Eros a Psyché (1890)

Básně, Emanuel z Čenkova

Diplomatická verze Ediční verze
EROS A PSYCHE.
BÁSNĚ EMANUELA RYT. Z ČENKOVA.
V PRAZE. KNIHTISKÁRNA F. ŠIMÁČEK NAKLADATELSTVO. 1890.
[1] Jaroslavu Vrchlickému.
[3] Mistře,
račte přijati tuto kytici prostých květů na důkaz nepatrný veliké úcty k Vaší činnosti; je Vám věnována jako jednomu z knížat v říši poesie a zároveň jako příteli volnosti a svobody na širém poli umění. Pokusil jsem se v těchto verších uchytiti obraz přesmutného živoření za dnů choroby a za dnů, kdy schází duši lék a posila pravé, dokonalé lásky. Není to ohnivý hymnus lásky, ale ozvěna hořkého stesku a nezkojené touhy v žití bez lásky, ozvěna palčivých muk, jež pocítila Psyche ždající nalézti ztracené blaho a zahleděti se v líc Erotovu. Dávná pohádka lidské duše – Eros a Psyche!... Některé z těch květů jsou chorobné, ale všechny světí pel pravdy a upřímnosti, kterou jsou Vám věnovány.
V Kaplici, dne 13. dubna 1890.
Em. ryt. z Čenkova.
[5] ZA DNŮ CHOROBY.
[7] I.
[9]
Moje jaro.
Dny bez lásky se plíží v dlouhém chodu mně samotáři v tichém údolí, tam v domě bílém s tyčí hromosvodu, při němž sad vroubí štíhlé topoly. V klid salonku za jasné, ranní chvíle doznívá kohoutů křik jásavý, sbor ptactva švitoří kol v stromech čile, roj pěnkavek a špačků žvatlavý. A opodál, s těch kamenitých strání, kde těžce půdu v hroudy ryje pluh, švih bičův, oráčů pak pobádání zní táhle v zavlhlý a vlažný vzduch. Proud bystré říčky valí vlny vzdmuté – dřív led ji pláštěm bílým tiše kryl – a na lukách zříť první květy žlutéžluté, jak dukáty by kdos v ně rozhodil. [11] Juž pryskyřice v lese dechem vane, a vršky stromů křísí slunce zář... Leč já jen tru své žití zadumané bez lásky, přátel – člověk samotář. Mám barvu zažloutlou v své choré líci, a smutné toulky jsou teď lékem mým po lukách, polích, kde lid pracující hovoří cize horským nářečím. Ó, tajemství, zem živne bujně v jaru! Horečně cítím touhu v žilách plát k rtům ženy schýlit ústa v lásky žáru a rodnou mluvou šeptat: Mám tě rád. 12
Jarní vycházka.
Sta bylin v hrudi země klíčí, roste, pučí, a květem hedvábným se shýbá stromu snět, leč já jen slábnu, morový mne upír mučí, jsem v jaru svého žití vadnoucí juž květ. Co plesných zvuků kol mne šumí, jásá, zvoní, jak jemný vzduch by písní živých strun se chvěl! a pták mé duše unaven svou hlavu kloní, ten skřivan churavý, jenž náhle oněměl. Po lásce touha libá hochy, dívky chvátí a šťastné milence já často v polích zřím... Mne nikdo nemá rád... Nemohu milovati... Jsem bídný, v lásku, život, Boha nevěřím. Nad velkým blahem nebe slunné rozprostírá svůj tajně neobsáhlý, modrý baldachýn... V mé duši smutně šeří se, den chladně zmírá, par mlhy jedovaté kladou vlhký stín. 13 Ó, truchle vidím, vůkol chrám že nádherný je, ples, krása, vůně, záře planou do kola, a výsměch bičem trnitým mne hořce bije: ty v krásném chrámu – hnijící jsi mrtvola. 14
Chvíle štěstí.
Ó jarní den! U domu luka svěží jak hedváb kyprý rozprostřena leží, a lesů šum a dech sem vane blíž; před okny bíle kvetou kaštany a z polí slyšet zvučné skřivany, již do modrého vzduchu letí výš. Vše žitím chvěje se a mízou voní, roj bělásků se čile v letu honí, vzduch zlatem plane, stromy ševelí... Blíž chalup, na šedavé silnici u škarpy křičí děti hrající, jak drůbež kdy se v prachu popelí... Já z města dusného vyzáblý, chorý tak tiše sedím u okna, zřím v hory a dýchám vůni luk, poslouchám zpěv – v tom sladkém přeludu, že síla mi se vrací teď a mými žilami že proudí zas, ach, teple zdravá krev... 15
Večer.
Kraj západu je žhavě pozlacený a vzduchem jak by vála křídla vonných per: To lučin šat za jitra posečený oddýchá pelem suchých květů na večer. Ó, klid a mír!... Níž soumrak teplý klesá, kol na mezích zvuk vřeskný cvrčků tichem zní... Hle, nad vrcholky černavého lesa juž chví se třpytně velká hvězda večerní. Mně teskno... Vzpomínám na město v dáli, na rodný dům v té šeré, dlouhé ulici, kde z večera, jak svítilny tam vzplály, u vrat na služky čekali vždy dělníci. Ach, já snad neuzřím víc řad těch domů, víc neuslyším žití ruch, jež měl jsem rád; mé tělo schnoucímu jsouc rovno stromu snad brzo v hlíně bude se tu rozpadat. – – 16 Mně teskno... Pokoj nechám otevřený pro vzduch, jímž vanou lehká křídla vonných per, by ve hrob duše mlhou zachmuřený po těžkém dnu dech květů vnikl na večer. 17
Neznámým milencům.
V snách zřím je kráčet stromů dumným stínem při zpěvu kosů, šumu vodotrysků, hled plane jim, jak spili by se vínem, mdlou chůzi často staví v sypkém písku a líbají se toužně, divoce – a já teď sedím pod kaštany v chladu, má lebka plá jak výheň rozžhavená, nerv každý chvěje se a bolně sténá, rtem oprýskaným srkám limonádu a žvýkám nakládané ovoce. 18
Andante...
