dle svojí potřeby po těle rozvádím, třídím. Ty jsi jen minulost; určená, stvořená – já však, jež, odvěčná, v budoucnost vidím, také ji tvořím, vzněcuji, řídím! 58 Tvůj úkol jediný: Živit mne, nésti, můj však též: Množit se, růst! Ty můžeš vůli mou na chvíli splésti, dočasně zdržet neb s cesty ji svésti, v posled přec všeho jen já jsem svá Vůle, Osud a Vzrůst. Ty neseš hlas můj – já však svým hlasem dovedu rozvázat tisíce úst! Jediným světlem svým, mysticky skvělá, co temných prostor jen osvěcuji! V sklepení Bytí vnikajíc šera jakých tam pokladů objevuji, svitem svým lesků co rozněcuji! Jediným plamenem na svíci těla, tisíce světel, hle, rozsvěcuji – a nač mé světlo padá a lehá: vše oslavuji a posvěcuji! Ba že jen z látky tvé hořím: 59 Ale jen já, sama a jediná, první i konečná, volná i prověčná Meta i Příčina – Svítím a Hořím – Osvěcuji a posvěcuji, sestra všem vítězným Zořím! Množím své světlo – rozsvěcuji: Tvořím! 60
MOUDROST GÖTHOVA „FAUSTA“.
Dobrý muž se snaží k výši, dobrá žena pozvedá; dobrý muž, ten ženu chrání, vede její duši k zrání – ta mu za to věčnost dá! Dobrá žena tuší sílu, která v dobrém muži je, dobrý muž svým pudem k výši k ženě-duši žitím jde. Síla-mužské z látky-ženy sta ví kosmos – vyšší tvar; duše-ženské síle-tvaru skýtá věčnost – éther jar! Látka-duše – to buď žena! Síla-ďuše – to buď muž! 61 Ženo! Vzdej se, zvedej muže! Muži! Ženu stvoř a služ! Dobrý muž pud k výši cítí, dobrá žena k výši zve – děti Boží – muži, ženo, kterým vývoj dán, co věno – oba od Boha jste vyšli, máte dospět k Madonně! Zbožný muž se snaží k výši, zbožná žena pozvedá – děti Boží – muži, ženo, kterým Nebe zaslíbeno – vzhlížejte jen oba vzhůru: Tam je cíl váš – Madonna! Tam je cíl váš Rozštěpeni z temné Látky Původní, zmateni, jen jako jiskrou 62 v temnu pudem vedeni – máte se zas spojit jednou, světelní a blažení, za boj-práci odměněni, na nejvyšší úrovni! Zbožný muž cti látku-duši, neboť ona pozvedá; zbožná žena síle-duši ráda v ochranu se dá, neb v ní srdcem správně tuší nebeského vojína. Nuž jen vzhůru, muži, ženo, dílo vaše posvěceno, dar je každá hodina! Vzájemně se utvářejte, vzájemně se pozvedejte, stále výše spolu spějte! 63 Mužem-Bohem v boj jste vyšli, cíl váš bude Madonna, Žena – Nebes Královna, Vítězná a Pokojná, Jediná a Blažená! 64
UMĚLCI.
