POSLEDNÍ POKUŠENÍ
SYNA BOŽÍHO-ČLOVĚKA.
V Jerusalemě, na plošině chrámu,
odkud do nesmírné a velkolepé dáli
tak snivě drahou se zem širá vůkol
těm očím zrozeným zde jevila,
se stalo to.
Když Ježíš Nazaretský
hloub nesmírnou i širou drahou dál
svým zrakem, duchem pojal – stalo se,
že v duši jemu počal mluvit hlas.
Divný hlas byl to. Neboť nikdy jestěještě
tak Ježíš na rozpacích nebyl, čí to vlastně hlas,
jak tentokrát – a on se vyznal už
ve vnitřních hlasech přec.
Už v dětství často
je slýchával, zpravidla o samotě
a za soumraku. Slova říkaly
mu taková, o jakých bratřím jeho
43
se nikdy nezdálo. Už tehdy tušil z nich,
že jiný druhých jest, že, zvláště nadán,
je Kýmsi vyvolen,vyvolen vykonat velký čin.
Pak slyšel jej, prv jenom nejasně,
pak stále jasněji a určitěji –
až mocným hlasem trub mu v nitru jeho zněl,
když provždy rozhodl se Mistrem stát
a hlásat lidem Ducha.
Rovněž hlas to byl,
jenž na poušť vyslal ho, by promysle až na dno
myšlenku Boží, které učit chtěl,
tak vnořil se u Boha Tajemství,
Původce všeho, Podstatu a Cíl,
až Otec sám by mluvil z jeho úst
jak z toho syna svého posvěcených úst,
jejž druhým ustanovil pastýřem!
Až dosud vždycky poznal, čí byl hlas.
Bylo tak snadno poznat, kdo zde mluví,
jak snadno poznat lze od gesta křeč,
od dobra zlo a život od smrti.
44
Když mluvil k němu Ďábel na poušti,
by svého ducha vtip a umění
tak v prospěch svůj i lidu obrátil,
by všecko kamení, jímž oplývala poušť,
na chleby změnilzměnil, a tak proměnil
pot, bídu lidstva v hmotný blahobyt –
tak snadno poznat bylo Jeho, Ducha Hmoty,
jenž celý svět by změnit chtěl jen v břich
a Ducha, jemuž Hmota nástrojem, sám v pouhý nástroj
a sluhu Hmoty změnit – a tak pro vše časy
Jej, věčný, svatý princip pohybu a tvorby
ke spánku, nečinnosti v Hmotě odsoudit.
Když na temeni hory, odkud v šíř i dál
v bohatství nesmírném se rozprostírala
zem s lány polí, městy, hrady, chrámy,
mu šeptal hlas: Že to by všechno moh,
ba víc, ba celý světa širý kruh
si podmanit svým duchem, v kterém oheň Otce
plál jasněji, než v davu tisíců –
jak byl by nepoznal Ho – Jeho, Ducha Temnot,
jemuž je blahem pod hrnéčky Hmoty
45
duše, ty ptáky svobody a světla,
si pěstovat, je ohněm vášní sytit
a dým, jenž odtud stoupá, libé kadidlo,
ssát marnivými svými nozdrami!
Než dnešní hlas zněl jinak. A zněl takto:
„Hle, Synu Boží, Ty přec dobře víš,
že vše, co zrodilo se, žije, i co zmírá,
je stejně z Otce, Jeho ducha část.
Že vše jen z Něho pošlo, trvá jenom Jím,
Jím poznává se, v sebe přechází,
tím právě že vše Jedno – On jen jest,
byť rozvinutý v prostoru a času.
Že vše, co kolem zříš v té slunce širé kráse,
ty paláce, ty domy, olivové háje,
lid dole, stejně jak ta obloha,
i se sluncem – a ty zas sám,
je jediné jen tělo, tělo Jeho,
v němž jeden žije duch a týž, co v tobě.
Jím že je spojen živých, mrtvých svět,
46
svět lidí, zvířat, rostlin, nerostů,
že kdo dal bratru, také Jemu dal.
Že vše jen z Něho pošlo – v Něj zas vrátí se.
To věda, celý uváživ svůj věk,
proč dále žít chceš, trmácet se, učit?
Což není všechna pravda tím už vyřčena,
že stvořena, že existuje Bůh?
Proč nerozevřeš náruč, nespustíš se dolů,
tak radostně, jako se vrhá syn
v náručí otce? Není-liž ten prostor,
a prostor všechen celém po světě,
náručí Otce tvého vskutku? Nebo bojíš se,
že zlomě údy své, i duši svou bys zmařil?
Jsi malověrný tak – ty, „Ducha učiteli“?
Nevěříš, čemu učíš? A přec učit chceš?
Vždyť věděl bys přec jinak: duši, tělo tvé,
že chytí andělé, jen změní, nezmaří,
když Otec Život jest – a ty jsi z Otce!
Věříš-li, učiň tak, tisícům příklad dej
hrdinství pevné víry! Váháš? Nevěříš?“
47
Hlas divný, svůdný. A on přece váhá.
Pot setřel s čela. Prostor širý s výše
se všemi kopulemi chrámů, domy, horstev hřebeny,
vše jak by svádělo ho splynout se vším tím
jak s pravou vlastí svou – zpět s Otcem splynout...
Než náhle hlavu zved, a jasný hrdý zrak,
děl pevný zas a mocný:
„Ano, vše jest On.
Proč, rozloženo, vše přec v různém trvá bytí?
Proč roste, mění se – tak vyvíjí se v čase?
Zda o zemi a syna člověka
se princip Hmoty, Smrti nedělí
s principem Ducha, jenž je Život Věčný?
Zda hovado snad víc než člověk jest?
Neb tráva plevele než stéblo obilní?
Proč by ji z pole trhal hospodář,
když žádá úrody?
A zdali
dřív neřád vykydnutý totéž jest co chléb,
a chléb co duch, než, až jej země pojme,
a, vezma ze země, klas žitný promění,
48
a z klasu žitného chléb v tělo přejde,
jímž živen tvůrčí duch?
Ne Božím bojovníkem, Ďábla podomkem
bych učiněn byl, kdybych poslech hlas.
Což proto v hmotný svět snad uvázal se Duch,
by rušil ducha zákon: Být a žít,
vše hmotné přeměňovat v Ducha, Ducha mocí?
Ne, naplněním není žádná smrt,
byť byla v Bohu spočinutím jen!
Což proto zplodil Otec děti své,
a v času pouť je vyslal – aby zpět
už z humen klína Jeho utíkali,
ničeho k Jeho statku nepřizískavše?
Ne, proto Boží syn se nestal člověkem,
by lidský, zemský úkol odvrh od sebe!
49
A důstojně, jak Duchu sluší se,
svou ruku zvednuv, hlavu obrátil
vzad, po hlasu, a povýšeně děl:
„Ve jménu Otce – odstup Satane!“
50