Žár parna tkví nad pruhy tmavých borů, stich’ kohoutů křik vůkol bílých dvorů, před chvílí stlumil vítr křídel šum; lán obilí se v žlutých vlnách ještě houpá, a z kvetoucích luk vůně dechů stoupá ke žhavě jasným nebesům. Dál ve vsi vlídné, s věže oprýskané, na níž kruh hodin zlatem cifer plane, pláč zvonů v hranách vážných táhle zní – – – a jako teskná kolébavka nad krajinou na chvějném letu vzdušném zvuky plynou tak prosté hudby pohřební... A chodec kamenitou cestou žití té chvíle kročeje své zastaviti a ve chlad vonný lehnout touží rád – a starý tulák bez lásky a krbu, ženy, kdes v škarpě umdlený a uprášený, chce tvrdým klidem snít a spát. 19
Lesům.
Lesy, lesy, tmavé, zasmušilé, plné šera v chladu vábném koutů svých, ty bouř ducha stiší v klidno milé spíš než modlitby ve chrámech gothických. V nich jsem předl zlacených snů roje, a když v srdce náhle zápal lásky pad’, svědky němými ty lesy moje při polibku, smíchu, šeptu měl jsem rád. Nyní balsám léčivý mně roní šumné, černé lesy do churavých plic, v záři poledne kdy silně voní schnoucí jehličí a výdech pryskyřic. Dík ó lesy: Přál bych sobě hníti volně, nejsa v kámen krypty sevřený, kdys krev mrtvou v jarní mízu líti zakopán tu v lesích mezi kořeny! 20
Dech země.
Zář sluneční na plavé lány klasů proud zlata lije roztavený v jasu, a čistý, chvějný vzduch tam v dáli halí pod svou klenbou táhlou tu širou krajinu a neobsáhlou jak pod obrovský modrého skla kruh. A silnice zřím, zahrady a lesy, luk pásma, zrcadla vod v ladné směsi ležeti v hloubce níž; ze sprahlých plání výpar teple vlídný a vůně pryskyřic, šum větru klidný, jak velkých ňader dech sem stoupá výš. A tajný oddech... velké matky Země mne ladí do modlitby míru jemně, tak tiší bouřný cit a vlévá zvolna prsoum uzdravení a duši skýtá dumné, tiché snění, do žití vírného ten světcův klid! 21
Motiv romantický.
Žár léta plá... Ve tmavých vrchů šeru červánků hasne výheň krvavá; blíž k lesům, po silnici, v podvečeru se bere moje chůze dumavá. Ni živé duše! – V dáli od vesnice z hor klínu zvonu hlas jen táhle zní, a ve vzduch sytý vůní pryskyřice sbor štíhlých jedlí šeptá modlení. Stín chladu v jemné mlze vane lesem, perutí tajných časem slyšet šum... Já tak jdu o samotě suchým vřesem jat vášní rozruchem, pln divných dum, a toužím, by kdes v houští zjevila se, – když vítr zavzdychne v něm hluboce – ach, panna lesní v bílé, nahé kráse, jež ulíbala by mne divoce! 22
Mlhavé dny. (V upomínku prof. J. Kuklovi.)
Ach, v dáli nad horami mlha líná v tak šedé kolébce teď skrývá každý den, jenž opět v rakvi mračen uhasíná pln chladu, větruvětru, deště – zachmuřen. Kde v zlatu slunečna dřív zřel jsi lesy a v moři modravém obláčků labutě, – tam vidět černý pruh, nad nějž se věsí lem plachty tmavé těžce, nehnutě. A říší sychravou dech větrů letí, přes hory žene nových mraků šerý tlum, a slyšet šelest jen ze stromů snětí, v nějž hučí jednotvárný deště šum... Mne dříve chvátilo vždy udivení, kdy žárem léta v krajině plál půvab krás: Ó, paprsku, v kraj spusť své osvětlení, v šer duše svůj, ó, Lásko, sešli jas! 23
Píseň domova.
Dech mlhy podzimní tkvěl na krajině, byl podvečer. Já tenkrát z toulky líně, s hor níž a kamenitou silnicí mdle, uprášen zpět šel jsem k vesnici. Kol víc a víc se tměly šerem lesy... A náhle ozvala se píseň kdesi, proud vzduchu blíž a blíž hlas hudby vál: Tu v cizině kdos českou píseň hrál. Ó, hymnu národní, jež slok svých steskem zrak zarosí nám palčivých slz leskem, jež počíná tak touhou tlumeně a v jásotu zas končí nadšeně. A struny houslí tak se jemně chvělychvěly, jak by se bolem tajným rozželely, jak jejich zvuk by živou duší byl a neznámý stesk hráče pochopil. 24 Tu duchem vzrušeným já mocně chápal těch tónů kouzlo, muže mdlého zápal, jenž cítí pozdrav domova chvíť duší svou při písni, již hrá kapela vždy – před bitvou! 25
Podzimní klid.
U cesty jdoucí v jehličnaté lesy hle, vlaštovek roj v ševelivé směsi na drátu chvějném telegrafních tyčí před proutípoutí dálnou koná porady! A slunce září zlatou ještě líčí v kraj – zašlý půvab letní nálady. Leč od hor z dálky vane chladný dech a šumí v pružně štíhlých topolech jak jeseně již kolébavka táhlá, přes pole chví se holá, žárem sprahlá, kde nedávno se klasy obilí zažloutlým lánem líně vlnily... Tam na pastvinách, v šerém údolu, v němž hoši pasáci jsou pospolu, kouř ohně stoupá, v modrý oblak splývá... Kol v krajině tkví klid tak mírný, milý, neb příroda, všem plodům davši síly, jak dělnice na chvíli odpočívá... 26
Políbení.
Den dýchal sychravě, byl zachmuřený, a vítr suché listí do kotoučů vál, když horský kraj v par vlnách ponořený... jsem opouštěl a k odjezdu se chystal v dál. Já necítil v své hrudi trpkou muku a dívku žádnou nelíbal jsem v hebkou tvář, mně žádný přítel netisk’ mužně ruku, jak žil jsem, tak jsem odcházel – já samotář. Řad vzpomínek na mrtvé blaho chvílí mou chladnou duši nenaladil do bolu, bez lítosti jsem opouštěl dům bílý se skromným sadem, u silnice v údolu, snil volně juž o městě za horami, o vřavě, ruchu podzimního večera, kdy dlouhé třídy planou svítilnami, až oslní zrak mdlý té záře nádhera, 27 a dumal jsem – tu lehce drobným krokem, jak šumělo by chvění křídel motýlka, děvčátko známé přišlo, modrým okem svým zřelo na mne – snivý obraz andílka. Pak měkkou ručku v mou dlaň vlhkou dalo a ku polibku našpulilo malý ret a šeptem mušky jemně zašeptalo na smutnou cestu teskné „s bohem“ naposled... Ó, na chvíli jsem cítil nitrem chvíti spícího jara ještě utajený dech, kdy listí, opojivě vonné kvítí, se skrývá, nerozvito, jenom v pupenech, a blaho těch, jimž zmařených snů hroby a zkaleného žití šeré hlubiny svým vděkem dojemným před smrtí zdobí ach, aspoň jediný květ – dětské neviny! 28
II.
