NOČNÍ MILENEC.

NOČNÍ MILENEC. (BALADA.)
Noc krásná, jarní... Vláda Hvězd, tajemných, vyšších mocností: Co bylo, není – co teď jest, nemohlo za Dne rozkvésti. Vždyť v dobu tu svět Konečna se vždy tak náhle býti zdá do Nekonečna otevřen – a všechny Bytí prameny, i jejich Věčná Záhada, hlubšími nežli v jasný Den se hovořiti zdají sny. Je v Noci širší, hlubší svět, než dal to tušit jasný Den – činí jej širším němý šer, činí jej hlubším mír a sen. 7 V dál větší každý zvuku sled odnáší širý, volný vzduch, a z větších výší, z řidších sfér se zdá vždy k zemi přicházet sen, pozdrav odvěčnějších tuch. A v šeru tom a v tichu tom, v němž dýše každý keř a strom, v těch zvucích, z nichž se býti zdá tak každý jiný, každý sám, teď onen zde, teď ten zas kdes, a odkud jdoucí, ví sám běs, a zvoucí tiše bůhví kam, teď onen sem, teď ten zas tam k přeludným divadlům a hrám, promlouvá tajemství a děs, kouzlo a léčka, svod a klam. Jeť doba vlády nejen Hvězd, tajemně věčných Sudiček, vznešených, vyšších mocností – 8 je doba také bludiček nad temnem lidských rozcestí: Ty svítí do všech lidských cest, ty touží duši v bahno svést. Je doba vlády živlů všech, jež tmu a zmatek milují: démonů, skřítků, harpyjí, plivníků, zmetků, jezinek, upírů, krev již upíjí. Všeho, co chtělo Bohem být, než v cesty půl zůstalo stát, v půl cesty pro svůj nízký rod – tak umí pouze čarovat. Jen čarovatčarovat, svým trudem zlým za los svůj na světu se mstít, mást jej svým scestným uměním a tak své prázdné srdce vším si naplnit, si nasytit. 9 Není-li silný dost tvůj duch před svodem temných mocností: Zakryj si zrak, zakryj si sluch – a kol své lidské bytosti ochranný opiš čarokruh, říkaje v duchu slova ta, jimž matka tvá tě učila. Co v době té již spalo vše pod jistou střechou rodných chat, v důvěře k Moci Neznámé, jež nad námi bdí ve Hvězdách, z rodného domku vyšla vrat před svojich blízkých zbožný prah: Kdy spalo v celé vísce vše, jen ona nedovedla spat. Chaty a Noci na prahu jak okouzlena stanula: Oh, jaká moc dnes z Noci té k ní širou dálí vanula! 10 Své ruce dlouhé, bělostné, blouznivě v týle sepiala, toužebným v týlu pohybem kouzelně temné vlasy své netrpělivě odpiala – tak prostovlasá, chtivá hry, své dravé duše v želu zlém do ticha toho, do dálky velikým vášně pohledem hladově černé oči své pevně a vroucně upiala – pak v propast oné zrádné tmy, v níž pro ni spaly luzným snem možnosti žití závratné, z nejvnitrnější své bytosti své duše touhou raněné horoucí náruč rozpiala, blouznivým hlasem zvolala: „Jak krásně tajemný je svět, jenž do dáli mě láká jít! Ach, rozšafný ten, nudný klid, 11 ten všechen zdejší trud a hnět za sebou navždy, navždy mít! Než u přeslice celý věk jen dívat se, jak roste nit, a sít a žnout, a žnout a sít s tou nudnou péčí celý věk o zajištěný časný byt – tak provždy tady zakrnět, tak mladý věk svůj utratit pro samou práci, starost, hnět, to věru neznamená žít! Ne, nejsem,nejsem jako družky mé! Jsou hodné, ke mně dobré, vím – jak krotké však, jak střízlivé, jak snadno spokojené vším! I Václav – hodný věru hoch, i řádný, jistě má mě rád – než, kdo by na mém místě moh tu prostou duši milovat? 