Prospero v oblasti Krásy, vladaři v království zvuků a barev a tvarů, Blažený obdarovaný, dárce mystických darů! Tvůj z Věcnosti původ, krásnější v Tobě, jasnější v Tobě, než v tolika jiných, pouze rukama chléb vezdejší zpracovávajících, pouze stroji chléb vezdejší rozmnožujících, pouze výměnou chléb vezdejší rozšiřujících, pouze řád vezdejších vztahů urovnávajících; pouze záznamem zákonů jednotlivin k majetku Celku přispívajících; pouze objevováním zákonů-symbolů Věčna Věčnosti roucha se zmocňujících: V Tvé duši, hlásnici Svojí, kouzelnou melodií, zázračnou harmonií Vesmíru nitrné krásy hraje a zpívá! 65 V Tvé duši, hranolu Svém, bohatstvím barev a svitů, Vesmíru světelné krásy, hoří a svítí! V Tvém duchu, v Svém zároveň jevišti, zároveň staviteli, nesčetným bohatstvím forem, Vesmíru zákonné krásy, nesčetnou způsobou života všech čekaných možností Bytí z chaosu vstává, se staví! Nachyl svůj vnitřní sluch k té melodii, k té harmonii, jež ze lnu, který Věčna rostí nivy, v zářící příze Budoucnosti svíjí Tvůj tvůrčí duch! Zpívej nám, hraj nám naději naši, zpívej nám, hraj nám mystický slib: Že život náš tajemný smysl má, že existuje Bytí Příčina, 66 která si ve Výši až Cíl svůj určila; že ona melodie v Tobě hrající, bez vůle Tvé Tě opojující, zároveň rozteskňující i posilující, bezvolně všechny opojující, zároveň rozteskňující i posilující, zázračně Tebou všechněm zjevená, svůj předmět tajemný ve Hvězdách dálných, v blažené Budoucnosti má! Že úryvkem je hudby Sféry Vyšší, jejž nejasně Tvůj vnitřní sluch a duch, v závratném opojení vyšší lásky slyší, jak z říše Budoucna, z Hvězd křídlem svým k nám vlá, když touha Tvá rozvíří kolem vzduch, jenž, duchový, zem naši objímá! A harmonie Tebou tvořená, že ohlasem je oné harmonie, jež v duších všech nás nejasně už žije toužená; jež touhou k Harmonii Duší vzývá nás: 67 Výš vystoupit, vždy rythmem pohybu a hlasu ladnějšími být, víc sebe prociťovat, víc se prostoupit, víc duše sepnout u bratrský svaz, vždy více poznáním a láskou v sobě vykoupit – tak vcházet vždy u vyšší lásky čas! Zostří svůj vnitřní zrak, jím stvořený svět barev pronikej, pak, až jej v sebe pojmeš, znovu jej, tím vyšším světlem, které v Tobě plá, Věčnosti hra, u nové, krasší barvy, svity a jich harmonie rozkládej! Maluj! Maluj nám naději naši, maluj mystický slib: Že život náš tajemný úkol má, že existuje Bytí Pružina, 68 která si ve Výších kdes Cíl svůj určila; že ono světlo v Tobě zářící, svět barev, svitů daných přetvořující, jej jiným, zákonnějším světem nahrazující, Tvá světa krásnějšího světlá vidina, svůj Slunce-Zdroj kdes mezi Slunci Kosmu, v světelné Budoucnosti má! Že odleskem je Světla Sféry dálné, jímž nejasně Tvůj vnitřní zrak a duch v závratné extasi odvahy vyšší vzplane, když z říše Sluncí Budoucích k nám světlo zavítá, kdykoli nadšením Tvým rozjasní se vzduch, jenž, světlo duchové, v náš svět se promítá. A barev, svitů harmonie vyšší, Tvou intuicí nově skládaná, že odrazem je oné harmonie, jež v myslích našich rozhořena žije, tak horoucně zde všemi žádaná; jež pudem k Harmonii Duší žene nás: 69 Výš k Světlu putovat, víc éthernými se a světelnými stát, víc sobě porozumět, víc se pronikat, víc sepnout mysli v osvícený svaz, vždy vzájem