[29]
Sobě do památníku.
Ó samotáři bledý, zachmuřený, stesk po náruči tajůplné ženy ti kalně zírá z očí rudě mdlých; kol v žití lásky hravá píseň zvoní, proud polibků se sladce s retů roní, a ty smíš líbati jen rty žen prodajných. Zpěv druhů tvých při víně slávy, štěstí v tvou hořkou duši výsměšnou je zvěstí jak blaha cizího vždy ozvěna... Ty cítíšcítíš, jak jsi stráž tu osamělá, pot únavy ti splývá mdlobou s čela, jdeš větrem, bouří – klesají ti kolena. Tak někdy chodce v horách za vichřice déšť krůpějí šlehává ostře v líce: a chodec hledí v dálku kamsi níž, kde v zlatě paprsků se pole vlní, vzduch modrý leskem div zrak neoslní, a nad vším rozlévá se požehnání číš. [31]
Z toulek samotáře.
I.
U Karlova. (R. J. Kronbauerovi.)
Za dávných časů bitvy v děsném shonu tu často vzněcovaly trapný ruch a vír; teď puchří vlhké zdivo bastionů, a tichou perutí se chví tu klid a mír. Kol do kola jsou parky; šero chládku dští stromů koruny přes zdi se chýlící, a z bouře města jen hlas kolovrátku sem ob čas donáší dech větru kvílící. Zříš domy – zavřené a zadumané, až divný stesk tě náhle pojme do svých pout, ty chápeš, bolesti duch že tu vane, že lidský žal a trud si zvolily ten kout. Hle! Trpitelův dům, jimž ducha tíží jak upír ssavý chmura temna hluboká, a smutných divochů, v jichž lebce kříží se v marné bouři blesků honba divoká. 32 Dál v parku šedý dům a zasmušený, sbor chorý zmírajících sténá v jeho zdech... Tam rudý zas, kde z lásky kleslé ženy jsou k ložím poutány v mateřských bolestech. A listím starých stromů vlídně krytý dům blbců ponurých, příšerných mrzáků... Na konci chrám, zjev stráže obrovitý, tři kopule jak trůn pod klenbou oblaků! Stín chodce řídkého tu truchle kráčí a cítí jen, že bolesť němá jde tu s ním, pár osob někdy potkáš v hořkém pláči, zrak jejich zarudlý, jsou v šatě – smutečním. Sem milenci zabloudí, přituleni v snech lásky tajené, v opojné závrati, kdo štěstí jich by rušil, nikdo není, a v stínu akátů je sladko líbati... Kol do kola jsou parky; šero chládku dští stromů koruny přes zdi se chýlící, a z bouře města jen hlas kolovrátku sem ob čas donáší dech větru kvílící. 33 II.
Osamělá cesta.
Zdi mechem kryté, puchřící, juž nachýlené, s dvou stran se táhnou těsně, kladou vlhký chlad, a komu chvíle samoty jsou cenné, ten zbloudí sem, by moh’ si podumat. Dvou parků protějších se stromy dotýkají jak milenci, jež touží po těl objetí, svým listím v šumu šeptají a lkají, pták nesplašen v nich zpívá na sněti. Cos vane tu jak tajný tesk bytosti snivé, že mimoděk s tvých retů mizí žert a smích: Tu někdy dlouho nezříš duše živé, a temno tu jak v chodbách klášterních... Sem hypochondr plížívá se v dum svých šeru, sled žlutý chorob divných tkví mu na líci; sbor dělníků tu kráčí v podvečeru, jdou z města staveb k blízké vesnici. 34 Při žáru poledne, ve stínu starých stromů, kdy zlato roztavené proudí na listy, o hůl se opíraje jde tu domů pán šedý z procházky – zjev pensisty. Za toužných dnů, kdy jarem rozvíjí se květy a jemnou zeleň budí z větví vlažná zář, ó, žák sem zajde kouřit cigaretty, pít slasť polibků prvních v dívčí tvář;tvář. 35
Horský květ.
V nádherné třídě, v šumně vírné chodců směsi, střed roje hejskův a žen svůdně líčených já uzřel dívku ze vsi, někde mezi lesy, oděnou pestrým krojem dálných krajů svých. Sukénka krátká, fěrtoch žhavě květovaný planoucí v slunci ohněm barev měňavým, punčochy sněžné, šátek v babku navázaný – toť pastva pro oči všem hejskům toulavým. V kytici městských žen, těch umělých jen růží s parfumu vůní, divnou náhodou se vplet a skromno, stísněně a cudně se jen druží hor lesnatých a lučin svěžích květ. Však zjev ten vzbudil ve mně dumavých snů sbory, snů libým vínem spit já vlek’ se ulicí: Zřel drahé, tiché údolí, kol lesy, hory, a bílé městečko a šedou silnici. 36 Mně zdálo se, že jdu tam z jitra za neděle, kdy z chrámu děkanského zvony hlaholí... Vzduch modře slunný loká se, ach, volně, směle při svobodné tak toulce do luk, do polí. Po cestě, jež se hadem v dálku jasnou stáčí, lid osmahlý, jak na mši jde, já potkávám, za ruce dívky s hochy vedouce se kráčí, já samotář jich lásce v duchu žehnávám! 37
Pozdrav Šumavy.
Ruch kočárů, dav chodců pestře svěží se chvěje vesele tak po nábřeží, když vzejdou první vlažné jara dny! Blíž okna sedě, do snů duši chýle vír žití městského za slunné chvíle rád vídám z dusna hlučné kavárny. Mne vábí dlouho – zříti dumným okemokem, jak kalná Vltava níž valným tokem vln uvolněných žene širý proud, ob čas na táhlém, pěnícím se lánu jak plují vory lesních velikánů, řad mrtvých kmenů spjatých v řetěz pout. A snívám v kouři, v klevet, vtipů směsi, že nad hlavou mi hučí šumné lesy, jichž kolébavku z dětských let mám rád... Klid, vůně... V duši píseň předu sterou... Tu v ráz tes ostrý zazní, pod sekerou peň zaúpí – zádunízaduní v temný pád... 38 Tak náhle toužím z města do Šumavy, do lesů, jež kdys vrátily mně zdraví, bez lásky, přátel trávě chmurné dny; na křídlech snů v dál letím chorou duší, jež pozdrav matky přírody, ach, tuší za oknem čpavě dusné kavárny. 39
Lesní zátiší.
