ZBRANĚ BARBARŮ.
V rytířské síni v dumách jsem dlel,
na starém hradu mezi lesy,
po stěnách staré zbraně jsem zřel:
meče a palcáty v prapodivné směsi.
Na štítech hesla pěkná jsem čet,
zřel těžké titanské ty meče,
fatamorgana zapadlých let,let
vzkřísila v duši mé turnajové seče.
Přerůzných barev praporce zřím,
jak v soulad vábný vše se druží,
bojuje každý za heslem svým
mečem a přímo, jak sluší vždycky muži.
Poctivou zbraní pádný též cep,
ten měl náš sedlák místo meče,
statně jím bušil v šlechtickou leb –
nejsou mu v pohanu chrabré jeho seče.
V moderní době bojujem též,
za volnosť lidu, vědy, víry,
útočí na nás despotů lež:
bože můj, buďme v tom boji bohatýry.
20
V okovy nedá spoutat se duch
na širém poli vědy, krásy,
s druhem též někdy utká se druh,
není však soubojem rváti sobě vlasy.
Myšlének meče – břitká to zbraň
za všechny ideály svaté,
netřeba k boji divocha dlaň,
jež s luku vypouští střely – jedovaté.
21