duchového světla víc si dát – tak moudrosti vždy vyšší tvořit čas. Napni svou ducha paž, a jejím pudem tvůrčím tento svět stvořených forem žití zhodnoť, zvaž! Pak silou plastickou, jíž kypí vůle Tvá, Věčnosti síla v paž Tvou přelitá, svět nových nesčíslných, duchovějších forem vždy poznovu se snaž,snaž vestavit v kosmos náš! Stav! Stav nám záruku naši, stav mystický důkaz: Že život je tajemný, věčný ruch, že vládne mu vždy Výš Tvořící Duch, 70 svůj kosmos-tělo tvořící Pravůle duchová; že onen kosmos forem Tebou stavěný, přestavující svět i život stvořený, zvýšený, zlepšený, stonásob zmnožený, ta žití bohatšího, kladnějšího, zároveň lehčího, zároveň pevnějšího Tvá, nahoře s tou věží, budova, svůj model v Kosmu oddělení vyšších, tak v budoucnosti našich vůlí má. Že otiskem je oné Sféry Žití, jejž nejasně Tvůj vnitřní pud i duch v mohutném rozmachu své vyšší síly cítí, jak z Budoucnosti vyšších Světa tvarů v Tvůj synobožský sval se přelívá, když tvůrčí vůle Tvá rozvíří kolem vzduch, jenž, činný, duchový, zem naši rozchvívá. A ona zladěnost všech nesčíslných tvarů v básnickém, krasším kosmu Tvém, že harmonie té je obrazem, 71 jež mocným rozkazem zvedá se v našich pudů-vůlí klokotavém varu: Výš budovat, životy duchů svých a bohatší jich, souladnější vztahy v kladnějších, duchovějších tvarech formovat! Víc duše své navzájem stavět pomáhat – a z nich, jak ze stěn klenutých a věží, s jichž výší vlají prapory Věčnosti na pobřeží, Příštího Lidství slavný stavět hrad! Prospero v oblasti Krásy, vladaři v království zvuků a barev a tvarů, Blažený obdarovaný dárce mystických darů! Svou hudbou, zpěvem svým, v svém srdci Věčnem vzňatém, svým štětcem malířským, svou myšlenkou i dlátem – v tisíci tvarů krasších obměnách 72 těch, jež zde za staletí žily, vykouzluj nový svět lásky a světla, síly... Ne, nic se na zemi zde neztrácí! To, co se v jednotlivých bytostech a rodech dočasně zatemňuje, to v Tobě, umělče, vítězně vyšlehuje, to jako zrno v klasu ve Tvých nesmrtelných plodech se zase navrací! Co na čas rozpojeno trpí a krvácí – navždy se neztrácí! To zatím rozvětveno, cestou v tmách zbohaceno, Tvým zrakem nalezeno, Tvým duchem zachyceno, znovu se navrací; Tvým srdcem rozníceno, spojeno, zesíleno, Tvé slaví vítězství 73 v krásnějším sloučenství zde dosud neviděném, prvně zde vytvořeném! Ty’s ten, jenž nejen nazpět navrací, než Světa všechen nedostatek, všechno zlo na Dobro lepší ještě obrací! Ba, že je dílo Tvé vln duhová jen hra! Ta hra však z Bytí hlubin vyvěrá, co hudby vírů jich vítězná fanfára – to vzhůru vytrysklý je vítězný ten kvas, jenž v moři Bytí vře, by nestanul v něm čas, než vše se přetvářelo v jeho hlubinách vždy v perel průsvitnější běl, v korálů královštější nach. Když nad hladinou vzkypí: Jaký čistý jas! Stín nejhlubší tmy Bytí: paprsek, nejčistší výtažek sil jejích, doplněk i lék je šťáva ta, již rozšuměnou, nalévanou pro nás každý z Vás s chmurami žití usmiřuje, posiluje, opojuje nás! 74 Ó, nejdražší pozemský Boží ynusynu, v Svém tvůrčím činu, v Své tvůrčí při práci! V Svém sensitivním: slyším, v Svém ohnivém: vidím, v Svém tvořivém: chci – buď Žití Příštího i zvon i pochodeň, buď Kosmu Duchového zároveň i stvořenou i tvůrčí anticipací! 75
OTČE NÁŠ!