Jak mile překvapuje mezi lesy, ve stínu jedlí, břiz a buků směsi, pruh louky, na ní myslivna pak bílá! Ve trávě toulá se kol drůbež čilá, a na rybníku, jenž spí bez hnutí, si pluje teď pár pyšných labutí. Dál malý zámek... Clonou žalusií se v prvním patře jizby šeré kryjí, jež pusty jsou, rok celý opuštěny; uvnitř obrazy lovů zdobí stěny, po chodbách, kde tvůj kročej dutě zní, zříš přečetné parohy jelení. A zámek čeká, sídlo ticha, míru, zda vzejde jemu chvíle chvatu, víru kdys na podzim za mlhavého času, až při psů štěkotu a rohů hlasu sbor honců vyjde v lesní úvaly, – za štvanou zvěří houkne: Halali! 40
MALÉ POVÍDKY.
[41]
Studie z mojí ulice.
I.
Stará panna.
Ta šerá ulice jak živne ruchem, kdy lahodný třesk hudby v dáli zní! Zvěsť neklamná, blíž donášená vzduchem, že pluk se vrací do kasáren z cvičení. Před vrata domů vyrojí se náhle směs dětí, služek, bab, řeč slyšet, smích – ty s potěchou zří kráčet v řadě táhlé sbor snědý hochů potem, prachem umdlených. A v jednom chmurném domě, vždy v tom čase vyhublá ruka okno otvírá, tvář stará, zvadlá, výsměch ženské kráse, na pestrý vojska tlum tak ráda pozírá. Náš,Náš celý dům zná tichou, starou pannu, jež sama žije, jen má kočky dvě, sirotkem jediným prý po hejtmanu, ze skrovných úroků dny tráví dumavě. [43] Tu vzpomínkám svou duši odemýká, v snů klamu mní, že vábnou kráskou jest, zří známou tvář mladého poručíka, jenž má ji rád a před okny jí vzdává česť. A vždy jí shroutí větrné ty hrady dech skutečnosti, tlumí srdce tluk, když v dáli dozní pochod plný vnady a dlažbou přejde odměřených kroků zvuk... Vždy ob čas ulice zas živne ruchem a temně lkavé tóny hudby zní, zvěsť neklamná, blíž donášená vzduchem, že kráčí tudy průvod vojska pohřební. Zas okno stará panna otevírá, žal soustrastný jí chvěje tváří mdlou a zaslzeným okem dlouho zírá, zda někdo žalem sklíčený jde za truhlou, na otce, snoubence se rozpomíná, ba, slyší hudbu pušek hromovou, nad neznámým jich rovem ruce spíná a v duchu proklíná osudnou – Sadovou. 44 II.
Čtenářka.
Ve zdobném krámku za mramorným stolem dlí nad románem často, tiše jata v snech, jež nevzbouří rej žití hřmící kolem, ryk kočárův a hemžících se chodců spěch. Tam jemné dechy teplou síní vlají, jak by se zvířil vonných křídel hebký pel: Ve skříních všech se voňavky jen tají, prach pudrů všeliký a druhy líčidel. Vše ve směs podivnou kol spolu splývá, jak by tam skonával sbor květův uvadlý; ta vůně je jak víno omamivá, že v náruč snění vábnou upadá duch mdlý... Sní dívka o nádheře budoarů, kde šumí hedváb a zní hovor, pocelpocel, smích, sní o bohatství, mladé lásky žáru, – co všechno zná jen, čte z románů milostných. 45 Ba, sama sebe zří ve světel moři, zří sebe hrdou kněžnou v síni nádherné, na hrdle, ve vlasech jí šperky hoří, a srdcem proudí blaho lásky nezměrné. O štěstí, kráse sní – a zapomíná, krom bídy, trudu že jí život nedal nic, že pouto nuzoty ji drsně spíná a tvář jijí děsně hyzdí důlky neštovic. 46
Jindy a nyní.
Byl majorem... Teď v malé tiché ville jak žitím schvácen tráví klidné chvíle a zřídka v doby zašlé zajde zpět, kdy stál za smrtných žní tak zarputile a chladně vídal padať mužů květ. Teď v parnu dnů při zlatém léta žáru, by v nečinnosti unik’ nudy spáru, jde k říčce s prutem, vlasem, udicí a celé hodiny, vždy při rozmaru dlí nehybně nad vodou proudící. Do villy podvečerem pak se vrací, k své vonné zahradě, kde hnízdí ptáci, a zalévá, záhony pleje hned a líto je mu, při dětinné práci kdy zří – že utrh’ mu kdos milý květ. 47
Farář.
I.
