ODPOVĚĎ PŘÍTELI – POETOVI.
Já vždy tvé Musy věrný přítel byl,
a ještě dřív než byla královnou,
já na skráň vzácný diadém jí vil
a velebil vnad krásu čarovnou.
Tvá Musa byla dámou z promenad,
ta moje byla prosté děvče z hor,
a neměla tak elegantní šat
jak Musa tvá – ten domnělý můj vzor.
Tvé Muse byl jsem poet dobrý dost:
má Musa měla jí být žakyní,
tak občas vypůjčit si její skvost,
a vzhlížeti k ní jako k bohyni.
Ty’s, brachu, myšlénku měl utkvělou,
že’s v Čechách pravý poet jediný,
že každý napodobí Musu tvou,
jí krade její perly, rubíny.
Já vždy tvé Musy věrný přítel byl,
však ty’s byl v klamu – a toť veselé –
když božstvo tvé jsem jednou podkouřil,
chtěl’s ministranta mít, ne přítele.
Jen jednou když jsem prósu pravdy řek
a opustil tvých pochlebníků roj,
ty’s na mne vylil ironie vztek,
že prý už vysch’ mé poesie zdroj.
40
Ty, hochu, myslíš, Musa má že laň,
jež s hejnem všechněch českých básníků
ti plaše vzdává němé chvály daň
a chodí pít k tvých veršů rybníku?
Toť, brachu, klam: můj slavík neztichá,
a stále mlád a svěže čerstvý je –
a když mu v hrdle trochu vysychá,
on z mého srdce dost se napije.
41