Ty, Otče náš, jenž původem jsi Všeho, jsa ve všem jedinýjediný, a přec zas spolu Vše – Ty, který odděluješ z těla otcovského vždy nových světů voj z mystické moci Své, Ty, který na Nebesích kosmu, těla Svého, co jeho Duch a Správce Nejvyšší, středisko sluncí všech, vší lásky, moci vší, kraluješ všechněm duším duší jeho – Ó, Otče náš, Ty Všeho Praduše, z nás ze všech nejvíc Nepodmíněná: Posvěť se pro nás svaté jméno Tvé, jež v těle kosmu Vůli znamená! Kéž v Tebe věříme, co v Ducha Všehomíru, jenž vládne přírodou, jak duch nás tělem svým: smysl a řád v překotném žití víru, tvůrce i vůdce náš za cílem mystickým! 76 Buď vůle Tvá! Jak v Nebi, hlavě Tvojí, buď v těla-kosmu Tvého kraji nejzazším! Živena mohutnými srdce Tvého zdroji, ať nervů Tvých výkonným poselstvím nejvíce tam Tvé duše světlem zbrojí, nejvíce tam Tvé krve teplem hojí, kde na vzdálené periferii – kam světlo duše Tvojí, teplo krve Tvojí nejtíže, nejpozději přichází – mystický Nepřítel i Syn Tvůj – Vládce Podsvětí – Tvým oslabeným tkáním největší léčky strojí! Buď po celém vesmíru vůle Tvá, vždy všude stejně živá, stejně mocná, jak v Nebi u Tebe, tak i zde na zemi! Než tělem že jsme poutáni k Tvé zemi, že hmotou nutno ducha živit nám, by rostl do výše a sílil perutěmi, tak vždy víc odolával hmoty nástrahám: 77 Dej hmoty chléb nám vezdejší a dnes! Ať růst nám dává, sebe rozmnožovat, tak v dalším boji s hmotou utužovat, tak vždy víc hmoty v ducha přetvořovat, ji duchem jatou zvedat do Nebes! A že tak často, slepi, Vůli Tvojí pro časný pochybný svůj prospěch čelíme, ač, že tak strhujem Tě v svatém s hmotou boji, jejž bojuješ i pro nás, nevíme – za naši omezenost – vlastní děti Tvoji – v své slabosti Tě takto prosíme: Ty naše viny, jež Tě ruší, tíží, nám odpusť tak, jak odpouštíme my těm, kteří stojíce svou duší pod námi, nám zase, v sleposti své, cesty naše kříží! Vždyť slabi jsme jen tak pro slabost Tvého Já! Oh, pro tu slabost, jíž nás hmotou víže, co vlastní tělo Tvé, netečná Příroda, nás v našem vzletu strhujíc vždy níže 78 zákony svými: inerce a tíže – v těch chvílích slabosti, kdy svoje osidla nalíčí na nás mystické temnot kníže – Tvá slabost mystická do Syna vtělená: Nás v pokušení pádu neuvoď! Andělem svojím sestup k nám vždy blíže, Duchovou Rukou našeho žití loď bezpečně úskalími v přístav doprovoď – a tak nás pokaždé v životě osvoboď od mystického zdroje všeho zla, jak je i prospěch náš i svatá vůle Tvá – amen. A jednou po trudu všech bojů, touhy, práce, přijď nám, ó, přijď Tvé svaté království! Buď jemu blíže každá generace, vždy s větším zrůzněním mocnější integrace – tak Tebe zmnožujíce, Tebou vysíláni, ať, zas se vracejíce, Tebou pozvedáni, stoupáme do vyšších vždy, Tobě bližších sfér, 79 vždy buňky vyšších světů, vždy víc Tví i sví – až jedenkrát, na prahu Věčnosti, u slávy Tvé i naší svatvečer, v předvečer sabbathu den poslední, před zrušením posledních zrůznění, vší individuace – s Tvou duší spojeni, duchové svobodní, budeme slavit největší svátek světa: Nanebevstoupení – blažení – blažený, Všichni a Jediný! 80 POZNÁMKA K „NOČNÍMU MILENCI“.
Abych předešel omylům, jež by mohly vzniknouti z povrchního chápání této mé práce, mého, jak jsem přesvědčen, dosavadního nejzralejšího básnického díla, otiskuji k ní tuto delší informační poznámku: Motiv mé ballady: Zlá noční cesta dívky za neznámým cílem se zjevivším se jí milencem, je ovšem stejný s motivem lidovým, zpracovaným až dosud s největší básnickou silou a s nejvyspělejším uměním Bürgerem v „Lenoře“ a Erbenem ve „Svatební košili“. Ale tato příbuznost tkví právě jen ve vnějším motivu, nikoli ve vlastním filosofickém jádru díla. Jdeť v balladách Bürgerově a Erbenově o tragickou vinu, páchanou rouháním se Prozřetelnosti, v mé však o tragickou vinu širšího, všelidštějšího dosahu: o vinu, spáchanou povolením nadměrné touze po Věčnosti, t. j. po Absolutní Svobodě, Absolutním Štěstí, jedinci dosud nepřeklenutelných, protože