Ve kraji hornatém a mezi lesy, v Čech jižním klínu, na hranicích kdesi byl farářem. Tam fara osamělá, dům starý dřevěný, blíž u kostela, na vrchu stála; lípy dvě jí kryly střechu a podál u zdi plné netřesku a mechu – stráž tichá hřbitova – čněl velký hnědý kříž. Stesk vanul tu... Ves v údolu se táhla níž. Ó, říjen, mlha, drsné večery! Přes hory valily se mraky stmělé jak duchů zakuklené příšery, a vítr hučel, pršelo dny celé. Co dělat? Škoda dnů, kdy v parném tichu báň azurná se pjala nad údolí, 48 v němž uzrávaly pruhy žitných polí, a škoda chvil, kdy při zpěvu a smíchu osmahlé ženy vlhké louky žaly: Hor modrý lem jak kulisa čněl v dáli, a ten, kdo bez ženy byl, bez lásky, moh’ aspoň užit kouzla procházky; své volné chvíle protoulat bez všeho cíle, neb z okna zřít v kraj dolů na daleké míle, v tlum vrchů tmavý, lesy jehličnaté, při západu na mraky nachem vzňaté a tiše zřít, jak pára, vlažný stín, své roucho lehké klade do nížin; ssát poklid velebný, kdy s vonných strání zní zvonků jemný chřest a táhlé skotu řvaní..řvaní... Teď pochmurný hrob za živa; a farář mlád, pln síly, zdraví chutě žil by ještě rád; byl v jaré krvi zmužilého věku a kostnaté a hřmotné postavy, ze tváře snědé, v upřímném vždy vděku zrak vlídně hleděl velký, modravý. Když kaplanem byl, zvykl okresnímu městu; až přišel za faráře v tu ves chudou, v kout horských sedláků, kde úřad roven trestu. Kdo by se divil, že tam zmíral nudou? 49 A často v bouřném vzteku divé sloty snil o hospůdce v městečku, jež znával, o šedém děkanu, jenž anekdoty rád poslouchal a v karty hrával ve kruhu měšťáků vždy hovořivém, nadchnutém novinami a pak pivem. (Náš farář byl jen duší prostou, v níž květy všedních tužeb rostou, a není světců těch, co tvář svou chýlí před nahým Kristem v trpce dlouhých modlitbáchmodlitbách, jimž zjevuje se víry anděl bílý a z číše útěchy je sílí v hříchu tmách; ti muži vymřeli, již mnohá léta dum sítě předli a šli v němé pustiny, by na samotách čisti špíny světa svým bohům zasvětili ducha hlubiny). Tak sám! – Jen kostelnice vetchá, tváře rmutné vše připravila v jizbě, kuchyni, co nutné, ach, zhublá starucha, jež se jen belhala, hlas měla síplavý a suše chrchlala, a jako z bájí dávných bytosť ledné Zimy mu ruku chladně líbala rty modravými. Dvě bledé družky, Samota i Vzpomínání, den co den chvátily jej v línou náladu: 50 chtěl prací zahnat vše – přípravou pro kázání – psal nudné zprávy císařskému úřadu – pak našel román pohozený kdesi, čet ó Waltra Scotta, jenž tak líčí široce. Kněz lektyře však nezvyk za študentských let a při popisu krajin usnul hluboce... 51 II.
V dnů proudu jednotvárně zatrpčelém náš farář poznal se blíž s učitelem a v jeho rodině teď mnohý večer trávil. Hrou lkavou na housle faráře kantor bavil, a žena byla hovorná i pohostinná, hned panu pateru nalila sklenku vína a pobízela hostě sednout ke stolu, by povečeřel, porozprávěl pospolu. Tam ladné domácnosti skryt byl obraz tklivý: měl učitel rád ženu v citu vřelém, jak před lety, když – mladík nadšený a snivý – roj smělých dum pod bledým choval čelem. Teď v zákoutí, tam naučil se resignaci při zastrčené, nikým neuznané práci, dřív háral nadšením, teď dobrácky se smával, svůj poklad, malou Emmu, vzorně vychovával. Ach, Emma! To byl šotek drobně milý, dům celý veselila smíchu ozvěnou, ji farář oblíbil si v tesknu chvílí, s ní hrál, jak jezdce houpal na svých kolenou, 52 ba, tajná přání v temnu zraků vždy jí zbádal, kartové domky na stole jí večer skládal, by získal si pak na vždy její vděk, jí koupil jednou knihu pohádek. Jak často farář marnou touhou srdce nítil, když domů navracel se z tiché rodiny! On planým keřem kdesi na skále se cítil a zrnem zavátým na chladné výšiny. Proč jeho stav mu za hřích lásku hlásá? Vždyť Bůh sám kdysi uznal chybu svou; ač jeho ráj byl divotvorná krása, přec Adam trpěl chmurou tesklivou střed stromoví a květu, zpěvu: Bůh tedy stvořil muži Evu. Za plískanic a dusně mlžných večerů kněz hrůzně zřel, že ve své duši hostí k těm lichým ctnostem svého stavu nevěru, že bludem zve, co zval kdys povinností. Snil, jak by útulno mu bylo v staré faře, když vála by v ní rodinného štěstí záře... Za chvílí těch mu v ňadru obživ uschlý květ, své první lásky vzpomněl ze študentských let. 53 III.
Ty Marie! v poušť samoty a plíseň vzduchu jak víla půvabná jsi vnesla kouzlo ruchu; na chodbě šeré dunící vždy pod kročeji se časem ozval zpěv, krb vzplanul veseleji, a jizba úpravou se skvěla, oživena tím zjevem čarovným, jenž sluje mladá žena. Jsouc statné postavy a štíhle pružných boků svým vděkem smyslným všem mužům lahodila, lesk černý, tajený brv clonou tkvěl jí v oku, pleť hebkých tváří krví nadechnuta bylabyla, jak na lících dvou růží by to byly květy, jež k divým polibkům lákají mužské rety, a tmavou zdobou pyšnila se krásná hlava, proud vlasů dlouhý v korunu byl upletený, 54 pod plátnem živůtku pak ňadra zdravá dech volně rozvlňoval v pohyb odměřený. Ó, děvče krev a mléko, dvacet byla let, ramena svalnatá, na dlaních práce sled... Kněz Marje krajan byl; rodiče její byli mu známi z dětských let; teď oba v hlíně hnili, a Marie chléb služky hledala v té době, a farář z rodiště to zvěděv vzal ji k sobě. – Sníh přišel záhy, zavál horské úvaly. Tu pro kněze je úkol k únavě až těžký jít k těm, kdož pro útěchu smrtnou poslali, kams do chýše se brodit závějí a pěšky, mši sloužit v ranním mrazu den co den a s dětmi ze vsi mořiti se v dusnu škol, pro nuzotu mít těchu almužen! Náš farář plnil vše – jak pravý apoštol. Jen potajmu se trapně soužil steskem, jenž jako červ mu hlodal srdce dobré, ryzí, že kázat nemůž’ v jazyku svém českém, neb lid v tom kraji zněmčeném byl jemu cizí. Za chmurných měsíců, kdy vichr sviští a o čtvrté juž hodině se smutně šeří, vždy s Marjí sedával kněz v jizbě při večeři, byl blažen tak a hovoříval o rodišti: 55 V Čech pláni úrodné, u říšské silnice střed luk a polí, zahrad vlídná vesnice! (A na horách vsi bídné, pusté samoty, jak hnízda nečistá a plna tesknoty.) Ty chvíle s Marjí skytly knězi potěchu, že povinnosti snášel rád a bez vzdechu... Žít bez ženy! Kdo psal ten zákon zlořečený? To stařec chorý, třeslavý snad byl kdes v drahé síni, nádherou vší obklopený, jenž nikdy nepoznal ó teskno chvil, kdy v jizbě tiché, bílé hodin kyv jen zní a do oken vlá horských větrů šumění. Ó, tajemný těch lidsky věčných citů spád chvěl hrudí kněze; bylť on muž, měl ženu rád... Když venku mráz, a sníh se věje, chumelí, u krbů podsněženky pučí – pocely a trapně sladká mlčení a dlouhá, v nichž tají se vždy po objetí touha, pud přírody toť zákon živý, svatý, jejž nikdo nespoutá už coelibaty. A v noci bouřné kdys, – vše sténalo a lkalo, dům chvěl se, jako smečka psů to venku řvalo – kněz sdílel s Marií ach, prvně jedno lože... Ty odpouštíš, chceš blaho všech, ó dobrý Bože! 56 Na jaře ožil dvůr drůbeže ruchem, řev krav, křik čeledi pronikal vzduchem, a pater přivykl v tu horskou ves, jsa prostý sedlák zároveň – i kněz. 57
Štědrý večer.
