PLOD POZNÁNÍ.
Pod Stromem Života, jenž v středu Světa
tak hrdě vztyčené nad zemí k Nebi,
hluboko v půdu vsazen, svoje témě nes
a v majestátnou šíř své rozprostíral větve,
života květy plesně rozsvícené,
poznání plody teskně zatížené,
sklíčen a roztrpčen kles v mdlobě Člověk.
Ne Adam už a přec krev z jeho krve,
ne prostřed Ráje už, však v Země zakletí;
ne zvěří důvěřivou obklopen,
šelmami však, jež na něj z úkrytu
cenily tesáky, očima blýštěly
a z hrdla řičely svou k němu nenávist;
ne trpný, bez potřeb, blažený v dětské hře,
však hladem po hmotě a žízní poznání
uštvaný, zrazený –
Ne Adam užuž, a přec krev z jeho krve,
než Abelův, víc Kainův potomek,
38
zde pod tajemným Stromem Života
proklínal Boha, zrádný Jeho Strom,
i svého praotce, že ďáblem dal se svést,
by pojedl kdy plodu poznání.
Ten Ďábel! Jak mu tehdy lhal,
praotci jeho, jak mu tehdy lhal!
„Jez!“ řekl tehdy „Jez! A staneš se
moudrým a blaženým, jako tvůj Otec, Bůh!“
Oh vyplnilo se! Tak moudrý je,
že od ďábla anděla nerozezná;
tak blažený, že není skývy chleba,
jíž v žáru poledne by nemusil si
na tvrdé, bránící se zemi těžce dobýt;
tak bezpečný, že ani na chvíli
zbraň nesmí poodložit, aby nebyl
od zvěře stále na něj číhající,
nepřátelské mu tak, jak on jí býti musí,
má-li být živ, zaskočen, zahuben!
39
A Člověk zvedl pěst a k Stromu zahrozil:
„Lháři!“ syk, „Lháři!
Zrádný, ničemný, jak vše, co vydá kletý tento Strom!“
Tu, hle, zpod hustých větví temně šumících,
mimikry Stromu, zakletý snad v něj,
snad zlíhlý z něho – Ďábel vytáh se,
opice šerednášeredná, a přec tak obratná,
s očkama výsměšnýmavýsměšnýma, a přec jakoby
za nima v hloubce oheň vědění,
nejukrytější poklad Pravdy temně hořel.
„Já nelhal,“ děl – a ušklíb-zasmál se,
jak tisíc potměšilých skřetů najednou,
a přec tak svůdně, jako tisíc sirén
záhadnou krásou hlubin zraňujících.
„Já nelhal a teď nelhu tobě zas,
když opakuju, co jsem tehdy řek
praotci tvému v Ráji: Jez zde, staneš se
moudrým a blaženým, jak Otec tvůj, jak Bůh!
Což nejste z jeho krve? – Neřekl jsem: Pojez!
Já řekl: Jez!
40
A moudrost, blaženost mu Boží slibuje
já neřek: Hned!
A též jsem Adamovi neslíbil,
že v Ráji zůstane, když pojí plodu,
jenž oči pro vědění otevírá
a vyrost na Stromě, jenž v hloubce koření
a zpupně hrouží témě v Nebes klín!“
A Stromu mimikry či zloduch zakletý
do jeho těla – Ďábel zátah se
Člověku ve Strom zpět, jak vlna v hladinu,
hlas jeho zánik v Stromu šumění,
jak zaniká ve snění přeludném
na chvíli zakmitnuvší v něm myšlenka hluboká.
Vše bylo jen jak přelud...
A přec: Byl to přelud?
Vstal Člověk zbledlý, vztyčiv se jak Strom,
jenž před ním strměl k Nebi temenem,
své paže rozkřídlil, jak On své větve širé,
a slavným doprovodem k Jeho šumné hudbě
zazpíval píseň velké k Němu lásky:
41
„Buď požehnaný, Strome Života,
z něhož jed Adam v Dětském Ráji svém!
Buď požehnaný plod Tvůj tajemný,
byt z ruky Ďábla podán!
Buď požehnána kletba, kterou vzal
Pán Ráje na sebe, by Člověkem se stal
a odtud rozvíjet se mohl na Zemi!
Jen v potu tváře Hmotu zmáhaje,
jen množe se a povždy znovu mře,
než množením se rodě povždy znovu,
vždy více nasycený plody poznání
z Tebe, ó Strome, tak vždy víc a víc
schopnější práce, boje – může Člověk růst
a vzrostlý jako Ty, ó Strome Života,
v Střed Země, v Pekla výheň vsazený a přece témě své
hroužené v étheru myšlenek-činů Božích,
se moudrý, blažený stát jednou jako Bůh!“
42