dosud nevykoupených zákonným vývojem činnosti Boha-Vesmíru, uskutečnitelných teprve na konci vesměrného vývoje zásluhou spolupráce všech částic, monad-buněk Božího těla-kosmu. Čtenář, který by se nedostatečně, nedost hluboce včetl v mou balladu, mohl by proti ní namířit námitku zásadního významu: Kde je t. zv. tragická vina Maryččina, v případě, že o ní platí slova Nočního Milence: „Kam pud tě žene, tam jen jdeš, osudu svému neujdeš“ atd.? Nuže: V mém díle stojí proti sobě dva světy, dvě sféry, jako symboly dvou principů metafysických: Noc a Den, svět noční a svět denní. Noc – toť tajemná oblast Věčna, sám její propastný klín, Bytí v jeho prazákladní způsobě, [81] v stavu naprosté neodlišenosti, naprosté potenciality, kde střetá se tajemství primérní, železné Určenosti dění s mysteriem prvého absolutně Svobodného tvůrčího aktu, anticipované Vše s pouze pomyslnou Nicotou-Prázdnotou (imaginérní Dosažení se zdrojným Základem, Budoucnost s Minulostí), prazákladní Skutečnost se Snem, absolutní Plynulost s absolutní Stálostí; říše Noci před stvořením nebe a země řecké mythologie, mystická říše Moir, nezbadatelné, bezmístové, bezčasé sídlo Matek z druhého dílu Goethova „Fausta“, „im Grenzenlosen“, „im tiefsten, allertiefsten Grunde“, do něhož se vchází „ins Unbetretene, nicht zu Betretende“, a kam vcházejícímu možno říci stejně: „Versinke!“ jako „Steige!“ V tomto pojetí je říše Noci prazákladním zdrojem nejvyššího Kladu Existence, jsouc Existencí, jaká je samou v sobě (Existencia per se), a Hvězdy v mé básni symbolisují tento její znak; zároveň je však potenciální branou v absolutní Temnotu, v absolutní Chaos, v Nicotu,*) oblastí Hry a Náhody a tak spolu doménou „temných mocností“, jevištěm kouzel, umožněných stálou možnou záměnou reálního s potenciálním a tedy – ve světle Dne – irreálním. Jen silný duch, jen duch mocně nabitý světlem denním, genius, smí se, veden světlem svých slunečných očí, *) Neboť nedokonalost jevové existence, existence „denní“, postuluje nutně vedle absolutně kladného i mysticky absolutně negativní princip v základě Bytí; svit, který, ač Boží, není nicméně dosud splynulý s Bohem, který není dosud zcela a sám Bohem, nýbrž jen jeho tělem, postuluje nutně symbolickou bytnost v „Satanu“. [82] odvážit v podsvětné-nadsvetné hlubiny-výše Noci Bytí, aby z Ní kořistil a rozmnožil jí světelnou sféru Dne. Průměrná bytost může v Ní jen zbloudit a se zmařit – ta má se sice oddat zbožnému vědomí, že nad ní drží stráž v základě kladný hvězdně mystický princip Noci, ale jinak chránit své bytí čarokruhem zásad moudré tradice ve vymezeném okruhu denního působení. Naproti říši Noci stoji říše Dne: Účelný výtvor Boží, volený k zdokonalení Jeho a tím i zdokonalení veškera Bytí, říše prostoru, času a mravních norem a tedy svět se vším jeho děním a tvořením empiricky skutečný, kolbiště činů kausálně zřetězených, jeviště reálních cest pro pouti, diktované a volené jasně vymezenými záměry a cíli. Pro Maryčku, symbol to skutečné bytosti,*) je – třeba metafysickým prapůvodem (jako každá bytost) souvisela s Nocí – obor působení jedině v oblasti Dne. Její pouť Nocí, diktovaná její neujasněnou, bezměrnou touhou po absolutním Štěstí-Svobodě, stává se jí nutně záhubnou, vedouc k nesoustředěné, bezcílné a tedy neplodně utracené existenci. Svod Nocí, totožný s touhou v její bytosti, je pro Maryčku ztělesněn v Nočním Milenci. Tento Noční Milenec, zjev vysněný-vycitovaný z klínu Noci, symbol ethicky *) Maryčka je symbol nejrůzněji možné šíře. Nejužší: Dívka svedená smysly a obrazností k dobrodružně volnému životu bez mravního podkladu a posvěcení. Nejširší: Každá bytost (ať jedinečná nebo kollektivní) milující život pro život, život jako prosněný sen, život dionysský, ne život pro jasný a kladný cíl, pro dílo. Prostě: Každý tvor denní říše milující Noc pro Noc. [83] záporného významu Noci pro konkrétní denní průměrnou bytost (tedy, komu hoví