Ten dům byl za dne dumavý tak snivě jak holubičí sídlo cudné idylly, šer městských zákoutí vál tudy tklivě, uličkou křivou lidé spoře chodili. A když se den už oděl v temné šaty a prošel městem jak duch černě příšerný, řad oken v domku vzplál a nade vraty svým chvěním vábil plamen pestré lucerny, a kdo tam zbloudil v pozdní chůzi svojí, zřel krásku kyprou ve bláznivém kroji, dnů našich Sirénu, jež v dveřích čekala na noční hýřilce a dál je lákala. Za chmurných večerů muž mnohý sveden pudem ach, vratkou nohou překročil ten hříšný práh... Den co den ďábel vášně v salonku tam rudém hrál divou orgii po měkkých pohovkách. 58 Dnes krásky tři kol bíle pokrytého stolu ke krmi štědrovečerní si sedly spolu, dnes paní matkou laskavou k nim byla a z vlastního jim hody vystrojila. Tak zdálo se, že velebný ten svatvečer i v úkryt neřestný svůj libý vdechl vděk, na stole ozářený planul stromeček a pod ním – řek’ bys – že dlí matka a tré dcer. Hle, úsměv klidný stará vyloudila rtoma a prála: Jezte, pijte! Buďte jako doma. To slovo doma! V tichých tónů libé směsi nám rozechvěje ladně duší hlubiny, ve sladké vidině my zříme známé lesy, sbor doškových střech nízké, rodné dědiny, to slovo půvabné nás pojme čarnou touhou, že jdeme k dětství kolébce snů cestou dlouhou; leč zříme pak, že obraz ten je snů jen dítě, že dlíme ve lhostejném cizích lidí davu: stesk trpko zahořklý nás pojme ve své sítě a v pláči suchém ukláníme těžkou hlavu. Tak, Irma, obraz víly štíhlý, zlatovlasý a domu vnadidlo a hvězda první krásy v ráz hlavu sklonila pod tíží divných dum; skryt duše vzbouřil jí vzpomínek drzý tlum, 59 jí zdálo se, že náhle v dálku mizí kams mezi lesy na šedavou silnici, že opustila zlé ty družky cizí, a tělem šíří se jí pocit blaha sladký: Zří sebe s mladší sestrou svou u staré matky... Ó, hrůzo! matku na loži zří – snů to hra – jak vyzáblého, zmíravého lazara, do oken sněhu vánice tam splývá – vše vůkol ve bělavou rakev zapadá – a malá sestra zimomřivě zhřívá se u krbu, v nějž klestí spoře přikládá. Leč matka v dálce ubohá dnes neví o ní. (Poslední svátek spolu trávily již loni a tehdy naposled tam jedla černý chléb, do vody olovo se sestrou slévala, taj budoucnosti zvědavě si zpytala; za pár dní pozděj v město jela do služeb.) V tom zasmála se Irmě družka stárnoucí, tak smyslná a naduřelá černovláska: „Snad netrápí, hle, slečnu bolesť horoucí – je tichou vodou – netrápí ji tajná láska?“ Žal smutný Irma pocítila nad vlastním, náhle znechuceným žitím svým 60 a při pošklebku všech slz proudy lila, a ňadra chvěla se jí vzlykem lítostným. (Na blízké věži zvučně půlnoc bila a hudba zvonů na mši hlaholila, a zdálo se, že hymnus velebný to zní jak zvonů radosť z očistného pokání.) Zda náhle opustila Irma hříchu svět, když v nitru vzpučel předsevzetí bílý květ, či rozervala jej, šla matnou nohou zpět? Nuž tedy závěr povídky své smutné zjevím! Ne, raděj zapru čtenáři a řeknu: „Nevím.“ 61
Z ALBA LÁSKY.
[63]
Cizinka.
Byl západ nádherný: Po nebi vzňatém jak žhavá koule klesal slunce kruh, tlum jasných mraků hořel nachem, zlatem a v požáru stál dálných lesů pruh. Tlum sosen plný pryskyřného dechu obětní vůní cítili jsme plát; v klid ticha, veleby spěl v dlouhém echu s hor boků dunivý řev skrytých stád. A chvílemi k nám zvučel nápěv dumný, – kdes v údolí tam pasaček dlel sbor: tu výskot... tu hlas kolébavě šumný... a celek dýchal poesií hor... Tak z naší toulky, v žertu, švitoření kdy smíchem vzrušili jsme lesů skrýš a líbali se v divém rozechvění pijíce slasti opojivou číš, [65] my domů šli. – Leč juž mne nepoutalo, má cizinko, zřít ve tvých očí lesk, mou hruď cos’ divnou touhou náhle jalo jak nudy chlad a jako hořký stesk. Řeč uvázla mi na rtu oněmělém a v srdci, kde tkvěl podzimní juž klid, jen jedno přání válo v dechu vřelém: tož mluvou rodnou s někým hovořit. A cítil jsem, že struny různých kovů nám přírodou do srdce vloženy nesplynou nikdy v ladném lásky slovu do dlouhých vln pospolné ozvěny, že po tvém boku jsem přec osamělý, že nevábí mne polibky tvé, smích, – že srdce naše pláně dlouhé dělí, kde od věkův jen leží led a sníh!... A nad temena hor dnem parným sprahlá, přes chudobný té české země klín noc velká volně křídla šerá táhla, mhu kladla v pastviny a v lesy stín. 66
Idylla.