12 A matka? Dobrá žena ta ať šije, peče – s křížem vše! Nevyjde večer za humna bez říkadla a bez kříže! Oh, jak jen možno v chýši žít, když kol ní celý širý svět! Jak za hocha zde možno jít, když srdce touží v dálku spět! Jak může milovati Den, kdo slyšel hovořiti Noc! Jak v světle žíti spokojen, kdo slibů temnot poznal moc! A dnes ten širý noční svět tak obzvlášť láká v dáli jít! Oh, moci jen zde život ten, ten všechen nudný trud a hnět na věčné časy opustit! 13 Ó, že jen váháš, milý můj, jediný drahý hochu ty, Milenče Noční vysněný, za krásné noci takové vystoupit ke mně z noční tmy! Mne láká vše to neznámé, co k nebezpečným volá hrám, vše, o čem nevím, odkud jde a kudy, jak, a proč, a kam – Oh, přijď dnes, ty°můj Neznámý, jenž v kouzelné mě vábíš tmy, přijď pro mě si dnes, milý můj, a odnes si mě, kam chceš sám!“ Než, sotva že to dořekla. Kol kolem náhle, jak by tma tmou prázdnou nadál nebyla, než v tichu zlém a ztrnulém vždy víc se něčím plnila. 14 Vtom zablesklo se, zavál chlad. Úzkost i rozkoš nevýslovná – tak mráz a žár, a žár a mráz – projala dívčí srdce v ráz: A jak by se v ní ozval zrovna Osudu hlas! A už se zdvihla vichřice: A jako by v ní zazněla Volného Žití polnice – tak byla strašná, vábně zlá! Teď blesk a hrom – a jaký div! Kde vzal se, tu se náhle vzal – před udivenou Maryčkou muž černý, krásný, štíhlý stál. Plášť skvostný visí nedbale přes hubenou, však silnou plec, vous černý, dole střižený – 15 toť On, toť On, On Vysněný sám její Noční Milenec! Ty oči, kde to temně plá, jak propast Noci závratná, že každý, kdo v ně pohlédne, v jich divné hloubce bezedné bez škapulíře utone – ta tenká ústa, stažená v tak urozeně výsměšné zlovolně trpké grimase – ta úzká, malá ručka bílá, v níž netrpělivá a chtivá, a lačná tak a panovačná se chvět zdá síla – toť ve všem On... A teď už v ráz, tak slavný, hrdý, kovový, tak temný, jako hrobový, k ní zazní hlas: 16 „Ty’s volala mě – já tě slyšel, pro milou svou si milý přišel. Vím, že mě znáš – ha – vždyť jsem ten, jejž dávno snil tvé duše sen: Miluju jenom vírný let, má vlast je širý noční svět – milenkou mojí ta pak je, jež, jako já, Noc miluje, všech Jejích poutí volný směr, sen, tajemství, a klam, a šer, a vítr, bouři, žár a plen; v mých očích širá, temná Noc je moje krása, moje moc: Jsem Noční Milenec, jsem ten, jenž od tebe byl vyvolen!“ Vidí a slyší Maryčka – přec: Klame Noci šalba zlá? Klame ji vlastní touha jen, setmělé mysli živý sen? On, její Noční Milenec? Toť neslýchaná věru věc! 17 Než, jak by její duši znal, Vysněný v odpověď jí dal: „Sen, Skutečnost, a Noc a Den, jaký zde rozdíl, řekni jen? Co žije touhou v nitru tvém, jak vnější svět je skutečnem. Já přišel pro tě v tento čas, tam odvést tě, kam toužila’s – pojď tedy se mnou, moje milá, kam tajemná tě žene síla!“ A co tak temně hovořil, své zraky v zrak jí ponořil, a jeho malá ruka bílá ji v pase k sobě pevně vila. Když teď mu v oči pohlédla, až láskou celá pobledla – když jeho ruku pocítila, tělem jí prošla zvláštní síla. 18 „Je noc a tajně s tebou jdu, mé slovo má můj snoubenec – než s tebou, s tebou půjdu přec, ať třeba všeho pozbudu!