spíše symbol posvěcený tradicí: Ďábel), mluví docela logicky se svého stanoviska syna Noci, praví-li k Maryčce: „Kam pud Tě žene, tam jen jdeš, osudu svému neujdeš“ atd., právě jako mluví se svého stanoviska docela logicky, vykládá-li jí: „Sen, Skutečnost, a Noc a Den, jaký zde rozdíl, řekni jen? Co žije touhou v nitru tvém, jak vnější svět je skutečnem“ – neboť pro Noc, byť Noc, jsouc Matkou Všeho, byla i Matkou Času, žádného času nestává, neboť je mimo něj a před ním; i neexistuje pro Ni žádný rozdíl časový, žádný přechod od touhy k uskutečnění a tudíž také žádný rozdíl mezi předurčením a mravní vůlí. Než jinak je tomu pro konkrétní bytost denního světa, pro Maryčku. Pro tu existuje empirické stanovisko jevového života, a to jak co do principu kausality: Rozdíl mezi pouhým předmětem touhy, tedy snem, a mezi jejím živým ztělesněním, tedy skutečností, jak to také Maryčka projevuje svým nedůvěřivým údivem po zjevení se Nočního Milence („Klame ji Noci šalba zlá? Klame ji vlastní touha jen, setmělé mysli živý sen?“ atd.), tak co do relativní svobody mravní: Rozpor mezi touhou a svodem směrem jejího založení na jedné straně a resistencí bytosti v základě přece jen denní, protože lidské, na druhé straně, a zápas v mezích času mezi tímto osobním založením a základní, denní její disposicí rodovou (toto osobní založení symbolisuji v balladě „hladově černýma očima“ a temnými, v kritickou chvíli hazardně rozpuštěnými vlasy; naproti tomu odpor proti svodu, bázeň ze své touhy a rozvahu symbolisuji varovným „Hlasem“). Pro Maryčku je pouť s Noč- [84] ním Milencem symbolickými krajinami – duchovými stanicemi v postupném zasvěcování se Noci, skutečně poutí – ovšem jen do chvíle, než propadne Noci, zbloudíc v Ní nevratitelně. Teprve od tě chvíle podléhá zákonům, jež vládnou v Její říši, v říši, jež „nemá hranic“, nýbrž jen „jícen, jícen tmy“, neboť je mraznou, pustou oblastí Nekonečna, kde je z každého bodu stejně nekonečné daleko k Středu a tedy žádný rozdíl místový, a tím i každý pohyb nutně jen zdánlivý, imaginární, ethicky nesmyslný; kde: „všechno jedno: věčné stání jak bezkonečné putování“, pro empirickou, Noci propadnuvší bytost jen nesmyslný, fantomický život, v stálém bloudění „ze snu v sen“. –
[85] OBSAH.
Předmluva5 Noční Milenec7 Plod Poznání38 Poslední pokušení Syna Božího-Člověka43 Persefoné51 Dva zpěvy56 Moudrost Goethova „Fausta“61 Umělci65 Otče Náš!76 Poznámka k Nočnímu Milenci81
[87] JAN Z WOJKOWICZ.
Plným jménem Jan Nebeský rytíř z Wojkowicz. Narodil se 18. května r. 1880 v Nymburce. Po gymnasiu v Praze a v Kolíně poslouchal krátký čas na filosofické fakultě české university přednášky z dějin filosofie, o psychologii, esthetice, dějinách písemnictví a umění, zároveň uče se pilně cizím řečem v Berlitzově škole. R. 1900 podnikl větší cestu po severním Německu a ostrově Rujaně. Od dětství sláb a churav, podlehl organismus jeho r. 1907 nervové chorobě, takže upoutala jej na lože. Od té doby tráví život svůj trvale v rodišti, většinou na loži, věnuje své volné, t. j. od trudu nemoci osvobozené chvíle studiu a tvorbě, R. 1915 se oženil. Za své choroby prošel obdobím vášnivého vědeckého zájmu, hlavně přírodovědeckého, který jej na čas oddálil poesii. Básníkovi bylo ustoupiti krisi pochybovačného, agnostického positivismu. Ale vyšel z něho jako moderní, na realistické základně stavící idealista a spintualista. Tehdy obrodil se v něm také zas básník (k. r. 1914). Pod úhlem nového životního a světového názoru, obohacen erudicí minulých let a ozbrojen mužnou kritičností, zadíval se podle vlastního sdělení i „cílevědoměji, programněji a šířeji“ na své dílo básnické, vytvořené již i teprve zamýšlené, v nitru počaté a v zárodku pocítěné. Knihy básní: Poesie, v Praze, nákladem vlastním 1900; Meditace, t. v publikacích „Kruhu českých spisovatelů“ II. 1905, Cyklu „Elegie a nostalgie“ kniha I. Sny a touhy, II. Bolesti života, t. Fr. Borový 1914–15.