Kdes v horách již, ve faře tiché, bílé, kde z oken kraj zřít na daleké míle, za léta klidno je; tam městečka, vsi, pole, louky svěží před zrakem jako na mapě mi leží, již pohodlně vidím z pokoje. Když k oknu druhému můj hled se schýlí, ves zjeví se, v ní kostel starobylý, pověstný, poutnický, kam s korouhví při zpěvu jednotvárném a chraplavém se často vleče parnem, pln pověr nadějných, lid rolnický... Ten pokoj prostý, světle vybílený po toulce dlouhé v své mne pojal stěny jak druh, jenž má mne rád: V něj záblesk jitra prodere se časně, a za měsíčných nocí stříbrojasně kruh luny z lože venku vidím plát. 67 V něj rusá dívka časem přicházívá, jak šotek veselá i švitořivá hned spustí řečí proud; pak oba při hovoru, žertu, smíchu do krajů spících v žáru, klidu, tichu patříme – prosti ostýchavých pout. A dívka štíhlá tak a horsky zdravá číš tajné rozkoše mně píti dává, ji líbám v ret i tvář – za chvíle té, kdy farář odpoledne v své jizbě na pohovku vetchou sedne a cudnými rty bručí breviář! 68
Illuse.
Já snílek touhy vínem jsem teď spilý, den celý chvěju se před vábnou chvílí, až budu tě míť v boku objatou: Dnes budem,budem sami, sami spolu, směs volných řečí ve šveholu, proud polibků zašumí komnatou. Hned svorně veselí, hned zamyšlení, jak rozmar lásky přeludy své změní, hned smáť se budem’, dumať hluboce, mžik hněvať se jak ve hrách děti, za chvíli snivé sloky pěti, pak ve vášni se líbať divoce... Do dveří vcházím, touha duší roste: Kol stolů sedí vážně cizí hosté, zřím společnosť v klid zmlklý pojatou, má víla hrá teď na klavíru a jako výsměch snů mých víru jen píseň lásky táhne komnatou. 69
Rozhovor.
Já teskně hleděl z okna do polí den ode dne, čas líně se mi vlek’; vy jste v jih jela, zřela gondoly a půvab na lagunách Benátek. Řad dlouhých večerů a krátkých dnů, nám kolébavku bzučí samovar; ach, vyličte mi v teplém salonu šum jezer, moře, Italie žár! – Teď utkvěla svůj tmavý na mne zrak, pak řasy černé dumně sklopila: Mne moře nudilo! v Benátkách však... jen z lastur skřínku jsem si koupila. 70
Z dětských vzpomínek.
Když zřím, jak bavíte se v kruhu dam, jich prohlížíte účes, nové šaty, do kouzla vzpomínek se zahloubám, jež mysli naše jako řetěz zlatý svou čarodějnou mocí drží spjaty: sním o vás rád jda cestou žití sám. To dávno již, kdy vaše postať malá jak andílek, v němž na sta diblíků, se na kolenou mojich houpávala sled černých jahod majíc na rtíku; já čítal s vámi v školním slabikáři a líbal květ těch dětsky svěžích tváří. A nyní v dámu dorostla jste vnadnou, jste odměřenou v řeči, ke mně chladnou, svůj úsměv vážíte jak démant draze a hrdě přijímáte poklon frase. Má řeč se do vzpomínek neosmělí, vždyť vím, že jakás propasť nás již dělí! 71
Láska bez lásky.
Ó nikdy soulad nepojil nás táhlý, my nikdy nesešli se v drahách svých – když v duši mé byl bolu květ jen sprahlý, chvěl tvými rty tak rozpustilý smích. Když krev mi záplálazaplála vzkypělým žárem, já líbati chtěl dlouze, divoce – ty’s byla ledova žárlivým svárem a v odmítání smutna hluboce. Jen při loučení v citu jsme se shodli a z dálky sešli se na drahách svých, dvě dýky současně jsme v srdce vbodli, jež byly plny hořkot otravných. Leč písně, která v budoucnu zníť měla, jsme oba litovali v rozchvění, jak ti, kdož hudby ždají slova vřelá, a struny obě prasknou – v ladění. 72
Doloroso.
Za nocí trudných, kdy jen stesk se pIouží jak sychravý stín přes mou duši snící, můj duch již mdlý, jat smrti tuchou touží po vlídném retu ženy milující. Všech polibků, jichž med jsem pil kdys v žití, zas cítím chvění hasnoucí jak záře, jich ssaju výdech jak suchého kvítí, když převracíme listy u herbáře. Hned z předu pomněnky jsou čistě snivé: K let dětských toku svěžímu zřím zpátky a cítím polibky ty starostlivé, jež byly žehnáním mé staré matky. A pocely všech milenek!... Směs růží, sbor vonných lilijí a skrytých fial, květ s květem v paměti se svorně družídruží, jak všechny z jara v lásky sad jsem přijal. 73 Pak planou květy prudce jedovaté, jež ohněm, barvou divokou se liší: polibky, jež mně daly ženy klaté, všem zoufalcům kynoucí vnad svých číší. Na konci knihy žití květ svůj skrývá mák čarující spánku políbení... Mním, že juž smrti dech se ve mne vlívá, a slyším poslední své zachroptění. 74
Zašlé lásky.
Ó často probudím v své duše hloubi za nocí chmurných, kdy sen prchá zrakům mým, své lásky, jež se v obraz jeden snoubí a živnou pod vzpomínky proutkem čarovným. Zřím první lásku, vílu modrookou, tu žínku šotka, která sila žert a smích; já tajně opěval ji mnohou slokou, leč políbit, jsem dlouho měl za hrozný hřích. Pak vídám s dumným zrakem černovlásku, k níž dlouhou dobu citů zážehem jsem prah’, až strh’ jsem s líce její lednou masku a líbal, v salonu když hrávali jsme šach. Hled nořím v dívku plnou klidu, míru, a lítosti dech mojí duší zavane: s ní v objetí jsem sedal u klavíru a slouchal její řeči snivě oddané. 75 Z dnů prohlubně zas báje plyne nová: já dal se zjevem krásy řecké nadchnouti, já byl rob rozmarů, zlá slýchal slova u starých zahrad v města pustém zákoutí... Ó často probudím v své duše hloubi za nocí chmurných, kdy sen prchá zrakům mým, své lásky, jež se v obraz jeden snoubí a živnou pod vzpomínky proutkem čarovným. Jak vínem spit na polštář tisknu hlavu, zřím divé orgie a cudné idylly, jsem zmámen, jak bych dlel ve květném davu, nad nímž jen víří citů mojich motýli. Všech lásek poháry jsem ve sklamání a nedopité ještě odňal chtivým rtům, pochopení nenašel v žití pláni, cit k snahám pospolný a soulad v hudbu dum. V kraj mládí zpět zřím, kladou se tam stíny, a divný, vzdušný kraj mně mizí v dálavě, ze hradů nadějí jsou zříceniny, mé srdce, slunce, zapadá tam krvavě. 76
Starodávný motiv.
