Farář.
I.
Ve kraji hornatém a mezi lesy,
v Čech jižním klínu, na hranicích kdesi
byl farářem. Tam fara osamělá,
dům starý dřevěný, blíž u kostela,
na vrchu stála; lípy dvě jí kryly střechu
a podál u zdi plné netřesku a mechu –
stráž tichá hřbitova – čněl velký hnědý kříž.
Stesk vanul tu... Ves v údolu se táhla níž.
Ó, říjen, mlha, drsné večery!
Přes hory valily se mraky stmělé
jak duchů zakuklené příšery,
a vítr hučel, pršelo dny celé.
Co dělat?
Škoda dnů, kdy v parném tichu
báň azurná se pjala nad údolí,
48
v němž uzrávaly pruhy žitných polí,
a škoda chvil, kdy při zpěvu a smíchu
osmahlé ženy vlhké louky žaly:
Hor modrý lem jak kulisa čněl v dáli,
a ten, kdo bez ženy byl, bez lásky,
moh’ aspoň užit kouzla procházky;
své volné chvíle protoulat bez všeho cíle,
neb z okna zřít v kraj dolů na daleké míle,
v tlum vrchů tmavý, lesy jehličnaté,
při západu na mraky nachem vzňaté
a tiše zřít, jak pára, vlažný stín,
své roucho lehké klade do nížin;
ssát poklid velebný, kdy s vonných strání
zní zvonků jemný chřest a táhlé skotu řvaní..řvaní...
Teď pochmurný hrob za živa; a farář mlád,
pln síly, zdraví chutě žil by ještě rád;
byl v jaré krvi zmužilého věku
a kostnaté a hřmotné postavy,
ze tváře snědé, v upřímném vždy vděku
zrak vlídně hleděl velký, modravý.
Když kaplanem byl, zvykl okresnímu městu;
až přišel za faráře v tu ves chudou,
v kout horských sedláků, kde úřad roven trestu.
Kdo by se divil, že tam zmíral nudou?
49
A často v bouřném vzteku divé sloty
snil o hospůdce v městečku, jež znával,
o šedém děkanu, jenž anekdoty
rád poslouchal a v karty hrával
ve kruhu měšťáků vždy hovořivém,
nadchnutém novinami a pak pivem.
(Náš farář byl jen duší prostou,
v níž květy všedních tužeb rostou,
a není světců těch, co tvář svou chýlí
před nahým Kristem v trpce dlouhých modlitbáchmodlitbách,
jimž zjevuje se víry anděl bílý
a z číše útěchy je sílí v hříchu tmách;
ti muži vymřeli, již mnohá léta
dum sítě předli a šli v němé pustiny,
by na samotách čisti špíny světa
svým bohům zasvětili ducha hlubiny).
Tak sám! – Jen kostelnice vetchá, tváře rmutné
vše připravila v jizbě, kuchyni, co nutné,
ach, zhublá starucha, jež se jen belhala,
hlas měla síplavý a suše chrchlala,
a jako z bájí dávných bytosť ledné Zimy
mu ruku chladně líbala rty modravými.
Dvě bledé družky, Samota i Vzpomínání,
den co den chvátily jej v línou náladu:
50
chtěl prací zahnat vše – přípravou pro kázání –
psal nudné zprávy císařskému úřadu –
pak našel román pohozený kdesi, čet
ó Waltra Scotta, jenž tak líčí široce.
Kněz lektyře však nezvyk za študentských let
a při popisu krajin usnul hluboce...
51
II.
V dnů proudu jednotvárně zatrpčelém
náš farář poznal se blíž s učitelem
a v jeho rodině teď mnohý večer trávil.
Hrou lkavou na housle faráře kantor bavil,
a žena byla hovorná i pohostinná,
hned panu pateru nalila sklenku vína
a pobízela hostě sednout ke stolu,
by povečeřel, porozprávěl pospolu.
Tam ladné domácnosti skryt byl obraz tklivý:
měl učitel rád ženu v citu vřelém,
jak před lety, když – mladík nadšený a snivý –
roj smělých dum pod bledým choval čelem.
Teď v zákoutí, tam naučil se resignaci
při zastrčené, nikým neuznané práci,
dřív háral nadšením, teď dobrácky se smával,
svůj poklad, malou Emmu, vzorně vychovával.
Ach, Emma! To byl šotek drobně milý,
dům celý veselila smíchu ozvěnou,
ji farář oblíbil si v tesknu chvílí,
s ní hrál, jak jezdce houpal na svých kolenou,
52
ba, tajná přání v temnu zraků vždy jí zbádal,
kartové domky na stole jí večer skládal,
by získal si pak na vždy její vděk,
jí koupil jednou knihu pohádek.
