Cizinka.

Cizinka.
Byl západ nádherný: Po nebi vzňatém jak žhavá koule klesal slunce kruh, tlum jasných mraků hořel nachem, zlatem a v požáru stál dálných lesů pruh. Tlum sosen plný pryskyřného dechu obětní vůní cítili jsme plát; v klid ticha, veleby spěl v dlouhém echu s hor boků dunivý řev skrytých stád. A chvílemi k nám zvučel nápěv dumný, – kdes v údolí tam pasaček dlel sbor: tu výskot... tu hlas kolébavě šumný... a celek dýchal poesií hor... Tak z naší toulky, v žertu, švitoření kdy smíchem vzrušili jsme lesů skrýš a líbali se v divém rozechvění pijíce slasti opojivou číš, [65] my domů šli. – Leč juž mne nepoutalo, má cizinko, zřít ve tvých očí lesk, mou hruď cos’ divnou touhou náhle jalo jak nudy chlad a jako hořký stesk. Řeč uvázla mi na rtu oněmělém a v srdci, kde tkvěl podzimní juž klid, jen jedno přání válo v dechu vřelém: tož mluvou rodnou s někým hovořit. A cítil jsem, že struny různých kovů nám přírodou do srdce vloženy nesplynou nikdy v ladném lásky slovu do dlouhých vln pospolné ozvěny, že po tvém boku jsem přec osamělý, že nevábí mne polibky tvé, smích, – že srdce naše pláně dlouhé dělí, kde od věkův jen leží led a sníh!... A nad temena hor dnem parným sprahlá, přes chudobný té české země klín noc velká volně křídla šerá táhla, mhu kladla v pastviny a v lesy stín. 66