Je láska živý strom, jenž ke rtům níží své větve chvějné s vábnou plodu tížítíží, jak by chtěl podat mi své ovoce; hlas tajný dí: V těch plodech mír a klid, kdo chceš být blažen, spěš je zachytit, bys v moře štěstí splynul hluboce. Leč kdy své dlaně vztáhnu po nich v touze, kams mizí mně jak lhavý přelud pouze, jejž obraznosť v mou duši vetkala; vždy nové kouzlo novou mukou zas mne trýzní, po lásce touhou chvěju se jak chodec žízní a trpím žalný osud Tantala... Znám konec všeho, žiju bez naděje, vím, z květů všech že smrti dech jen věje, že lásky žár se mění v klamu chlad... a přece vždy po sterém zoufání, když láska ke mně blíž se uklání, jak proklatec zas musím – milovat! 77
Jarní motiv.
„Já jsem vzkříšení a život.“
Ve kryptě srdce mého černě chladné, kde vzpomínky jen lampa rudě plápolá, v niž slunce zář však zlatem nezapadne, spí v rakvi příšerně má Láska – mrtvola. Já hrobu vlastního jsem strážce bídný, jenž sám, sám pohřbíval svůj vznět a cit, jsem pouští beznaděje chodec klidný, nad mrtvou drahou neumím se pomodlit... A přece – ó, ten div – kýs anděl bílý se chví teď v kryptu mou, svit žhavý proudí v ní, má mrtvá Láska živne jarní chvílí, a hrobař slyší hlas: Jsem život, vzkříšení! 78
Vždy ku předu!
Boj o práva dech volný, o svobodu, ten známý, starý boj zas věčně nový je... My v chabě prodajném však žijem’ rodu, v němž bláznovstvím se zdají svaté missie. Tu marno volat: „Bratři, vzhůru k práci, strhejte pouta u žaláře myšlének!“ Ve hluchých davu prorok dokrvácí a opuštěn zde stojí poctivosti rek. Pod kalem špinavým cti výkvět mizí, kol klevet zloba utrhačná škube rtem, ve valných proudech výbojná řeč cizí se mocně šíří zmalátnělým domovem. A když v té mrzce tupé vřavě denní báj o vlasti a lásce básník vynutí, tož hrdla krvavému zachroptění zpěv podoben – zpěv neslyšený, labutí... 79 Ó, básníku, kol v ziskuchtivém ryku jen zaniká tvůj ryzí, vřelé pravdy hlas – leč tajemný kyn tobě, bojovníku, po steré ráně velí v nový zápol zas, tvá hruď zas práce nadšením se schvátí, ač dobře víš, jak v boji dnů jsi sám a sám! – – – – – – – – – – – – – – Ten blažen, kdo se po dnu každém vrátí mdlý bojem již, na večer v lásky svatý chrám. 80
MÍSTO DOSLOVU.
[81]
Návrat na venkov.
Tak zřím vás, tmavé lesy jehličnaté, pod modrým nebem, s něhož slunce zlaté v prach žhavý tříští chvějících střel zář: Tu celé dny vždy v dumách toulával se já básník samotář. Týž dostavník zas těžkým klusem jede po silnici té rovné, dlouhé, šedé, kol z obou stran je polí žlutý háv a pastvin koberce, kde trávu žvýká tlum plavých, bujných krav. Dál městečko, jež má dvé štíhlých věží, jak bílá papírová hračka leží střed luk a rolí v skrytém údolu... Ó, moře ticha táhle jenom zvlní zpěv zvonů v hlaholu! Tam zatáčí se křišťálová řeka jak pásmo skla svítící do daleka a láká, bych v ni spustil lehký člun a slouchal, v rákosích a v olších, večer zas šepot šumných strun... [83] Jak vlídně vábí pod vrchem dům čistý! Vchod halí réva zelenými listy, a šeřík splývá níž přes sadu plot, svým hrotem zlaceným se v dálku leskne na střeše hromosvod. V tom domě zléčí mor chorého nitra ach, půvab svěží jediného jitra, kdy rozzvučí se v píseň ptactva sbor, a člověk z okna patří v zadumání k obrysům českých hor... 84 OBSAH.
Za dnů choroby: Strana I. Moje jaro11 Jarní vycházka13 Chvíle štěstí15 Večer16 Neznámým milencům18 Andante19 Lesům20 Dech země21 Motiv romantický22 Mlhavé dny23 Píseň domova24 Podzimní klid26 Políbení27
[85]     Strana II. Sobě do památníku    31 Z toulek samotáře:l. U Karlova    32 II. Osamělá cesta    34 Horský květ    36 Pozdrav Šumavy    38 Lesní zátiší    40
Malé povídky: Studie z mojí ulice:I. Stará panna    43 II. Čtenářka    45 Jindy a nyní    47 Farář:I.    48 II.    52 III.    54 Štědrý večer    58
Z alba lásky: Cizinka    65 Idylla    67 Illuse    69 Rozhovor    70 Z dětských vzpomínek    71 Láska bez lásky    72 Doloroso    73 Zašlé lásky    75
[86] Strana Starodávný motiv77 Jarní motiv78 Vždy ku předu!79
Místo doslovu: Návrat na venkov83
E: av; 2004 [87]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Šimáček, František
(Knihtiskárna F. Šimáček nakladatelstvo.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 88

Věnování: Vrchlický, Jaroslav
(Jaroslavu Vrchlickému. Mistře, račte přijati tuto kytici prostých květů na důkaz nepatrný veliké úcty k Vaší činnosti; je Vám věnována jako jednomu z knížat v říši poesie a zároveň jako příteli volnosti a svobody na širém poli umění. Pokusil jsem se v těchto verších uchytiti obraz přesmutného živoření za dnů choroby a za dnů, kdy schází duši lék a posila pravé, dokonalé lásky. Není to ohnivý hymnus lásky, ale ozvěna hořkého stesku a nezkojené touhy v žití bez lásky, ozvěna palčivých muk, jež pocítila Psyche ždající nalézti ztracené blaho a zahleděti se v líc Erotovu. Dávná pohádka lidské duše – Eros a Psyche!... Některé z těch květů jsou chorobné, ale všechny světí pel pravdy a upřímnosti, kterou jsou Vám věnovány. V Kaplici, dne 13. dubna 1890. Em. ryt. z Čenkova.)