“ Ó jak se sladce, sladce jde, v čarovné Noci měsíčné po Jeho boku! Směle tak on rukou pas jí ovíjí, co ona cele – v zraku zrak – jak snem se láskou opíjí. Už přešli vísku. Divná věc: zde jak by zaváhala přec, dívka své kroky staví v ráz. To jak by jemný, důtklivý ze zadu na ni volal hlas: „Maryčko, probůh, kam to jdeš? Je tmavá Noc, ty do té tmy, s Neznámým, v osud neznámý – nebojíš se, že zahyneš?“ 19 A Maryčka se mocí vší svou rukou náhle pokouší tu ruku lačnou, panovačnou, již v útrobách až cítí žhnout, od svého boku odejmout. „Můj milý, poslyš – je tak tma, a cesta je tak nejistá. Čas nespěchá – Dne vyčkejme, kdy roztaje, co pouhým sněním, v jasném a klidném světle denním – a pak se na pouť vydejme.“ Usmál se pouze Milenec: „To nepraví má milá přec? Když pud tě vábí v celý svět, tu, holka, nesmíš otálet – když daleko se dostat chceš, tu nesmíš nikdy příliš zpět, ne na cestu se ohlížet; 20 jen jednou žiješ – každé chvíle je škoda, které nežiješ. A Život – to je právě Noc, ta její nejistota, moc, ta cesta v nezbádané cíle... Věř, víc než zde lze v letech žít, dá se mnou jeden okamžik!“ A to když mluvil, jeho zrak plál odvážně a svůdně tak, že, když do něho pohlédla, zas k němu náruč pozvedla. A za ní to jen zavzdychlo, pak v temnu noci utichlo. A zas tak sladce se to jde, s Neznámým v kraje neznámé; on zrakem svým ji opíjí – a ona lásku z jeho rtů tak dravě, ssavě vypíjí. 21 A jak tak jdou – tu se jí zdá, jak by s ním zrovna letěla, jako by každé krátké chvíle pospolu ušli dlouhé míle – a co dřív žila kolik let, jak žila by teď minut pět. Tu náhle před nimi, hle, les: Tmavý a hustý – samý děs. Tak temně, chmurně to v něm hučí, tak úpěnlivě lká a skučí, tak teskně to jak vzdechy šumí, než zoufalství je navždy ztlumí... A za Maryčkou nyní zas, a nyní ještě důtklivější, než jakoby už vzdálenější a při tom ještě tesklivější se ozve hlas: „Maryčko, probůh, domů spěš, obrať se ještě, dokud čas! 22 Teď ještě-li se nevzepřeš: zahyneš, jistě zahyneš – ó, vytrhni se, spas!“ A Maryčka zas staví krok, objatý uvolňuje bok. Oh„Oh, milý můj, já bojím se... Než volím s tebou jíti dál, chci jasnou odpověď bys dal: Co v příšerném tom pralese? A co mi vůbec přinese ta cesta s tebou ještě dál? Já navždy opustila své, ó, vím, že mají po mně žal – nuž vědět chci, kdy dojdeme a kam že vůbec dojdeme – nuž vědět chci, zda cesty cíl za všechny oběti by stál!“ 23 Tu Noční Muž se zasmušil, a tak jí v odvet dal: „„Kdo do daleka touží spět, ten nikdy nesmí pohlížet na cestu vpřed! Ten nesmí ohlížet se vzad, ten nesmí času počítat! Ten nesmí po dalekém cíli cesty svojí se nikdy ptát a toho, čeho druzí tak se bojí, se nikdy bát: Jen tehdy bude zralý dost stonouti v Noci nesmírnost... Ten les: Ha – jsi-li moje pravá milenka odvážná a dravá, tu jeho píseň s větší láskou k Noci,Noci slyš, znovu slyš: A jistě hudbu přenesmírné moci a spolu krásy, jež je divá, žhavá, z ní uslyšíš!