Jak často farář marnou touhou srdce nítil,
když domů navracel se z tiché rodiny!
On planým keřem kdesi na skále se cítil
a zrnem zavátým na chladné výšiny.
Proč jeho stav mu za hřích lásku hlásá?
Vždyť Bůh sám kdysi uznal chybu svou;
ač jeho ráj byl divotvorná krása,
přec Adam trpěl chmurou tesklivou
střed stromoví a květu, zpěvu:
Bůh tedy stvořil muži Evu.
Za plískanic a dusně mlžných večerů
kněz hrůzně zřel, že ve své duši hostí
k těm lichým ctnostem svého stavu nevěru,
že bludem zve, co zval kdys povinností.
Snil, jak by útulno mu bylo v staré faře,
když vála by v ní rodinného štěstí záře...
Za chvílí těch mu v ňadru obživ uschlý květ,
své první lásky vzpomněl ze študentských let.
53
III.
Ty Marie! v poušť samoty a plíseň vzduchu
jak víla půvabná jsi vnesla kouzlo ruchu;
na chodbě šeré dunící vždy pod kročeji
se časem ozval zpěv, krb vzplanul veseleji,
a jizba úpravou se skvěla, oživena
tím zjevem čarovným, jenž sluje mladá žena.
Jsouc statné postavy a štíhle pružných boků
svým vděkem smyslným všem mužům lahodila,
lesk černý, tajený brv clonou tkvěl jí v oku,
pleť hebkých tváří krví nadechnuta bylabyla,
jak na lících dvou růží by to byly květy,
jež k divým polibkům lákají mužské rety,
a tmavou zdobou pyšnila se krásná hlava,
proud vlasů dlouhý v korunu byl upletený,
54
pod plátnem živůtku pak ňadra zdravá
dech volně rozvlňoval v pohyb odměřený.
Ó, děvče krev a mléko, dvacet byla let,
ramena svalnatá, na dlaních práce sled...
Kněz Marje krajan byl; rodiče její byli
mu známi z dětských let; teď oba v hlíně hnili,
a Marie chléb služky hledala v té době,
a farář z rodiště to zvěděv vzal ji k sobě. –
Sníh přišel záhy, zavál horské úvaly.
Tu pro kněze je úkol k únavě až těžký
jít k těm, kdož pro útěchu smrtnou poslali,
kams do chýše se brodit závějí a pěšky,
mši sloužit v ranním mrazu den co den
a s dětmi ze vsi mořiti se v dusnu škol,
pro nuzotu mít těchu almužen!
Náš farář plnil vše – jak pravý apoštol.
Jen potajmu se trapně soužil steskem,
jenž jako červ mu hlodal srdce dobré, ryzí,
že kázat nemůž’ v jazyku svém českém,
neb lid v tom kraji zněmčeném byl jemu cizí.
Za chmurných měsíců, kdy vichr sviští
a o čtvrté juž hodině se smutně šeří,
vždy s Marjí sedával kněz v jizbě při večeři,
byl blažen tak a hovoříval o rodišti:
55
V Čech pláni úrodné, u říšské silnice
střed luk a polí, zahrad vlídná vesnice!
(A na horách vsi bídné, pusté samoty,
jak hnízda nečistá a plna tesknoty.)
Ty chvíle s Marjí skytly knězi potěchu,
že povinnosti snášel rád a bez vzdechu...
Žít bez ženy! Kdo psal ten zákon zlořečený?
To stařec chorý, třeslavý snad byl
kdes v drahé síni, nádherou vší obklopený,
jenž nikdy nepoznal ó teskno chvil,
kdy v jizbě tiché, bílé hodin kyv jen zní
a do oken vlá horských větrů šumění.
Ó, tajemný těch lidsky věčných citů spád
chvěl hrudí kněze; bylť on muž, měl ženu rád...
Když venku mráz, a sníh se věje, chumelí,
u krbů podsněženky pučí – pocely
a trapně sladká mlčení a dlouhá,
v nichž tají se vždy po objetí touha,
pud přírody toť zákon živý, svatý,
jejž nikdo nespoutá už coelibaty.
A v noci bouřné kdys, – vše sténalo a lkalo,
dům chvěl se, jako smečka psů to venku řvalo –
kněz sdílel s Marií ach, prvně jedno lože...
Ty odpouštíš, chceš blaho všech, ó dobrý Bože!
56
Na jaře ožil dvůr drůbeže ruchem,
řev krav, křik čeledi pronikal vzduchem,
a pater přivykl v tu horskou ves,
jsa prostý sedlák zároveň – i kněz.
57