[89] Knihy próz: Mizení. Historie Duše v posledním půlletí její pozemského otroctví. Napsal autor ***. V Praze, Volter a Zika 1898; Mysteria amorosa, t. v Kosterkově knihovně „Symposion“ VI. 1899; Gerda. Román. V Praze u Josefa Pelcla 1901, po druhé u Hejdy a Tučka 1914. Rozprava: O problému individualisace. Příspěvek k filosofii umění. V Praze nákl. vl. 1900; četná pojednání roztroušena po časopisech. Výbory: v „Nové České Poesii“, vydané péčí „Kruhu českých spisovatelů“ 1907; v Procházkově „České Lyře“ 1910 a 1913 (s podobiznou). O básníkovi: sám autor v Článku Úvod k mému básnickému dílu, Lumír, r. XLI. č. 11; Arne Novák v úvodu k „Nové České Poesii“ a několikrát ve svých dějepisech české literatury. Jan z Wojkowicz jest básník jemného ústrojí citového, ostrého postřehu psychologického, především pitvající vlastní duši a její vjemy, ale posléze hlubokým a soustavným přemítáním osvobozující se z mučivého subjektivismu, plného snění a melancholie, k pevnému pohledu do záhad světa i života. Zprvu více jest puzen vyslovovati se románovými studiemi a lyrickými prózami, jako jest psychologisující „Mizení“ a okruh povídek „Mysteria amorosa“. Směr tento vrcholí románem probouzející se puberty „Gerda“, kde dánské prostředí zakrývá mnoho autobiografického. První básnické sbírky Wojkowiczovy, „Poesie“ a „Meditace“, jeví nám vlohu zasněného lyrika, hudebně melodickou, podzimně dumavou, jinošsky roztouženou, plnou polotónů a tesklivých nápovědí. Sensitiv a illusionista jsou značkou, již razí proň literární kritika. S Otakarem Theerem, svým nejdůvěrnějším přítelem, bývá tou [90] dobou čítán za symbolistu, epigona Březinova. Ale tu, jako naráz, vloha obou se osamostatňuje, zabočuje – každá jiným směrem – na vlastní cesty. Vloha Wojkowiczova k metafysice. Od romantické nyvosti, jejž činila jej podobným Novalisovi, od lyrického pantheismu, který spíše než s Březinou spojoval ho se Shelleyem, básník, dříve plachý snílek, dospívá k poznání skutečnosti, jež zprvu naplňuje ho elegickými náladami a nostalgií, ale pak, jak ukazuje tato nová kniha, vede jej k problémům titanským a faustovským, jež jsou problémem lidství. Básník dopíná se idealistického spiritualismu. Hudební jindy verš přijímá vážně, až tvrdé břímě těžkých reflexi, ale též cosi z jistoty a klidu Goethovy moudrosti. J. B.
[91] HOVORY BÁSNÍKŮ SV. V. Pořádá Jaromír Borecký. Jan z Wojkowicz: TMY A SVĚTLA. V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia v Praze typy Sorbonna. 50 číslovaných a autorem podepsaných výtisků vydáno na tiskovém japanu. Nákladem F. Topiče v Praze. 1918 E: až; 2004 [93]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Hovory básníků; Borecký, Jaromír; Grafia; Topič, František
(Hovory básníků sv. V. Pořádá Jaromír Borecký. V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia v Praze typy Sorbona. 50 číslovaných a autorem podepsaných výtisků vydáno na tiskovém japanu. Nákladem F. Topiče v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 94