““ 24 A zas ta krásně dvojaká řeč jeho dívku uláká. A jak naslouchá znovu písni temného lesa – v sladké tísni, teď se jí jeho hudba zlá v své temnosti tak slavnou zdá, a všechna bolest, jež v něm kvílí, zdá se jí mocným doprovodem k nějaké vzdorné písni síly, hrdinné vůle k rozkoši, a byť za cenu muky vší, jež za ní přijde v příští chvíli. Vrhnouc se Svůdci do náručí směle a pevně vchází v les. A teď: Ať sebe temněj hučí, ať ještě úpěnlivěj skučí, ať sebe bolestněj to šumí – ať hloží její nohy bílé sebe víc krvácí a mučí – ať zdá se, že vše za ní padá, 25 hroutíc se v stonech navždy v rumy, ať z šera po níní, co chcechce, sahá, jí laje, kleje, trhá, tahá: V podivném, snu jak, opojení jí nějak všechno jedno dnes. V podivné, vzdorné vášně síle zdá se, že všechno jinak cení, bolest dnes jinak chápat umí! Že nad vší hlasnou hrůzou kolem, nade vší mukou, nad vším bolem, mocnější cítí v sobě ples v náručí toho, jenž ji učí, že růže jsou, ne krev, jež pučí pod patou jí – že plesem děs a Boha větším Satan-Běs! Tak v bouře jeku, praskání, jen jeho cítí laskání a v zuřících kol plamenech jen jeho vášně douti dech! 26 Tak spolu šli, tak létli míle, až posléz v pusté zimné pláni, bez svitu, zvuku, hranic, cíle, jak zoufanlivé umírání, se ocitli – – – A náhle chvíle už nelétly, ty teď jen stály. Maryčka náhle ohlédá se: Vše pojednou tak jiným zdá se, co cestou zřela a co žila; jak by se byla teprv nyní a náhle ze sna probudila: S neznámým, hrozným mužem v Noci, v neznámém pustém kraji stojí, tak sama a tak bez pomoci: Samota tísní strašnou mocí, hrozného muže se tak bojí – a vyprostit se – není moci. 27 Hvězdy se v rubáš mraků skryly – dál Maryčka jít nemá síly... „Pusť mě, chci nazpět domů jít, k milým svým zas se navrátit!“ Zasmál se pustě Neznámý do pláně bezútěšné tmy: „„Takému plánu výhost dej, ne, domů cesty nehledej: Daleko’s příliš se mnou šla, zpět cesty bys už nenašla.““ Maryčka stojí. A hle, hlas, tak hudební, tak milený, než teď tak smutný, vzdálený, jak minulý by zněl v něm čas, se za ní náhle ozve zas: „Maryčko – pozdě, pozdě chceš, teď domů cesty nenajdeš: 28 Já varoval tě, kdy byl čas, už duši svoji zmařila’s...“ Hlas dozněl, jak když v chvíli pozdní,pozdní v krajině umíráček dozní. Daleko rodný domek je, daleko Václav, mamička, daleko družky upřímné – ubohá, smutná Maryčka! A je jí náhle, jak by byla tak dlouho a tak mnoho žila – než jak by vše, co v žití cenné, si byla navždy promarnila... „Tma za mnou je, tma přede mnou, vesnička rodná daleká! Neznámé světy v dálce jen, tak v dálce svítí nade mnou, svit jejich neproniká tmou – a z cesty tmou v kraj neznámý nic dobrého mne nečeká. 29 Ó, že jsem domov opustila! Jak nyní Noc tu proklínám! To temno, sen, tvých očí plam, vše, z čeho teď jen hrůzu mám, jen pustý stesk a hrůzu mám!“ Tu Temný Muž se zasmál zas, tak divným, zoufanlivým smíchem, že jako pláč zněl pustým tichem. „„Cha, jaký lidský, denní klam! Slyš: Noc, byť matka Času sama, přec sama nezná žádný čas. Kam pud tě žene, tam jen jdeš, Osudu svému neujdeš. Já dávno dřív ti souzen byl, než jsem se tobě objevil – ty srdcem svým dřív se mnou’s šla, než ústa tvá mě volala. 30 Jsi mou – teď se mnou dál pojď jen cestami Noci, ze snu v sen.