Jarní vycházka.
Sta bylin v hrudi země klíčí, roste, pučí,
a květem hedvábným se shýbá stromu snět,
leč já jen slábnu, morový mne upír mučí,
jsem v jaru svého žití vadnoucí juž květ.
Co plesných zvuků kol mne šumí, jásá, zvoní,
jak jemný vzduch by písní živých strun se chvěl!
a pták mé duše unaven svou hlavu kloní,
ten skřivan churavý, jenž náhle oněměl.
Po lásce touha libá hochy, dívky chvátí
a šťastné milence já často v polích zřím...
Mne nikdo nemá rád... Nemohu milovati...
Jsem bídný, v lásku, život, Boha nevěřím.
Nad velkým blahem nebe slunné rozprostírá
svůj tajně neobsáhlý, modrý baldachýn...
V mé duši smutně šeří se, den chladně zmírá,
par mlhy jedovaté kladou vlhký stín.
13
Ó, truchle vidím, vůkol chrám že nádherný je,
ples, krása, vůně, záře planou do kola,
a výsměch bičem trnitým mne hořce bije:
ty v krásném chrámu – hnijící jsi mrtvola.
14