Andante...

Emanuel z Čenkova

Andante...
Žár parna tkví nad pruhy tmavých borů, stich’ kohoutů křik vůkol bílých dvorů, před chvílí stlumil vítr křídel šum; lán obilí se v žlutých vlnách ještě houpá, a z kvetoucích luk vůně dechů stoupá ke žhavě jasným nebesům. Dál ve vsi vlídné, s věže oprýskané, na níž kruh hodin zlatem cifer plane, pláč zvonů v hranách vážných táhle zní – – – a jako teskná kolébavka nad krajinou na chvějném letu vzdušném zvuky plynou tak prosté hudby pohřební... A chodec kamenitou cestou žití té chvíle kročeje své zastaviti a ve chlad vonný lehnout touží rád – a starý tulák bez lásky a krbu, ženy, kdes v škarpě umdlený a uprášený, chce tvrdým klidem snít a spát. 19