““ „Snoubený... Vrahu – nelze mi!“ „„Přec musíš! Neb Noc hranic nemá, ta má jen jícen, jícen tmy! Ať mluví sny, neb ať je němá, vždy končí v prázdnu – věčnu tmy... V Ní všechno jedno: věčné stání, jak bezkonečné putování... Té Noci náležíme my!““ Maryčku chyt a na se strh, pak v propast Noci se s ní vrh... *** Den jasný nastal... Vládce dne, tvoření, ruchu, světla střed, 31 Král Slunce opanoval svět vstav nad ním v kráse velebné. A zas, jak náhle, zapadla do bezedného propadla říš Noci. – S ní kams propadla se vláda věčných, temných sil. V ten čas, jak by vždy náhle, v ráz: Ten celý Nekonečna lán do prázdna tmy zejících mil, ten celý chaos temných sil, odstředivých a rozptýlených, zas v svět, jako omezený pás, v svět samý pohyb, ruch a jas a pevný promyšlený cíl se mocně stáh a soustředil. V ráz hukotem oživuje les. 32 Budí se město, budí ves – vše náhle samý hluk a hlas. Pisárny, továrny a dílny, učebny, krámy, ordinace – vše samý vzruch a klopot pilný, vše plné, všude samá práce. Je světlých sil, je práce čas. I na polích, od vzchodu dne, zřít šátky, šíje skloněné. Na všechny strany světové, na východ, západ, v sever, jih, do dáli širé množství jde cest polních, silnic; kam že z nich ta která chodce dovede, byť po dnech sebe četnějších, je dobře známo. 33 Po cestách, jitřního světla zlatý nach, tak svatě leží, slavně hoří – jak světlé požehnání Boží, jež cestou ukazuje, svítí, všem těm, kdož touží v dáli jíti. Je nyní čas těch, kteří vpřed jdou, těch, kdož tvoří. Dle největšího příkladu, jímž Bůh co tvůrce nejvyšší rozlehlou říš svých nočních sil, své tvůrčí moci základu, pro zdar a blaho země vší v nejvyšší vůle soustředění na tvárný kosmos světa mění, co v svého ducha jasný cíl: Geniů chmurných oči jasné poklady svoje, střežené i anděly i ďábly Noci, 34 tajemnou odkrývají mocí, v podzemí širém duše své – je jasným pohledem svým mění ve světla zlato čisté, spasné, v potřebný ducha peníz denní. Hle, s tribun, katheder, zpod krovu, s prestolu královského trónu – ten v tvaru, barvě, onen v tónu, ten v krásném příměru neb slovu, ten v poučce, ten ve zákonu – jak sypou všem dar svého jmění, od pokolení k pokolení pro zdar a blaho millionů...! Než nejen velcí tvůrcové, zářící světa vůdcové, jsou pozváni na Boží lán: I pro toho, kdo menší vzrost, zde všude úhoru je dost, jenž čeká pluhu, čeká bran. 35 Vše, co má dobrý, jasný cíl a cest svých k němu dobře zná, ve Světa dílně čestný díl obecné práce vykoná. Ať jakýkoli je tvůj duch a jakékoli schopnosti: V tohoto díla světlý kruh ty snaž se činně uvésti. A poctivá-li vůle tvá, Bůh v díle tvém tě požehná. Co všude práce plodný dech se v rušném rytmu ozýval a jeho pravidelný spěch k pospěchu jiné vyzýval – zvěst o Maryčky zmizení se mezi lidem šířila, a mysli všech, kdo znali ji, tajemstvím sudby zvířila. 36 A rokujíce, kývali hlavami svými zkušeně, a starou pravdu vzrušeně, zbožně si opakovali: Že není radno v Noci tmě na cestu nejistou se dát, lákáním touhy šalebné, tak neurčité, bezměrné nechat si srdce oklamat. Že mate šer, v zmar svádí sen – a krásný že je rušný, jasný Den! 37